Příčovy leží ve Středočeském kraji, v okrese Příbram, zhruba tři kilometry od centra Sedlčan. Žije zde asi 350 obyvatel a první písemná zpráva o vsi je z roku 1365. Uprostřed obce stojí zámek, který si v letech 1712 až 1714 vystavěl Ferdinand Ignác Schönpflug z Gamsenbergu. Areál je zapsán v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek, zůstává v soukromém vlastnictví a běžně přístupný veřejnosti není. Jednou v roce se ale otevírá dokořán.
Ves dlouho patřila jiným
Původní jméno Přechův Luh označovalo místo neosídlené a zamokřené, takže vznik osady se klade do 12. až 13. století. První dochovaná písemná zmínka je z 29. března 1365, kdy bratři Petr, Jošt, Oldřich a Jan z Rožmberka darovali faráři v Dublovicích roční plat z pozemků náležejících Dublovicím a Příčovům. Někdy po roce 1379 se ves dostala klášteru svatého Jiří na Pražském hradě, roku 1436 ji císař Zikmund zastavil Petrovi z Janovic za věrné služby a 19. června 1487 ji jeho nástupci prodali za tři sta uherských zlatých svatovítské kapitule. Té pak patřila déle než dvě stě let.
Kaple do domu
Zlom přišel roku 1712. Kapitula se rozhodla zbavit menších majetků a příčovský statek koupil za 6 700 zlatých rýnských pražský měšťan Ferdinand Ignác Schönpflug z Gamsenbergu. Ze vsi, která byla dosud přívěškem cizích panství, se rázem stalo středisko vlastního šlechtického majetku.
Nový pán dal hned téhož roku obci zvon. Jeho nápis ho představuje jako „vrozeného a statečného vladiku“ a „pána na Přičoweich“, zvon zasvěcuje svatému Janu Nepomuckému a svatému Floriánovi a datuje se k 16. květnu 1712. Formulace o zavěšení „při obci příčovské“ prozrazuje, že ve vsi tehdy existovalo místo, kam se zvon dal pověsit.
Kaple nakonec vyrostla přímo v zámecké budově. Roku 1714 psal Schönpflug arcibiskupské konsistoři, prosil o svolení postavit klenutou kapli zasvěcenou svatému Vojtěchu a k žádosti přiložil náčrt půdorysu zámku, jehož boční část měla kaple tvořit. První mše se v ní sloužila v neděli 23. srpna 1716.
Zámek na dluh
Následující století je téměř výhradně příběhem o penězích, které chyběly. Roku 1749 prodal majitelův nejmladší syn Antonín Karel zámek s kaplí, poplužním dvorem, pivovarem, hostincem, ovčínem a stájemi na splátky za 16 700 zlatých Janu Františku Baullerovi z Hohenburgu. Ten jej po pěti letech předal dál.
Nejdramatičtěji dopadl Jan Vilém z Tempisu. Věřitelů měl tolik, že se obrátili na soud, a ten 24. března 1760 zřídil komisi s jediným úkolem: najít kupce a z výtěžku uspokojit alespoň ty největší z nich. Zámek tak 9. září 1761 získal František Norbert Kfelíř ze Zakšova. Ani další majitelé se dluhům nevyhnuli, a 9. srpna 1805 koupil zadlužené Příčovy František Josef Maxmilián z Lobkovic a připojil je k panství Vysoký Chlumec. Sídelní role zámku tím skončila.
Soused s ohnivým sudem
Půl kilometru od vsi stojí druhá příčovská rarita. Torzo kamenného větrného mlýna na vrchu Chlumky má žulové stěny vysoké deset metrů, u země silné 1,2 metru, a průměr 13,5 metru. Roku 1995 nizozemští odborníci po přeměření potvrdili, že jde o největší stavbu svého druhu v Evropě. Urbář z roku 1604 o mlýně stroze poznamenává, že „má dvě kola“.
Kdo ho postavil, se dodnes neví. Jedni jmenují rybníkáře Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan, jiní Lobkowicze, a průzkum z devadesátých let posunul stavbu do první poloviny 18. století jako součást dvora Schönpflugů. Místní tradice si pomáhá jinak: podle pověsti se u zdiva o půlnoci válí ohnivý sud.
Zahradník, zrekvírované zvony a žalostný stav
Při pozemkové reformě roku 1923 koupil zámek se špýcharem a devíti hektary půdy Antonín Hamerský, bývalý zahradník v Mitrovicích. Panské sídlo se změnilo v obyčejné obydlí.
Ubývalo i toho, co bylo vidět zdálky. Dva zvony z čtyřhranné věžičky byly zrekvírovány za první světové války a po roce 1945 zmizela i vížka nad kaplí. Vesnice se přitom o kapli starala: po první válce se místní složili na nový zvon a v roce 1932 ji nechal opravit starosta Václav Kyml, přičemž osadníci přispěli dvěma tisíci korunami.
Hamerského potomci drželi zámek až do roku 2009. Plány dalších vlastníků ztroskotaly na nákladech a administrativě a objekt nechtěla po sametové revoluci koupit ani obec, a to ani za symbolickou cenu.
Věžička se vrací
V roce 2015 zámek koupila lékařka Alice Tomková a jako první začala opravovat kapli. Důvod popsala v rozhovoru pro Příbramský deník: původně chtěla dát do pořádku Boží muka nebo kapličku, ale třista let stará kaple svatého Vojtěcha ji podle jejích slov okouzlila natolik, že s ní koupila i zbytek v žalostném stavu.
Jen v roce 2017 se podařilo zrestaurovat sochy svatého Václava, svatého Jana Nepomuckého, svatého Františka a Panny Marie Immaculaty, opravit dva procesní prapory, vyměnit vstupní dveře a doplnit věčné světlo nad hlavním oltářem, to vše přibližně za 2,5 milionu korun. Na část prací posloužily dotace ministerstva kultury z Programu záchrany architektonického dědictví a na zámek se vrátila věžička ztracená po druhé světové válce.
Nejslyšitelnější je poslední krok. Do obnovené věžičky byl umístěn zvon, který se rozeznívá každý den v sedm ráno, v poledne a v sedm večer. Zvon nad Příčovami tedy dělá zhruba totéž, co ten Schönpflugův před třemi sty lety – připomíná vsi, že tu ten dům pořád stojí.
Sobota v zámecké zahradě
Od roku 2019 se v areálu každoročně kolem poloviny srpna koná Vlastenecké setkání, které pořádá majitelka zámku. Program se odehrává v plenéru zámecké zahrady a skládá se z přednášek a debat na aktuální témata; mezi organizátory jsou vedle Alice Tomkové Michal Semín, Stanislav Novotný a Petr Žantovský.
Den zahajuje mše svatá v kapli svatého Vojtěcha, po ní následují panelové diskuse a součástí akce bývá také prodej knih a suvenýrů.
Sedmý ročník proběhl 23. srpna 2025 a panely se věnovaly literatuře, jazyku a společnosti, změně režimu a nové architektuře světového pořádku.
Osmý ročník připadá na sobotu 22. srpna 2026 a potrvá od deseti do devatenácti hodin. Celým dnem provází Jana Turoňová, o hudební doprovod se stará Zuzana Stirská a úvodní mši svatou v kapli celebruje Mons. Jan Mráz spolu s P. Stanislavem Zápotockým. Jednou v roce tak zahrada barokního domu, který dvě století sloužil hlavně sám sobě, patří několika stovkám českých, moravských a slezských vlastenců.
