V posledních letech se Izrael snaží vnutit veřejnému mínění, že všichni, kdo nepovažují zabíjení palestinských žen a dětí za úctyhodnou věc, jsou antisemiti. Není proto divu, že lidé ztrácejí strach z tohoto kdysi tak znepokojivého obvinění a začínají zkoumat nejzlověstnější témata židovských dějin. V této souvislosti byl vynesen na světlo sabatismus, židovské mesiášské hnutí, které dalo vzniknout sektám spojeným se zednářstvím, praktikováním incestu a infiltrací do jiných abrahámovských náboženství.
Okolnosti vzniku Sabbataie
Abychom lépe pochopili, o co šlo dejme slovo Geršomu Šolemu, historikovi Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a přední akademické kapacitě v oblasti židovské mystiky. Je autorem třísvazkové biografiie Šabtaj Cvi (též Sabbatai Zevi): Mystický Mesiáš (pravopis jeho jména se liší, některé prameny uvádí Šabtaj Cvi). Dílo se omezuje na původní sabbateanismus a nezahrnuje frankismus (v 18. století byl jistý Jacob Frank považován za reinkarnaci Sabbataie Zeviho a dává nový impuls mesiášskému hnutí v Evropě).
V polovině 17. století byli Židé i puritáni zoufalí a očekávali příchod apokalypsy. Židé věřili, že apokalypsa nastane v roce 1648 kvůli pasáži v Zoharu; protestanti v roce 1666 kvůli číslu Bestie. V roce 1648 došlo v Polsku nakonec “pouze” k pogromu, ale apokalyptické nálady mezi Židy neochladly.
Existoval vliv puritánství na judaismus? To bylo jedno z prvních vysvětlení sabatismu. Podle Šolema Heinrich Graetz bez důkazů vznesl hypotézu, že Šabtaj Cvi v turecké Smyrně zaslechl rozhovor svého otce s anglickými puritánskými obchodníky, a proto očekával apokalypsu v roce 1666. Skutečnost, že puritáni považovali Židy za nezkorumpovaný zdroj náboženských znalostí, činí ještě pravděpodobnějším, že angličtí obchodníci by vyhledali židovského obchodníka, aby s ním diskutovali o eschatologii.
Sabbatai jako parodie na Ježíše
Ačkoli Šolem tuto hypotézu odmítá, v celé knize zní stále pravděpodobněji, protože se čtenář dozvídá, že Sabbatai někdy napodoboval Ježíše i bez formálních vazeb na křesťanství a že ve Smyrně dokonce existovala holandská komunita, o které psal jeden pastor. Jediný autentický Sabbataiův portrét byl ve skutečnosti vytvořen křesťanem a má popisek ve francouzštině a holandštině.
O Sabbataiovi je známo, že jeho otec, obchodník z Řecka, kde žila velká sefardská komunita, miloval zpěv romantických písní ve španělštině. A přestože se narodil a vyrůstal ve Smyrně, neuměl mluvit turecky. Ačkoli vše nasvědčuje tomu, že se v Turecku jednalo o sefardského Žida, Šolem definitivně netvrdí, že Sabatai je potomkem Židů vyhnaných z Pyrenejského poloostrova, protože příjmení Zevi není sefardské.
Sabbataiova rodina byla bohatá obchodnická rodina, ale on se rozhodl stát se rabínem a kabalistou. Zatímco Aškenázi omezovali přístup mladých mužů ke kabale (tedy židovské mystice), mezi sefardy bylo běžné ji studovat od útlého věku. Kabala se ve skutečnosti stala mezi sefardskými Židy skutečným šílenstvím po jejich vyhnání ze Španělska, což je zřejmě vedlo k posedlosti obětí srovnatelných pouze s holocaustem.
Šolem poukazuje na to, že myšlenka, že Mesiáš (nebo kdokoli jiný) způsobí změnu Zákona, je křesťanská a kabale cizí, protože kabala připouští změnu Zákona pouze v závislosti na plynutí věků. Můžeme se proto domnívat, že Sabbatai byl jakousi parodií na Ježíše. Šolem dále kombinuje spolehlivé informace se spekulacemi o nedorozuměních a tvrdí, že během svého pobytu v Konstantinopoli se Sabbatai setkal s kabalistou Davidem Habillem, který věřil v existenci „Satana svatosti“, jehož činy, ačkoli satanské, nebyly zlomyslné.
Využití kabaly
Kolem roku 1660 se vrátil do Smyrny a zůstal tam až do roku 1662, kdy odjel do Egypta a egyptští Židé ho pověřili úkolem vybírat almužny pro chudé Židy v Palestině. Osmanská říše účtovala Židům, kteří se tam chtěli usadit, velmi vysoké daně, takže šlo o velmi chudé mystiky závislé na almužnách od diaspory.
Sabbatai se proto neustále pohyboval mezi Egyptem a Jeruzalémem a byl dobrý ve vybírání darů, i když během svých manických fází jednal jako naprostý šílenec. V roce 1664 se v Jeruzalémě oženil s enigmatickou postavou, polskou Židovkou Sárou, údajně sirotkem a nechvalně známou prostitutkou. Tvrdila, že se chce vdát za Mesiáše, a proto se provdala za Sabbataie. Šolem spekuluje, že se mohl chtít podobat Ozeášovi. Můžeme dodat, že možná chtěl Marii Magdalénu.
Sabatai se rozhodl využít své znalosti kabaly k provedení mocného exorcismu na sobě a ukončit tak svůj cyklus mánie a deprese. Všechno se však změnilo na konci roku 1665, kdy se setkal s mladým kabalistou Nathanem z Gazy, který ho přesvědčil, že jeho iluminace byly božské, že je Mesiášem.
Přiváděl židovské masy k šílenství
Sabbatianismus přiváděl židovské masy k šílenství. Podle Šolema nabízel marxismus pokřivený výklad dějin tohoto hnutí, chápaného jako vzpoura chudých Židů proti bohatým. Ve skutečnosti se však mezi stoupenci sabbatianismu nacházeli zámožní Židé, ba dokonce vlivné postavy mezinárodní politiky, jako Rafael Supino z Livorna (jenž doprovázel Menasseho ben Israel na jeho misi do Anglie), Jerónimo Núñez da Costa (agent portugalského krále v Nizozemí) či Daniel Levi de Barrios (bývalý důstojník španělské armády v Belgii).
Šolem rovněž poukázal na náboženský profil Žida, jehož sabbatianismus přitahoval nejvíce: byl jím marran, sefardský Žid, který předstíral konverzi, a byl tudíž vychován v katolictví. Takový člověk měl větší sklon ke splývání s křesťanstvím. Napodobování marranů zašlo tak daleko, že uctívali relikvie svého vlastního „světce”, mučedníka Šalomouna Molcha, jenž se snažil přesvědčit císaře Karla V., aby s vojskem marranů dobyl zpět Palestinu a předal ji Židům.
Co se synkretismu týče, nezůstávali však ani Aškenázové nijak pozadu. Německem se šířily záplavy jidiš pamfletů o proroku Nathanu Levim, který v Jeruzalémě pomazal na krále jistého Sobezu (jméno, které mu Sabbatai dal poté, co prošlo „tichou poštou”), jenž si změnil jméno na Jošua Helkham. To v hebrejštině znamená „Ježíš, Bůh vzkříšený z mrtvých”.
Posledním zaznamenaným mesiášským činem Sabbataie ve Smyrně bylo rozdělování královských titulů. Z neznámých důvodů nastoupil 30. prosince 1665 na loď se třemi či čtyřmi rabíny, které prohlásil za krále, a vyplul ze Smyrny do Cařihradu. Vzhledem k propagandě Nathana z Gazy očekávali Židé, že se sultán před židovským mesiášem milovníkem hudby skloní a předá mu své království.
Zatčení mesiáše v Cařihradě
Horečka po bláznivých dopisech s velkolepými zprávami tak ještě zesílila a komise skeptických rabínů dokonce odhalila továrnu na falešné zprávy, která dopisy prodávala za vysoké ceny. Padělatelé byli přísně potrestáni.
Po příjezdu do Cařihradu byl ovšem Sabbatai zatčen. Podle Šolema je nejpravděpodobnější příčinou ekonomika, neboť Židé v Turecku ovládali obchod (zvláště ten zahraniční) a prostě přestali pracovat – ani vybírané dary už nestačily na to, aby se uživili. Tento jev nabyl podoby jakési „vzpoury” bez ozbrojené hrozby: Židé pohanům drze vykládali, že se z nich s příchodem mesiáše stanou otroci a podobně. Vlastně nedělali nic jiného, než že tropili nepokoje v ulicích, padali k zemi, aby „prorokovali”, nebo dokonce padali mrtví, protože se příliš dlouho postili. Upřímně řečeno, připomíná to nepokoje z 8. ledna v Brazílii (kde se shlukla hromada pomatených letničních křesťanů zahalených do izraelských vlajek, kteří poslouchali fantastické zprávy na zpeněžených youtubových kanálech).
Sabbatai byl tedy v Cařihradě zatčen. Přesto se šířily zvěsti, že zatčen nebyl; že vystoupil na nebesa a byl nahrazen archandělem Gabrielem, který na sebe vzal jeho podobu z jakéhosi tajemného důvodu, jenž bude odhalen v budoucnu. Šíité věří, že něco podobného se přihodilo Kristu, místo aby byl ukřižován.
Z jakéhosi důvodu mesiáš (či archanděl Gabriel?) nedovolil svým stoupencům, aby turecké úřady podplatili, a přesto ho osvobodili. To na jeho stoupence zapůsobilo ještě víc. Jelikož měl turecký vezír pověst nemilosrdného muže, obávali se Židé, že bude Sabbatai odsouzen k smrti. Podle Šolema však musel mít vezír na zřeteli společenský pořádek: nelze přece zabít mesiáše Židů a očekávat, že se jeho vyznavači v klidu vrátí k práci.
Konkurenční židovský mesiáš z Polska
V březnu 1666 byl Sabbatai přemístěn do pohodlnějšího ubytování v Cařihradě. Během jeho pobytu čelil Cařihrad inflaci potravin kvůli Židům přicházejícím z dalších východních měst, aby pohlédli na božskou tvář. Osmanští strážci, kteří si všimli, že Židé nyní konají poutě po vzoru Italů (a navštěvují dokonce hrob Sabbataiovy matky), dostali nápad vybírat vstupné do vězení, aby poutník směl pohlédnout na Sabbataiovu tvář – ten je přijímal pouze ve fázi „osvícení” a ve fázích „skrytí tváře” se jim vyhýbal.
Tváří v tvář inflaci a nepokojům přemístily turecké úřady v dubnu 1666 Sabbataie do Gallipoli, kde osmanští strážci rozšířili svůj obchod a začali od sabbatiánů vybírat poplatky za to, že jim dovolí pořádat oslavy uvnitř „Silné věže”, kde mesiáš pobýval. Tento rozruch trval přinejmenším do července a Sabbatai řídil hnutí z vězení v Gallipoli, na evropské straně Dardanelského průlivu.
Tehdy přišel z Polska sabbatiánský prorok Nehemiáš Kohen. Nechtěl pouze pohlédnout na tvář mesiáše, nýbrž rokovat a vyjednávat. Jednou z nesnází sabbatianismu byla postava mesiáše ben Josefa, mesiáše, který pomáhá mesiáši ben Davidovi (tomu velkému) a padne v boji. Sabbataiova verze, že tímto mesiášem byl jakýsi Polák zabitý při pogromu roku 1648, nebyla věřícím právě po chuti.
Rozprava skončila rvačkou a existují dvě verze: jedna od sabbatiánů, druhá od křesťanských pozorovatelů, jíž dává Šolem přednost. Podle sabbatiánů rozmlouvali Nehemiáš Kohen a Šabtaj Cvi o teologii, avšak Polák se ukázal neschopným pochopit myšlení sefardského milovníka hudby. V křesťanské verzi vznikl spor proto, že Nehemiáš chtěl, aby ho Sabbatai uznal za mesiáše ben Josefa, s čímž Sabbatai souhlasil, ale Nehemiáš zašel dál a vytýkal mu, že se prohlásil mesiášem dříve, než sám (Nehemiáš, mesiáš ben Josef) vstoupil na scénu.
Divoké mesiášské oslavy ve věži
Sabbatai neviděl rád, že je zpochybňována jeho autorita, a oba se pohádali. Židé byli zmateni a rozděleni, nakonec však zůstali pod Sabbataiovou autoritou a Nehemiáše považovali za rozkolníka. Aby se pomstil, udal Nehemiáš Sabbataie tureckým úřadům – a Židé se rozzuřili natolik, že Nehemiáš nakonec požádal, aby se směl stát Turkem, čímž unikl židovské jurisdikci.
Konverze ze Žida na muslima spočívala v té době v Osmanské říši v tom, že dotyčný odložil židovský klobouk a začal nosit turecký turban. Šlo o snadnou konverzi, protože nevyžadovala obřízku. Nehemiášova konverze nicméně trvala jen do chvíle, než se vrátil do Evropy, kde se opět začal vydávat za mesiáše ben Josefa a dál hlásal, že Šabtaj Cvi je mesiáš ben David.
Sabbatai a jeho stoupenci podle všeho pořádali ve věži oslavy se vším všudy, s pannami a „oblíbenkyněmi”. Sabbatai se rovněž chlubil tím, že měl pohlavní styk s pannami a vracel je „nedotčené” – ve Smyrně si vyžádal tři panny a v tomto stavu je vrátil. K obviněním ze zhýralosti přibyla obvinění ze vzpoury.
Mesiášova konverze k islámu
Jelikož kvas mezi Židy neutuchal, použili Turci ještě jednoho prostředku: přinutili Sabbataie, aby si vybral mezi turbanem a smrtí. Stalo se tak v září a Sabbatai zvolil turban. Událost zahrnovala polooficiální setkání se sultánem, jež zprostředkoval jeho lékař, muslim konvertovaný z judaismu.
Sabbatai neuměl turecky a potřeboval tlumočníka, kteroužto úlohu zastal právě onen lékař. Setkání bylo polooficiální proto, že Turci, když se jim zachtělo, používali mříže k nenápadnému oddělení prostor: sultán vše viděl a slyšel skrze mříže, vydával rozkazy, ale oficiálně nebyl ve stejné místnosti. Na setkání Sabbatai popřel své mesiášské nároky – činil tak ovšem vždy před pohany, byť šlo o nadšené kalvinisty. (Nejproslulejším z nich byl nizozemský milenarista Petrus Serrarius, přítel Menasseho ben Israel.)
Ono polooficiální setkání se konalo v Adrianopoli, dnešní Edirne, což obnášelo cestu. Bylo dost času na to, aby se rozkřiklo, že se Sabbatai chystá setkat se sultánem. Židé tedy rozprostírali koberce a slavili, neboť věřili, že jim sultán předá království. Po mesiášově odpadlictví nikdo nechtěl uvěřit, že je odpadlictví skutečné či definitivní.
Sultán si však Sabbataie hýčkal. Dostal palác, manželku navíc i penzi. Sultán totiž očekával, že Sabbatai povede masovou konverzi Židů k islámu. Ke konverzím skutečně docházelo, neboť Sabbatai dál šířil zmatek a střídal mánii s depresí. A nadále ho vyhledávali Židé, kteří ho v soukromí ctili jako rabína. Jednomu z nich přikázal, aby mu vydal svou nevěstu, i když dychtit po nevěstě jiného muže patří mezi 36 nejtěžších hříchů. Něčím častějším (nebo o čem se dochovalo více zpráv) však bylo, že nařizoval Židům konvertovat k islámu. Nathan se velmi obával, že tím bude muset projít, leč nestalo se tak.
Sabbatiáni a jejich vliv ve svobodném zednářství
Když už je řeč o Nathanovi, ten nabídl řešení Židům, kteří chtěli dál věřit v mesiáše ze Smyrny. Pokud mesiáš přišel, aby ukončil Zákon a hlásal posvěcení skrze přestoupení, pak bylo odpadlictví s tímto programem v souladu. Židé, kteří Sabbataie následovali v konverzi k islámu, vytvořili kryptožidovskou sektu, jež v Turecku existuje dodnes a nazývá se Dönme. Vliv Dönme v turecké politice, jejich vazby na svobodné zednářství a tvrzení, že Atatürk byl Dönme, jsou dnes hlavním proudem považovány za antisemitské konspirační teorie.
V 18. století nicméně víme od Šolema, že přinejmenším jeden rakousko-uherský sabbatián, který následoval Jacoba Franka (jenž se prohlašoval za reinkarnaci Sabbataie), byl povýšen do šlechtického stavu, konvertoval ke katolictví, vstoupil ke svobodným zednářům a účastnil se Velké francouzské revoluce.
Toto téma je bohužel pro historiky stejně přitažlivé, jako záhadné. Jakmile horečka opadla a kacířská pověst sabbatianismu se ustálila, byly důkazy zničeny nebo ukryty a hnutí přešlo do ilegality. Samo vydání Šolemova díla, původně v hebrejštině, přimělo izraelského prezidenta Zalmana Šazara, aby badateli předal jidiš rukopis z 18. století, díky němuž zdokonalil anglickou i pozdější další verze své práce. Rukopis se předával z pokolení na pokolení a přečkal války. Nikdo neví, kolik rukopisů je na tom dodnes podobně, ani kolik se jich ztratilo navždy.
Sabbatai strávil své poslední dny v Dulcignu, dnešním Ulcinji v Černé Hoře. Byl tam vypovězen poté, co byl počátkem 70. let 17. století udán za kacířství. Zemřel roku 1676. Balkán se stal posledním dějištěm pro mesiáše ze Smyrny.
