Vraťme se k 25. dubnu 1986.
Říkám pětadvacátého, protože odstavování čtvrtého bloku k opravě začalo právě 25. dubna. Snížili jsme výkon, odstavili jednu turbínu — a v tu chvíli dispečer ministerstva energetiky další snižování zakázal. Bylo poledne. Počítali jsme, jak to bývá, že nás pustí dál večer, až přejde špička.
Co všechno se mělo stihnout?
Při odstavování bloku se vždycky dělá řada věcí a my jsme jich měli ještě hodně před sebou. Při spouštění a odstavování bloku jsem skoro vždycky byl na blokové dozorně nebo přímo na bloku od začátku do konce. Teď, kvůli tomu zdržení, jsem si po obědě šel na chvíli domů odpočinout. Řekl jsem směně, ať mi zavolají, jakmile bude další snižování povolené.
Spal jsem dvě tři hodiny. Kolem desáté zazvonil telefon — můžeme dál. Přišel jsem na blok kolem jedenácté, výkon reaktoru byl ještě na padesáti procentech. V jedenáct jsme začali snižovat dál.
Probral jsem to s Jurijem Tregubovem, vedoucím předchozí směny, a se Sašou Akimovem, který nastupoval. Oba měli ve všem jasno. Žádné mimořádné práce nás už nečekaly. Snížit výkon, odlehčit turbínu, postupně proměřit její vibrace — na osmé byly zvýšené a bylo potřeba ji vyvážit. A pak provést pokus s doběhem turbogenerátoru a napájením vlastní spotřeby.
Tenhle pokus se měl správně provést ještě před spuštěním bloku. Při spouštění se neudělal. V roce 84 a 85 se ho pokusili provést, ale výsledky nebyly uspokojivé — napětí padalo moc rychle. Museli upravit budicí systém generátoru. Po té úpravě se v pětaosmdesátém na třetím a čtvrtém bloku pokus zopakoval, ale jen naprázdno. Teď přišel na řadu pokus za podmínek co nejbližších provozu. Bylo třeba ho udělat — vždycky se to tak dělá, šlo o projektovaný systém.
O pokusu a jeho souvislosti s havárií
Hned na začátku chci říct: ten pokus s havárií nesouvisí. Spojili ho s ní jen ti, kdo havárii vyšetřovali nepoctivě. Skutečnou příčinou byly katastrofálně špatné vlastnosti reaktoru, které tehdy ještě nikdo neznal. A vlastně to ani nebyla havárie — byla to katastrofa. Mohlo k ní dojít při jakékoli jiné práci. S pokusem to nemělo nic společného. Stalo se to při pokusu, ne kvůli pokusu.
Program byl sestavený rozumně. Probírali jsme ho několikrát, předtím se k němu vyjadřovala spousta lidí. Připomínek nebylo skoro žádné. Po havárii ho zkoumalo ohromné množství odborníků, ale nikdo nenašel nic podstatného. Říká se, že program nepočítal s bezpečnostními opatřeními — to je nesmysl. Stačí se do něj podívat. Všechna opatření tam jsou jasně popsaná, včetně přepojování napájení. Ten program s havárií neměl nic společného.
Co bylo dál?
Pak jsem odešel z dozorny obejít provoz. Chtěl jsem se podívat na zařízení těsně před odstavením — to je nejlepší chvíle. Závady se totiž často projeví právě při změně režimu. A zároveň, dokud jsou teplota a tlak ještě plné, ale výkon snížený, dá se klidně projít i prostory, kde je při plném výkonu špatná radiační situace.
Kolem půl jedné v noci jsem se vrátil na dozornu. Hned u dveří jsem viděl, že u pultu řízení reaktoru se sklání několik lidí — operátor reaktoru Toptunov, Saša Akimov, zástupci operátora Kudrjavcev a Proskurjakov, možná tam byl ještě někdo, nepamatuju se. Přišel jsem blíž a viděl jsem, že výkon spadl někam na 50–70 megawattů. Ptal jsem se Akimova, co se stalo. Při přepínání automatického regulátoru spadl výkon až na třicet megawattů.
Nevyvolávalo to žádné otázky. Není reaktor, kde by občas výkon nespadl, a není operátor, kterému by se to nestalo. Naprosto běžná věc. Ničeho jsem se neobával. Povolil jsem zvyšování výkonu a šel jsem za Metleněm — vedoucím pokusu s doběhem — domluvit, jak je to s připraveností.
Vyčítají nám, že jsme po tom propadu výkon zvedli — že to bylo porušení. Nic jsme neporušili, řídili jsme se předpisem. Jistě, ten propad měl negativní vliv — ale jen na reaktoru postaveném s velkými odchylkami od projekčních norem. Jen na takovém. Všechno, co jsme dělali, bylo podle provozních předpisů platných k dubnu 86. Žádný předpis jsme neporušili.
Vůbec se kolem toho narostlo tolik nesmyslů, jako bychom se předpisy učili jen proto, abychom je vědomě porušovali. Že jsme prý vyřadili havarijní ochranu — žádné porušení to nebylo. Když mě zatkli, hned jsem vyšetřovateli ukázal příslušný bod předpisu. Vůbec to nepomohlo. V obžalobě i v rozsudku to dál stojí jako porušení personálu. Přitom personál neudělal ani 25., ani 26. dubna nic, co by mohlo vést nejen k výbuchu, ale ani k odstavení reaktoru. A o žádném výbuchu reaktoru by nebyla řeč, kdyby byl postavený podle norem.
Sám pokus a výbuch
Když se výkon ustálil na 200 megawattech a vibrace turbíny byly proměřené, svolal jsem všechny, koho se pokus týkal, naposledy je proinstruoval a každý odešel ke svým přístrojům.
V 1.23.04 začal pokus s doběhem turbogenerátoru — máme to ze záznamu. Všechno běželo normálně. Bylo úplné ticho, na dozorně nikdo nemluvil, všichni sledovali svoje. Vtom slyším, že někdo mluví. Otočil jsem se — Toptunov něco říká Akimovovi. Stáli ode mě tak osm deset metrů, mezi sebou dva tři. Co si říkali, jsem neslyšel, ale mluvili docela klidně. Akimov řekl „shoď reaktor” a ukázal prstem — „mačkej”. Všiml jsem si, že podle instruktáže měli reaktor shodit hned na začátku doběhu. Akimov to z nějakého důvodu nezavelel. Ale ani tehdy jsem tomu nepřikládal význam. Dnes, po prostudování všech záznamů, mu ho nepřikládám taky. A v podstatě to vidí stejně všichni — s Bugajevem jsme se na tom shodli.
Stala by se havárie, nebýt stisku tlačítka? Ne. Toptunov na povel Akimova zmáčkl tlačítko havarijní ochrany v 1.23.47. Musím říct, že to tlačítko se nemačká jen v havarijní situaci — používá se k odstavení reaktoru za nejrůznějších okolností.
Bylo klid. Z toho, jak Toptunov s Akimovem mluvili, jsem viděl, že není co řešit — Toptunov se po povelu sám otočil zpátky k přístrojům. Kdyby ho cokoli znepokojovalo, určitě by za mnou přišel. Otočil jsem se a sledoval to taky. Za pár vteřin — ze záznamu to vychází, že za čtyři — se začaly objevovat výstražné a poplachové signály. A v čase 1.23.46 nastal výbuch.
Co ukázalo vyšetřování
Další vyšetřování ukázalo — a dnes se na tom shodují prakticky všichni odborníci — že reaktor vyhodila do vzduchu právě ta ochrana, která ho měla v nebezpečí ochránit. Ne v nějaké výjimečné situaci, ale za normálního provozu. Zafungovala jako nálož. Je to absurdní, je to nepředstavitelné, ale tak to bylo, a všichni se na tom dnes shodují.
Dovedu si představit, že havarijní ochrana nestihne nějaký rychlý děj. Ale že by ona sama něco vyhodila do povětří — to mě by ani ve snu nenapadlo. Ani v tom nejhorším.
Jak to vypadalo — okamžik výbuchu
A tady přišel ten výbuch. Mocný úder, otřáslo to celou budovou. Zvedl jsem oči ke stropu, odkud mi na hlavu padaly úlomky podhledu. A doslova za vteřinu dvě přišel druhý výbuch. Rozblikalo se množství poplachových signálů, zhaslo světlo, za chvilku naskočilo z rezervní sítě.
Nejdřív mě napadlo, že se něco stalo s deaerátory přímo nad dozornou — jsou to obrovské nádrže s vodou a párou. Při tak silném výbuchu jsem si říkal, že na nás teče horká voda. Vykřikl jsem, ať jdou všichni na záložní pult. Ale všechno se uklidnilo a povel jsem zrušil. Nikdo ještě neodešel. Nakonec na dozornu netekla ani voda, ani pára. Co se přesně stalo, jsem v tu chvíli samozřejmě vědět nemohl.
Pochopení rozsahu katastrofy
Ze zvyku — je to tak zažité — člověk po každé události koukne na přístroje a signalizaci. Hned jsem viděl, že je zle. Že to není havárie v běžném slova smyslu. Šikmo ode mě byly přístroje s tlakem v primárním okruhu. Tlak nula. Šel jsem podél pultů a sám jsem si všechno prohlížel. Došel jsem k přístrojům, kde se ukazuje průtok chladiva aktivní zónou — taky nula. Pro provozního inženýra je z toho katastrofa jasná. Nulový tlak, žádný průtok — to znamená, že se palivové kazety nechladí a za chvíli se musí roztavit. Konec.
I když palivo se v tomhle případě rozprášilo už při výbuchu — to jsem se ovšem dozvěděl až pak. Tehdy jsem to nepředpokládal. Nebylo vůbec jasné, co se stalo. Havárie — vlastně katastrofa — přišla v naprosto běžné, každodenní atmosféře. Nic ji nepředcházelo, žádné riskantní manévry, nic. Vyšetřování pak ukázalo, že záznamy v okamžiku stisku tlačítka neukazují jediný poplachový ani výstražný signál. Byla to úplně klidná pracovní noc.
V okamžiku výbuchu si nikdo nedovedl představit, co se stalo. Když jsem došel k pultu řízení reaktoru, kluci tam stáli ztracení. Ani to nemohlo být jinak. Když operátor stiskne tlačítko havarijní ochrany za úplně klidného provozu a místo bezpečného odstavení dostane výbuch — co jiného má cítit než zmatek?
Nevím, jak jsem v tu chvíli vypadal já — sám se vidět nemůžu. Ale pamatuju si, co jsem cítil — naprosté nepochopení. Co se stalo, proč. Říkal jsem už, že Toptunov s Akimovem si sedm vteřin předtím docela klidně povídali. Nic nenasvědčovalo ničemu.
Když jsem se podíval na přístroje pultu řízení reaktoru, vstávaly mi vlasy hrůzou. Spojky pohonů havarijních tyčí byly bez napětí, tyče stály někde v polovině, spuštěné dva a půl tři metry. A reaktimetr — přístroj ukazující reaktivitu — ukazoval kladnou hodnotu. To znamená, že výkon dál rostl.
První kroky po výbuchu
Bylo mi z toho zle. Hned jsem řekl Kudrjavcevovi a Proskurjakovovi, ať běží do centrálního sálu a spouštějí tyče ručně. Sotva vyběhli, došlo mi, že jsem řekl hloupost — stejně se tam nedostanou. Vyběhl jsem za nimi do chodby, ale už byli pryč.
Ten okamžik jsem si po havárii přebíral tisíckrát. To byl jediný špatný povel, který jsem dal. V tu chvíli mi došlo, že se stalo něco nenapravitelného. Ale co přesně a co dělat — jasné to nebylo. Mezi lidmi na dozorně, bylo jich třináct patnáct, jsem žádnou paniku neviděl. A neviděl jsem ji ani potom. Musím říct, že 26. dubna jsem žádný rozkaz nemusel opakovat dvakrát. Všechno se plnilo, pokud to bylo možné. Personál po havárii udělal všechno, co se dalo. Pro mnohé to bohužel skončilo smrtí.
Obhlídka bloku
Aby člověk něco dělal, musí něco vědět. Z přístrojů byl obraz hrůzostrašný, ale nic mi neříkal o tom, co dělat. Vyšel jsem do chodby. Byl tam prach a kouř. Vrátil jsem se a řekl Akimovovi, ať pustí odsávání. Sám jsem druhým východem zamířil do strojovny.
Tam to vypadalo příšerně. Část střechy spadla, panely se zřítily a poškodily potrubí. Horká voda stříkala na všechny strany, pára, ze zkratů v elektroinstalaci to jiskřilo, občas to prasklo jako výstřel. Kolem osmé turbíny byly spadlými panely poškozené olejovody — olej chytl. Kluci tam už běželi.
Vrátil jsem se na dozornu a chtěl jsem jít do centrálního sálu podívat se na reaktor. Jenže v chodbě jsem narazil na operátory centrálního sálu a plynového okruhu. Operátor centrálního sálu Anatolij Kurguz byl strašlivě opařený parou — z obličeje mu visely cáry kůže, a ruce stejně. Co měl pod oblečením, jsem neviděl. Řekl jsem jim, ať jdou do hygienické smyčky, že tam za chvíli bude sanitka, kterou volal Akimov. Volal i hasiče. Jenže ti vyjeli ještě dřív — jeden hasič byl v okamžiku výbuchu venku a všechno viděl.
Operátor plynového okruhu Simoněnko mi řekl, že centrální sál je rozbitý. Prošel jsem chodbou na úroveň deseti metrů a podíval jsem se z okna. Stěny reaktorového sálu nebyly. Sešel jsem dolů, vyšel ven a obešel reaktorovou budovu. Reaktor čtvrtého bloku, chemický blok a reaktor třetího bloku jsou stavebně propojené.
Obešel jsem to dokola. Obraz hrozný. Dvě stěny — západní a severní — chyběly, střecha centrálního sálu spadlá, na řadě míst tekla voda, jiskřily zkraty. Na střeše chemického bloku a reaktorového bloku 3 hořely menší ohně. Velký požár to nebyl, ale ohnisek bylo víc.
Třetí blok a hasiči
Došel jsem ke třetímu bloku. Stála tam hasičská auta. Šofér jednoho z nich mi ukázal velitele — poručíka Pravika. Z vidění jsem ho znal, jménem ne. Ukázal jsem mu, kam má najet, aby napojil hadice na rozvod ke střeše. Začal couvat a já jsem zašel do směny třetího bloku. Ptal jsem se, jestli něco překáží provozu. Jurij Bagdasarov, vedoucí směny, řekl, že zatím prošli všechno a nic není. Šel jsem zpátky na čtyřku.
Když jsem míjel rozvodnu, vycházel z ní zástupce vedoucího elektroúseku Lelečenko. Vzal jsem ho s sebou. Akimovovi a Lelečenkovi jsem řekl, ať odpojí všechny stroje, vytlačí vodík z generátorů a vypustí olej z turbíny. S reaktorem už se dělat nedalo nic — to mi došlo. Od té chvíle pro mě reaktor čtvrtého bloku přestal existovat — byl už jen zdrojem ohrožení vedlejších bloků 1, 2 a 3. Bylo třeba zabránit dalším požárům. A ty by za té situace bezpochyby vznikly. Odpojit, vytlačit vodík, vypustit olej — to všechno se muselo zvládnout co nejrychleji.
Akimov, Lelečenko a operátoři turbínového a hlavně elektroúseku se do toho pustili. Práci dokončili. Někteří utrpěli těžká zranění, pro některé to bylo smrtelné.
První oběti
Tehdy přinesl Péťa Palamarčuk seřizovače Šošina. Voloďa Šošin byl v šoku, opařený od hlavy k patě, bolest musela být nepředstavitelná. Jen slabě hýbal očima — ani sten, ani výkřik. Cestou chodbou jsem viděl červená nosítka. Řekl jsem klukům, ať je vezmou a Sašu odnesou na ošetřovnu. Palamarčuk a Anatolij Ševčuk ho odnesli.
Do rána Šošin zemřel. Byla to druhá oběť. První byl Valerij Choděmčuk, operátor hlavních cirkulačních čerpadel. Při výbuchu ho zavalily zřícené konstrukce. Nikdy ho nenašli — zůstal pohřbený na bloku. Tehdy jsem to samozřejmě nevěděl.
Akimov a Lelečenko se pustili do té práce a já vyšel znovu ven. Situace venku byla zlá — ohně ještě nebyly uhašené. Když jsem to viděl, vrátil jsem se na třetí blok a nařídil Bagdasarovovi reaktor trojky odstavit.
Pak jsem šel zpátky na čtyřku. Tam jsme se potkali s vedoucím směny reaktorového úseku Perevozčenkem. Říkal, že není Choděmčuk a Jurčenko. Šli s dozimetristou do sálu hlavních cirkulačních čerpadel, kde měl Choděmčuk být. Nic jsme nenašli. A nenašlo se to ani později.
Fyzický stav
V té chvíli už jsme na tom byli všichni špatně. Vrátil jsem se na dozornu a najednou ze mě veškerá síla vyprchala — fyzicky i psychicky. Žádný další úkol jsem před sebou neviděl. Co se dalo, jsme udělali. Nic jiného mě nenapadalo. A už jsem na tom asi ani fyzicky nebyl, abych dál fungoval. Několikrát nás všechny zvracelo. Nezbývalo už ani co vyzvracet, jen vnitřnosti.
Vtom zazvonil telefon. Akimov mi podal sluchátko — Brjuchanov. Viktor Alexejevič byl ve štábu civilní obrany a chtěl, abych se umyl, převlékl, vzal si tři grafy — výkon reaktoru, tlak primárního okruhu — a přišel za ním.
Nic uspokojivého jsem mu říct nemohl. Rozložil jsem grafy a řekl, že došlo k nárůstu výkonu, nejspíš kvůli nějaké chybě havarijní ochrany. Byla to pravda — ne celá, ale na víc jsem v tu chvíli nemohl přijít. Ani jsem se o to nesnažil. Byla práce, kterou bylo třeba dělat.
V nemocnici
Chtěl jsem zpátky do práce. Vyběhl jsem ven, posadili mě do sanitky a odvezli do nemocnice. Stav byl velmi špatný. Sestra mi pověsila kapačku, dolila láhev nebo dvě fyziologického roztoku — nebo nevím čeho — a najednou mě přešla únava. Vstal jsem a viděl, že kluci se taky baví, sešli se v kuřárně. A začalo „jak, co a proč”.
To „jak, co a proč” pokračovalo i v Moskvě. 27. dubna nás tam odvezli — část už 26., většinu 27. — a v té nemocnici jsem zůstal dlouhých půl roku. Propustili mě 4. listopadu 1986, vrátil jsem se do Kyjeva. Čtvrtého prosince, přesně po měsíci, mě zatkli.
Zatčení a vyšetřování
Zatčení mě nepřekvapilo. Už v nemocnici za mnou několikrát přišel vyšetřovatel — vyslýchal mě jako svědka, ale bylo jasné, kam to směřuje. Obviněn bude personál — jinak to být nemohlo. V Sovětském svazu se nestávaly havárie kvůli špatnému zařízení. V Sovětském svazu byly havárie jen kvůli obsluze — dispečer, operátor, mistr. Že by za to mohlo zařízení, takový případ si nepamatuju. A pak jsem se o to dost zajímal.
Proč mě zatkli, proč nestačilo zákaz vycestování — to mi nebylo jasné. Společensky nebezpečný jsem nebyl, do prosince byli prakticky všichni svědci vyslechnutí. Vyšetřování ovlivnit jsem nemohl, jako svědek ostatně taky ne. No, zatkli mě, tak zatkli.
Zpočátku to pro mě nebylo zlé. Vyšetřovatelé sehnali dokumenty, které jsem dřív neznal. Z nich jsem pochopil, že projektanti o těch špatných vlastnostech reaktoru, které vlastně havárii v roce 1986 způsobily, věděli už dávno. Skoro deset let. Od provozu prvního bloku v Leningradské atomové elektrárně. Po havárii v roce 1975 padaly i další návrhy, o kterých jsem neměl tušení. Když jsem se s materiály seznámil, do prosince mi bylo úplně jasné, jak a proč k výbuchu došlo. Od té doby jsem na svých závěrech v podstatě nic neměnil. Přišly sice další zprávy, povýbuchové výpočty — ale jen obraz doplnily. Mně to bylo jasné už v prosinci 86.
Soud
Soud se kvůli různým věcem zdržel — mimo jiné kvůli nemoci hlavního inženýra Nikolaje Maximoviče Fomina. V červenci 1987 se konal soud nad „černobylskými zločinci” — tak to bylo pojmenované. Jiný soud ani být nemohl. V červnu 86 vědeckotechnická rada pod vedením Alexandrova svalila všechnu vinu na obsluhu. Vládní komise to potvrdila. Pak vyšlo rozhodnutí politbyra. Jak by se asi soud postavil proti kolektivní moudrosti vždy neomylného, nikým nekontrolovaného politbyra? Naivní představa. Výsledek byl předem daný.
Chci říct jen jedno — soudce dobře věděl, jakou společenskou objednávku plní. Z mých čtyřiadvaceti otázek na soudní technickou expertizu zamítl všechny. A přitom mířily na to jediné: jestli reaktor RBMK-1000 v roce 86 odpovídal projekčním normám.
