Mírová smlouva byla podepsaná na pařížském kongresu 30. března 1856 v Paříži mezi Ruskem a spojeneckou koalicí, kterou tvořily Osmanská říše („Velké Turecko“), Velká Británie, Francie a Sardinské království. Tato smlouva ukončila tzv. krymskou válku (trvající od roku 1853 do roku 1856).
Konflikt mezi Ruskem, Osmanskou říší a Západem
Na základě této smlouvy muselo Rusko souhlasit s tzv. neutralizací Černého moře, s odstoupením delty (ústí do Černého moře) Dunaje (nacházející se v historickém regionu Dobrudža na území dnešního Rumunska) a jižní Besarábie Moldavskému knížectví (tehdejší součásti Osmanské říše) a zakavkazské provincie Kars Osmanům.
Těmito událostmi tedy významně oslabil vliv Ruska na Balkáně, a naopak vliv Osmanské říše v tomto strategickém regionu, naposledy až do roku 1989, posílil. Západoevropští účastníci Pařížské smlouvy rovněž garantovali Osmanské říši územní celistvost a integritu, a podobné garance byly poskytnuty tzv. dunajským knížectvím, tedy Moldavsku a Valašsku, o jejichž definitivní budoucnosti mělo být rozhodnuto později, kdy (zejména francouzskou iniciativou) byla sjednocena do nového rumunského státu.
O co ale vlastně šlo v krymské válce, která byla jedním z největších válečných střetnutí devatenáctého století v Evropě, v rozsáhlém ozbrojeném konfliktu probíhajícím mezi carským Ruskem a Osmanskou říší, politicky a později i přímo vojensky podporovanou Velkou Británií, Francií a Sardinským královstvím?
Západ podpořil Osmanskou proti Rusku
Tři západoevropské mocnosti tehdy (nikoli poprvé a nikoli naposledy) podpořily muslimskou veleříši proti svému dlouholetému evropskému křesťanskému spojenci z tzv. koncertu velmocí po Vídeňském kongresu (1815), který tvořil jednu z hlavních bariér proti nebezpečnému pronikání islámského totalitarismu do Evropy.
Tento konflikt se odehrával především na ruském poloostrově Krym, kde se v přístavním městě Sevastopol nacházela námořní základna ruské černomořské flotily. Původně byla krymská válka pouze dvoustranným ozbrojeným konfliktem mezi carským Ruskem a Osmanskou říší. Prvotní příčinu tohoto konfliktu lze datovat již do roku 1850.
Impulsem ke střetu byla skutečnost, že osmanský sultán Abdülmecid I. předal do rukou Francie správu křesťanských chrámů v Jeruzalému (tehdy součást Osmanské říše). A jelikož toto privilegium do té doby po dlouhá staletí patřilo pravoslavnému Rusku, byl tímto krokem ruský car Mikuláš I. pochopitelně velice pobouřen.
Francia a Británie na straně Turecka
Osmanský sultán se snažil ve vztahu k ruskému carovi kličkovat a získávat čas, hovořil o nedorozumění a nápravě, ale ve skutečnosti již napevno vsadil na podporu mocností západní Evropy. Car Mikuláš I. to brzy pochopil a následně, se zdůvodněním (mimochodem pravdivým), že Turci špatně zacházejí s křesťanskou populací na Balkáně, vojensky vstoupil do Valašského a Moldavského knížectví, která byla v té době osmanskými vazalskými územími.
Osmané poté (4. října 1853) vyhlásili Rusku válku. Ruská vojska postupovala, odrážela turecký odpor a obsazovala části valašského a moldavského území, včetně např. důležitého černomořského přístavu Sinop. To byl začátek krymské války.
Sultán Abdülmecid I. Vzhledem k nepříznivému vývoji situace na bojišti a potenciálně hrozícímu přímému ohrožení Istanbulu požádal o vojenskou pomoc francouzského císaře a britského premiéra. Oba mu promptně vyhověli, protože je děsila představa, že by strategické istanbulské černomořské úžiny Bospor a Dardanely padly do carských rukou a že by bylo Rusko posíleno rozsáhlými územími patřícími dosud Osmanské říši.
Oděsa i Sevastopol
Koncem března 1854 vyhlásily Velká Británie s Francií Rusku válku a vyslaly do Černého moře své vojenské námořní flotily. Posíleny o několik osmanských lodí pak společně vypluly z Istanbulu a napadly ruské přístavní město Oděsa. Oděsa byla vystavena silné nepřátelské palbě od února do dubna roku 1854. S nasazením všech sil ji ovšem nakonec Rusové ubránili.
Osmanskou říši poté vojensky podpořila i Sardinie a politicky rovněž Prusko a Rakousko. Proti Rusku (a na straně muslimského Turecka) tak stála prakticky celá tehdejší (západní) Evropa.
Co nám to jen připomíná? Mimochodem, bez vojenské podpory západních evropských mocností by Osmané neměli proti Rusku v této válce žádnou šanci…
Francouzi a Britové se po bojích o Oděsu vylodili na jihozápadním okraji poloostrova Krym. Rusové sem museli rychle přesunout své muže. Car nařídil ustoupit vojskům z podunajských knížectví, která poté padla do rukou Rakouského císařství. Ruské vojsko bylo ovšem špatně vybaveno. V první velké bitvě na Krymu, známé jako bitva na řece Almě, ke které došlo 20. září 1854, ztratil kníže Menšikov téměř 6 000 mužů z původních 33 000 a střet skončil drtivou ruskou porážkou.
Spojenecká armáda Osmanů a jejich západoevropských spojenců poté zahájila obléhání Sevastopolu. Vzhledem k tomu, že spojenci však nebyli schopni Sevastopol zablokovat ze severu, mohly do města volně proudit zásoby, zbraně a posily. Rozpoutala se krutá bitva, během níž spojenci nebyli dlouhé měsíce schopni prorazit ruská obranná postavení.
Obléhání osmanského Karsu
5. listopadu 1854 se odehrála klíčová bitva u Inkermanu, ve které byli Rusové poraženi. Následovala porážka v bitvě u města Eutropia v únoru 1855. Poté zemřel car Mikuláš I. a vystřídal jej Alexandr II., který ve snaze zmírnit krutou situaci obleženého Sevastopolu vyslal část ruských vojsk do útoku na město Kars, což byla nejdůležitější osmanská pevnost ve východní Anatolii. Obléhání Karsu ruskou armádou začalo v června 1855 a Rusové jej ukončili až na základě Pařížské mírové smlouvy.
Během obléhání Sevastopolu se Britové a Francouzi třikrát pokusili dobýt také přístavní město Taganrog. To jim stálo v cestě k Rostovu na Donu, který byl významným centrem ruských vojenských operací na Kavkaze. Rusům se ale podařilo všechny tři útoky odrazit.
Pařížská mírová smlouva
Dne 9. září 1855 se Osmanům a jejich spojencům podařilo dobýt jižní stranu Sevastopolu. Severní strana města ovšem dále zůstávala pevně v ruských rukou. K obráncům Sevastopolu patřil mj. i mladý Lev Nikolajevič Tolstoj, jenž pak svou válečnou zkušenost ztvárnil v Sevastopolských povídkách.
Francie, která do boje vyslala mnohem více vojáků než Velká Británie a utrpěla zásadně více ztrát, již poté chtěla válku ukončit. Boje nakonec ustaly v únoru roku 1856 a 30. března 1856 byla podepsána Pařížská mírová smlouva.
Anglie, Francie, Sardinie a Osmanská říše musely na jejím základě opustit všechna dosud obsazení ruská města a přístavy (Sevastopol, Balaklava, Kamiš, Jevpatorija). O hlavních ruských územních ústupcích jsme psali již v úvodu tohoto textu.
Krymská válka byla prvním velkým vojenským střetem, o němž byla široká veřejnost informována prostřednictvím fotografií a tiskových zpráv rozesílaných telegrafem. Nejvlivnějším reportérem této války byl William Howard Russell z The Times, jenž si jako první novinář vysloužil označení „válečný zpravodaj“.
Důležitost Krymského poloostrova pro Rusko
Krymská válka byla jedním z největších vojenských střetů 19. století i co do počtu nasazených vojáků a obětí. Obléhaní Sevastopolu trvalo 11 měsíců. Na sevastopolských hřbitovech je pochováno 127 583 obránců této pevnosti z krymské války. O urputnosti bojů a nasazení na obou stranách svědčí fakt, že v nich padli tři ruští viceadmirálové, jeden kontradmirál, tři generálmajoři, dva francouzští divizní generálové a sedm brigádních generálů a jeden britský generálmajor.
Údaje o počtu obětí krymské války se dle jednotlivých pramenů docela liší. Michael George Mulhall ve svém Statistickém slovníku odhadoval počet padlých a zemřelých na 609 797, hlavní lékař francouzské armády v krymské válce Jean Charles Chenu ve svém díle O úmrtnosti v armádě na 784 991, a Velká sovětská encyklopedie dokonce na více než jeden milion - z toho 522 110 Rusů a téměř 400 000 Turků.
Podle amerického historika Micheala Clodfeltera se krymská válka se svým počtem obětí řadila mezi lety 1814 až 1914 na čtvrté místo za povstání tchajpchingů v Číně, americkou občanskou válku Severu proti Jihu a paraguayskou válku Trojí aliance.
Krymská válka rovněž o zhruba půlstoletí prodloužila přítomnost Osmanské říše v Evropě, zejména na Balkáně. Právě to způsobili Britové a Francouzi. Porobených křesťanů na Balkáně se na to nikdo ze západní Evropy neptal. Naopak, Rusko tehdy, i vždy později, vystupovalo jako ochránce balkánských křesťanů proti turecké porobě. Mnozí jižní Slované si to dodnes pamatují.
Stejně tak, jako si Rusové po generace uvědomují, proč je pro ně důležitý Krymský poloostrov a kdo v moderních dějinách usiloval o jeho obsazení.
