Mezi postavami české literatury dvacátého století najdeme nemálo autorů, jejichž životní příběh je stejně poutavý jako jejich dílo. Jedním z nich je Géza Včelička, vlastním jménem Antonín Eduard Včelička, narozený 7. května 1901 v Praze. Novinář, prozaik, básník, písničkář, cestovatel, malíř a především člověk, který celý život zůstával věrný svým ideálům. I tehdy, kdy ho to stálo zdraví a pohodlí.
Z chudinské čtvrti do světa
Včeličkovo dětství nebylo idylické. Vyrůstal jako syn číšníka a švadleny v nuzných poměrech pražské čtvrti Na Františku, v blízkosti Anežského kláštera. Rodina se často stěhovala, jedno z dočasných bydlišť se nacházelo v temném bytě hospody U Zlatého tygra, proslulé později díky spisovateli Bohumilu Hrabalovi. Právě zkušenost s chudobou a drsným životem pražské periferie se stala jedním z ústředních motivů jeho pozdější tvorby.
Na otcovo přání se mladý Antonín vyučil číšníkem. Povolání mu však nepřinášelo radost, právě naopak. Podmínky učňovského života za první světové války byly tvrdé a ponižující. Při první příležitosti proto toto řemeslo opustil a živil se jako dělník v továrně na kovové zboží. V roce 1926 ho postihla plicní choroba, která ho provázela po celý zbytek života, a nakonec vyústila v rozedmu plic. Po léčebném pobytu v sanatoriu se začal živit jako redaktor a příležitostný novinář.
Zrození pseudonymu a cesta k trampingu
Zajímavý je původ jeho literárního jména. Včelička si původně zvolil pseudonym „geuzo”, což bylo středověké označení pro žebráka, které si později přisvojili nizozemští vlastenci bojující proti španělské nadvládě v sedmnáctém století. Pro Včeličku to bylo synonymum slova „proletář”. Jeho trampští kamarádi ovšem o žádných „geuzech” nikdy neslyšeli, a tak si Toníka jednoduše přejmenovali na Gézů, respektive Gézu. Jméno mu už zůstalo.
Od počátku třicátých let působil Včelička jako redaktor a později šéfredaktor levicového časopisu Tramp. Právě tramping sehrál v jeho životě klíčovou roli. Nejen jako koníček, ale jako životní postoj a filozofie. Včelička patřil k levicovému křídlu trampského hnutí a výrazně se angažoval v protestech proti takzvanému Kubátovu zákonu z roku 1931, vyhlášce zakazující volné táboření. V této aktivitě byl nezávislý na druhém velkém proudu trampingu, sdruženém kolem Boba Hurikána, a řada trampských osad se tehdy přikláněla právě ke Včeličkovu směru.
Pozoruhodné je, že se trampingu nikdy nezřekl, a to ani po únoru 1948, kdy komunistický režim, přestože se Včelička hlásil k levici a byl členem KSČ, začal trampské hnutí pronásledovat. V roce 1964, už těžce nemocný, svolal tiskovou konferenci, na které veřejně obhajoval hodnoty trampingu a vyzýval novináře, aby trampům poskytli mediální prostor. Tento jeho krok podle pamětníků přispěl k pozdějšímu zmírnění státního tlaku na trampské komunity.
Od kaváren po pražská tajemství
Včeličkovo spisovatelské dílo čerpá téměř výhradně z osobní zkušenosti. Jeho prvním velkým románem se stala Kavárna na hlavní třídě, vydaná roku 1932. Jde o sociální román zasazený do prostředí kavárenské obsluhy, které autor důvěrně znal ze svých učňovských let. Kniha zaznamenala úspěch, a už v roce 1933 byla zdramatizována a uvedena v pražském Divadle E. F. Buriana, v padesátých letech pak posloužila jako předloha pro stejnojmenný film režiséra Miroslava Hubáčka s Karlem Högerem v hlavní roli.
Druhým stěžejním románem je Policejní hodina z roku 1937, zachycující osudy pražské rodiny v devadesátých letech devatenáctého století. I toto dílo se dočkalo filmového zpracování. V roce 1960 ho natočil režisér Otakar Vávra. Recenzenti oceňovali věrohodné zachycení dobové atmosféry dělnického a maloměšťáckého prostředí, přičemž film se vyhnul prvoplánové ideologické agitaci.
Zcela jiného rázu je Pražské tajemství, poprvé vydané roku 1944. Tento soubor lyrických reportáží zachycuje historii čtvrti Na Františku a jejích uliček, kostelů, Anežského kláštera a chudinských domků. Čtenáři knihu přijali s nadšením a dočkala se celkem sedmi vydání. Kritici ji přirovnávali k nejlepší české reportážní próze a oceňovali její osobitý jazyk i nostalgickou poetiku.
Svou cestovatelskou zkušenost zpracoval Včelička v cyklu Poutníkův návrat, jehož první díl Zrození poutníkovo a druhý díl Světoběžníci a Robinsoni vyšly v letech 1948 a 1949. Zachycují putování po Slovensku, Podkarpatské Rusi, Balkánu, Turecku, jižní Francii, Tunisu a Alžírsku. Na cestách, které Včelička podnikal od konce dvacátých do počátku třicátých let, často prakticky bez peněz, se živil hraním na kytaru a zpěvem. V těchto prózách se mísí dobrodružná reportáž se silným sociálním cítěním a etnografickým pozorováním.
Vedle prózy psal Včelička i básně (sbírky Klášterní ulice a Pěšinou snů) a je autorem řady trampských písniček. Nejznámější z nich se stala právě úvodem zmíněná Píseň zapadáku, známá rovněž pod názvem Máňa, která zcela zlidověla.
Malíř, fotograf a zapomenutý autor
Věnoval se ale i výtvarnému umění. Maloval především krajiny a zátiší. Jeho obrazy se dodnes objevují v aukcích. Samostatnou výstavu mu v roce 1986 uspořádal Památník národního písemnictví. V mnoha svých knihách rovněž používal vlastní fotografie jako dokumentární doprovod.
Za celoživotní dílo obdržel v roce 1959 titul zasloužilého umělce a v roce 1961 Řád práce. Zemřel 30. prosince 1966 v Praze a je pochován na Olšanských hřbitovech. V Brně-Komíně po něm nese jméno ulice Včeličkova.
“Géza” Včelička byl a zůstává podstatnou osobností trampské historie i české kultury.
