“Proč mě nekorumpuješ?!” vykřikl na ministra kultury.
Psala se padesátá léta minulého století a vzkřiknout veřejně něco na ministra lidově-demokratické vlády jen pár let po sametové revoluci 1948, bylo samo o sobě projevem buďto šílenství, nebo kromobyčejné odvahy. Nezval nebyl ani to, ani to. A přece mu to prošlo. Ba co víc, byla to taková ta správná soudružská anekdota.
Na jakémsi “aktivu” komunistických spisovatelů, který navštívil soudruh ministr kultury Václav Kopecký, byla totiž řeč o nelehké situaci spisovatelů na Západě. Kopecký, sám rovněž spisovatel, autor nedocenitelné sebeudavačské knihy ČSR a KSČ (prosím každého, kdo ji vlastní a nezáleží mu na ní, aby mi ji prodal, byla totiž ve své době poměrně rychle stažena z distribuce), tam řečnil. A věděl, co říká, když pravil, že ti nejvýznamnější spisovatelé na Západě jsou zcela bezostyšně kapitalistickým režimem korumpováni.
Právě tehdy vzkřikl Nezval shora zmíněnou větu. Její pointa byla ovšem v tom, že jej soudruzi samozřejmě zcela bezostyšně korumpovali.
Růže hozená do kostela
Vítězslav Nezval byl všechno, co si lze představit, a přece jej – z toho, co o něm bylo řečeno a napsáno – nevystihuje. Níže, za Branou poznání, si můžete mnohé z toho přečíst. Pro jedny stalinista, pro jiné lakota a bonviván, bezcharakterní slouha režimu: Jenže on byl především Bohem nadaný básník.
Soudit “občana Nezvala” je asi stejně absurdní jako si ošklivit Mozarta, protože byl bezcharakterní, a k tomu ještě zednář. Co to říká o jejich téměř nadzemském díle? Nic.
Klíčem k Mozartovi je asi jeho rekviem. K Nezvalovi pak jeho “drama” Manon Lescaut. Rytíř de Grieux, který potkává mladičkou Manon a navzdory všem předsevzetím se do ní zamiluje a opouští seminář.
“Nevěřím, nikdy, krev je přece krev,” říká o mladém rytíři hospodský. “Jednou vám přeběhne přes cestu kočka a dáte celý život za úsměv...”
A když se pak tragicky ve své fatální lásce zklame a vrací se do náruče církve, v kostele káže:
“I řekl Ježíš apoštolům, když scházeli se na večeři a usedali k různým stolům, vida, jak přísně si ji měří: Neubližujte této dceři. Byl by to od vás černý vděk. Věřte tak, jako ona věří. A milujte se ve spolek.”
A v závěru své homilie pointuje: Když ptáci rvou si z těla peří, tu ovládá je slepý vztek. Nebuďte podobni té zvěři. A milujte se ve spolek. Když se dva lidé zpronevěří, neuzdraví je žádný lék. A nikdy víc si neuvěří. Tak milujte se ve spolek.”
Věděl, co napsal?
Manon má téměř nekonečné množství citovatelných pasáží. Ve své generaci zrozenců v oněch “podivuhodných” a dnes brutálně a primitivně zjednodušovaných padesátých letech, jsem byl jedním z mnoha, kdo mohli celé drama (re)citovat zpaměti.
Objevovala se všude. Vzpomínáte třeba na “kultovní” Starce na chmelu? Zamilovaný Filip tam (re)cituje: “Manon je motýl. Manon je včela. Manon je růže hozená do kostela.”
Nezval nejspíš opravdu neznal hloubku svých vlastních veršů. Nikoli holanovsky neproniknutelných a temných, ale přístupných každému vznícenému srdci, radostných, obrácených k lásce tak vášnivě, že se vznášela až... k nebi.
Že napsal také mnoho jiného? Kdepak. I u těch napohled nejbanálnějších a nejvíce době poplatných veršů stála vždycky někde poblíž za zástěnou – Manon.
Ta růže hozená do kostela.
