Ptáte se na Černobyl? Mlčeti zlato

Byla sobota 26. dubna 1986. Hodiny v řídicím sále čtvrtého bloku Černobylské jaderné elektrárny Vladimíra Iljiče Lenina, asi 110 km severně od Kyjeva, ukazovaly 01:23:40. Vedoucí operátor směny Aleksandr Akimov dal právě pokyn stisknout tlačítko AZ-5 — havarijní odstavení reaktoru. Byla to poslední pojistka jak bezpečně zastavit celý reaktor.

O pět sekund později však reaktor vybuchnul. Proč? Vždyť manuály a dokumentace přeci jasně slibovaly, že toto havarijního tlačítko jaderný blok odstaví. V Černobylu se však z této technické pojistky stala doslova rozbuška.

Držme se nyní zpráv UNSCEAR (2008), Černobylského fóra (2006) a INSAG-7 (1992) a vyhněme se dvěma typickým mýtům: zlehčování podobných událostí na straně jedné a přehnané hysterii o „milionech mrtvých" na straně druhé.

Reaktor, který fungoval naopak

Většina současných reaktorů má pojistku tzv. negativní zpětné vazby. Začne-li se zařízení přehřívat, sám se automaticky zastaví. Čím víc se chladicí voda v okruhu vaří, tím pomaleji probíhá jaderná reakce.

Ve čtvrtém bloku černobylské elektrárny byl ovšem instalován sovětský reaktor RBMK-1000, který fungoval přesně naopak. Čím víc se voda vařila, tím rychleji probíhala štěpná reakce. A čím rychleji se probíhalo štěpení, tím víc se voda vařila; šlo tedy o nebezpečnou smyčku, kterou inženýři nazývají kladný dutinový koeficient reaktivity. U Černobylu měl hodnotu +4,7 β; u zbylých RBMK reaktorů se po havárii snížil na +0,7 β.

K tomu druhá vada: regulační řídící tyče měly grafitové koncovky. Při zasouvání tedy v dolní části reaktoru reaktivitu krátkodobě zvyšovaly — místo aby ji potlačovaly. Plné zasunutí 8 až 12 metrových tyčí trvalo navíc celých 18 sekund. Když Akimov stiskl v dobré víře AZ-5, umožnil tím naplno rozjet proces, který mělo toto tlačítko zastavit.

A třetí slabina: žádná ochranná vrstva. Například u havárie na Three Mile Island v roce 1979, právě betonová kupole udržela radioaktivní materiál uvnitř budovy. Černobylské bloky však žádný takový obal kolem sebe neměly.

Šest let po havárii vyšla zpráva INSAG-7, mezinárodní vyšetřovatelé v ní změnili původní verdikt z roku 1986. Vinu už nenesli primárně operátoři, ale samotná konstrukce reaktoru. O slabinách RBMK se totiž vědělo dlouho předtím, ale vědět o nich neměly pracující ani konstruktéři; v roce 1975 došlo k podobnému úniku v leningradské elektrárně, vyšetřování však zůstalo ostatním RBMK elektrárnám utajeno.

Obecně ne příliš jasně byly napsané provozní předpisy a ekonomické tlaky na splnění plánu vedly k tichému ohýbání bezpečnostních pravidel. V neposlední řadě pak chybovali i samotní operátoři — zpráva INSAG-7 jejich rozhodnutí označila za „nejméně rozumná" s tím, že bez konstrukčních vad by však jejich úkony nestačily k explozi takové síly.

Tři tváře téže noci

Vedoucím směny je dvaatřicetiletý inženýr Alexandr Fjodorovič Akimov. Zprvu nechce uvěřit, že reaktor explodoval. Několik hodin posílá své lidi pumpovat do reaktoru vodu, ten už ovšem neexistuje. Nakonec sám sestoupí do polozničené místnosti s napájecí vodou, brodí se v ní až po kolena a otáčí ručními ventily. Dostává dávku 15 až 20 grayů, smrtelné jsou už čtyři. Umírá 10. května 1986 v Moskvě, čtyři dny před svými třiatřicátými narozeninami. Do poslední chvíle opakuje: „Udělal jsem všechno správně. Nechápu, proč se to stalo."

V nejbližším městě Pripjať se v sobotu ráno probouzí novinářka Ljubov Kovalevská. Matka jí říká, že v noci slyšela směrem od elektrárny divné zvuky. Vyjde ven, ulice jsou pokropeny vodou a jakousi „bílou pěnou". V budově pošty u Paláce kultury je shromážděno nebývale hodně milicionářů „jako by byl vyhlášen výjimečný stav". Lidé ovšem chodí normálně sem a tam, děti si hrají na pískovištích a rodiny si užívají slunečný den v parku. Jak by také ne, vždyť je to nejteplejší víkend v roce.

Evakuace je vyhlášena 36 hodin po výbuchu, v neděli ve 14:00. Rozhlas oznamuje „dočasnou evakuaci na tři dny". Lidé si berou jen doklady a něco k jídlu. Většina z nich se však nikdy nevrátí. Stejně jako nový lunapark, který se měl 1. máje slavnostně otevřít, zůstane navždy prázdný.

V pondělí 28. dubna 1986 o 1100 km dále, ve švédské elektrárně Forsmark, začíná ranní směna. Kolem deváté se z toalety vrací chemik Cliff Robinson, když prochází detekčním rámem, spustí se alarm. Myslí si, že je problém někde v jejich vlastním reaktoru a vyhlásí evakuaci. Po hodinách prověřování se však zdá být všechno v pořádku. Až analýza izotopů a směru větru ukazuje, že radioaktivita přichází zvenčí, z východu.

Švédští diplomaté se ptají Moskvy — Moskva odpovídá, že se nic nestalo. Až pod hrozbou, že Stockholm věc oznámí Mezinárodní agentuře pro atomovou energii, odvysílá moskevská televize ve večerních zprávách 28. dubna oznámení o havárii v délce čtyř stručných vět. Zpráva však neobsahuje žádné varování pro Evropu a žádné, byť doporučení pro Kyjev, kde následně 1. května prošel městem prvomájový průvod doslova pod radioaktivním mrakem.

Podrobné informace a přiznání technické chyby přinesl světu poprvé až vědec Valerij Alexejevič Legasov, vedoucí vyšetřovací komise a člen Akademie věd Sovětského svazu, když v srpnu 1986 ve Vídni přednesl pětihodinovou prezentaci. Den po druhém výročí havárie, 27. dubna 1988, se v Moskvě oběsil.

Kolik to vlastně stálo životů?

Pokud si o Černobylu na začneme číst z různých zdrojů, brzy narazíme na nápadný rozpor. Jeden seriózní zdroj mluví o 4 000 mrtvých, jiný neméně seriózní o 30 000 až 60 000, a třetí dokonce o 985 000. Nejde však o ideologii, ale spor právě použité metodiky.

Co je nesporné? Při explozi zemřeli dva inženýři. Dalších 28 členů personálu elektrárny a hasičů zemřelo v následujících týdnech na akutní nemoc z ozáření. Ta byla původně diagnostikována u 237 lidí, z toho potvrzena u 134 případů; v dalších letech zemřelo 19 přeživších, většinou z příčin nesouvisejících přímo s ozářením. Jediný epidemiologicky nezpochybnitelný hromadný následek je nárůst rakoviny štítné žlázy u dětí — a to u více než 6 000 případů, z toho 15 potvrzených úmrtí.

Spor začíná v tom, co nám statistiky neukážou. Představte si, že 100 000 lidí dostane velmi malou dávku záření a riziko úmrtí každého z nich tak vzroste o tisícinu procenta. V epidemiologických datech tu změnu nikdy nezahlédnete — utopí se v běžné variabilitě výskytu rakoviny. Jenže když to číslo vynásobíte populací, vyjde vám odhad, že „tady někde nám statisticky chybí 100 lidí".

Tomuto přístupu se říká lineární bezprahový model (LNT) a má několik interpretací:

• WHO a Černobylské fórum (2006) odhadly do 4 000 úmrtí na rakovinu navíc v nejozářenější populaci (likvidátoři, evakuovaní, obyvatelé silně kontaminovaných oblastí).
• Cardis a kolektiv (2006) v International Journal of Cancer vztáhli výpočet na celou Evropu a došli k 16 000 úmrtím navíc (95% interval spolehlivosti 7 000–38 000).
• TORCH report (2006) a Greenpeace (2006) použili LNT na celou severní polokouli a došli k 30 000–60 000+ úmrtí. Tento odhad UNSCEAR i ICRP (Mezinárodní komise pro radiační ochranu) výslovně odmítají s tím, že násobit triviální dávky velkými populacemi není metodologicky obhajitelné.
• Jablokov a kolektiv (2009) v knize, kterou newyorská Akademie věd sice vydala, ale nerecenzovala, došli k 985 000 úmrtí. Čtyři z pěti následných nezávislých odborných recenzí knihu označily za vážně chybnou; ruský odborník Balonov ji nazval „spíš sci-fi než vědou". NYAS pak vydala distancující prohlášení.

Co si z toho odnést?

Konsenzuální odhad UNSCEAR se shoduje na „několika desítkách až nižších tisících úmrtí na rakovinu navíc". Vyšší odhady nelze sice ignorovat, ale můžeme je brát spíše jako pohled přes subjektivní zvětšovací sklo té které instituce, ne jako přesný součet jednotlivých mrtvých těl.

Na jednom názoru se však paradoxně shodují všichni, a tím jsou oběti psychických a sociálních dopadů (chronický stres, alkoholismus a jiná předčasná úmrtí přesídlených z neradiačních příčin); ti patřily podle UNSCEAR i WHO mezi nejvážnější reálné následky havárie. Samotná radiační kontaminace tedy nezabila tolik lidí, kolik jich dohnala prokazatelně dohnala psychika a následky strachu.

Návrat na místo činu

Kontaminace zasáhla přes 150 000 km² ve třech státech. Hlavní izotopy: I-131 (poločas 8 dní, akutní fáze), Cs-137 a Sr-90 (poločas 30 a 29 let, dlouhodobá zátěž). Zóna vyloučení (kam je zákaz vstupu) o rozloze 2 600 km² je dnes obrovskou přírodní rezervací, kam se vrátili vlci, rysi či koně Převalští. Ve čtvrtém bloku stále probíhá reakce paliva, která má skončit kolem roku 2065; chrání ji sarkofág z prosince 1986, který pak ještě v letech 2016–2018 překryla nová ochranná konstrukce New Safe Confinement.

Mayak, o kterém nevíme

Před Černobylem bylo nejméně sedm havárií úrovně 4 a vyšší na stupnici INES, kde 7 je maximum.

Nejostřejší kontrast nabízí Černobyl versus Mayak. Psal se rok 1957, mimo elektrárnu se dostalo zhruba 40 % radioaktivity ve srovnání Černobylem, kontaminovala území o 20 000 km² a zvýšenému záření vystavila 270 000 lidí. Sovětský svaz havárii oficiálně nepřiznal po 32 let — do roku 1989. CIA o ní podle materiálů odtajněných díky FOIA věděla od roku 1959 z přeletů U-2, ale nezveřejnila ji, aby nepoškodila vznikající americký jaderný průmysl. První veřejnou zmínku přinesl až sovětský disident Žores Medveděv v britském časopise New Scientist v roce 1976 — západní jaderné instituce ji tehdy zprvu odmítly jako přehnanou. Mayak je proto dodnes znám jako „nejhorší jaderná havárie, o které nevíme".

O události Černobylu se naproti svět dozvěděl za 60 hodin — díky švédské detekci, kdy již kontaminaci nešlo popřít: radionuklidy byly naměřeny po celém světě. K tomu pomalu začínala Glasnosť, svůj rozkvět zažíval mediální trh a masově rozšířená televize – srdcervoucí obrázky a bulvarizace západních zemí v kontextu studené války tak právě u této nehody vedly k nebývalé mediální pozornosti, která trvá prakticky dodnes.

Podobně se ze začátku sledovala i nehoda v americkém Three Mile Island (1979). Podle dostupných informací však tehdy skutečně dobře zafungoval ochranný poklop, který udržel radiaci, a proto nikdo nezemřel. V té době však bylo mediální pokrytí natolik intenzivní, že pomohlo dokonce zastavit rozvoj jaderné energetiky v USA. A byla to právě (řekněme ironicky) transparentnost, která v očích veřejnosti pověst tohoto odvětví poškodila víc než desítky let utajovaný Mayak.

Náhoda neexistuje

Černobyl není primárně příběhem o radiaci, je příběhem o systému, který katastrofy a nehody považuje za společensky méně nebezpečné než pravdu. A možná, že by Pripjať mohla být skvělým místem pro život a kariéru, kdyby při havárii Mayaku třeba náhodou vítr nefoukal směrem k Baltu.