London však představuje mnohem víc: Jasnozřivý básník z lidu, příliš socialistický pro společnost, v níž se pohyboval, ale málo socialistický pro socialisty. Je spojnicí k Orwellovi, Jungovi i psychedelickým experimentům beatniků. Jeho skutečný smysl tkví ale jinde…
Rvačka o život? Už před narozením
Od narození amerického spisovatele Johna Griffitha Chaneyho, známějšího pod jménem Jack London, je to 12. ledna letošního roku právě sto padesát let. Na svět přišel roku 1876 v Kalifornii do poměrů ne právě příznivých: Jeho pravděpodobný otec, astrolog William Chaney, chtěl po jeho matce, aby se nenarozeného dítěte zbavila v rámci „rozhodování o vlastním těle“ (jak by tomu dnes řekli jeho kalifornští pohrobci). Když odmítla, on na oplátku odmítl mít s ní i s dítětem nadále cokoli společného. K malému Jackovi se nikdy nepřiznal.
Londonova matka Flora Wellmannová byla původně slečna z lepší společnosti a život svobodné matky (a předchozí onemocnění tyfem) ji emočně i fyzicky zničily. Naštěstí se brzy znovu vdala a její malý synek Jack tak našel náhradní matku nejen v černošské chůvě Jennie Prentissové, ale i v nevlastní sestře Ellie.
Život neměl právě růžový a jako hrdinové mnoha jeho pozdějších románů se musel o své místo na slunci rvát. Od jedenácti pracoval, aby pomáhal uživit rodinu. V konzervárně s dvanácti – až osmnáctihodinovými směnami. V sedmnácti si od Jennie vypůjčil tři sta dolarů, koupil loď a v kalifornském Oaklandu se stal „ústřicovým pirátem“. Posléze ho ale život porušovatele zákona omrzel a dal se k pobřežní stráži.
Paradoxy lidového génia
Podobnými paradoxy se to kolem Londona jen hemží: byl tulákem i boháčem, dobrodruhem i studentem. Poznal vězení i hrůzy války (coby korespondent v té rusko-japonské roku 1904). Byl na Klondiku za zlaté horečky, surffoval na Havaji a málem obeplul svět.
Z prvního manželství mu zbyly dvě dcery. Svou ženu si ale vzal proto, že byla snoubenkou jeho mrtvého přítele – a podobná charita málokdy končí jinak než Londonův nepovedený pokus. S druhou ženou, inteligentní a nekonvenční Charmaine Kitteredge, měl nejspíš velmi hezký život. Jenže zase – jejich jediné dítě, dcerka, zemřelo pár dní po porodu. I tak měl mnoho plánů a snů. Přesto celoživotně dosti nestřídmě pil a alkohol ho také zřejmě zahubil – krátce po vypuknutí první světové války.
Píšu pro peníze!
Jedna z mnoha věcí, které jsou na Londonovi sympatické: Přes nesporný literární talent a obrovskou originalitu v tématech se stal spisovatelem naprosto programově a nikdy se netajil tím, že píše, aby bylo na „složenky a sušenky“ (v jeho případě spíše složenky a alkohol, poprvé se prý napil v pěti letech). Prostě něco si zažil, a tak věděl, že nechce být chudý.
Pokusil stát se dělníkem v elektrárně, kde se hodlal kariérně vypracovat. Když ale zjistil, že ho „kapitalista“ dře z kůže, odešel a rozhodl se živit hlavou. Sestra Ellie, jeho dobrý anděl, mu zaplatila zubní protézu (o čtyři přední zuby přišel vinou chudé stravy), zubní kartáček a kolo – a Jack ve dvaceti nastoupil na střední školu. Velmi brzy ovšem bylo jasné, že tam bude spíše trpět. Přesto dřel, aby se dostal rovnou na univerzitu v Berkeley. To se mu také povedlo – zjistil ale, že místo univerzitních přednášek raději bude řečnit v parku. Jeho socialistické řeči se ovšem úřadům nelíbily a milý Jack tak v jednom z mnoha strmých zhoupnutí své kariéry putoval z univerzitních škamen rovnou do vězení.
Jak nafilmovat pocity psa
Později měl všechny své paradoxy literárně zúročit. O tuláckém životě vypráví Cesta (The Road, 1907). Jeho „vlajkový“ hrdina, pes Buck v románu Volání divočiny, je ukázkový „underdog“, outsider, který se vypracuje ve vůdce smečky. Klondike, kam Londona se svým mužem – kapitánem vyslala opět jeho dobrá sestřička Ellie, je námětem spousty jeho děl – a byl tím, co ho „udělalo“ jako spisovatele. Zlatá horečka totiž Ameriku zajímala.
Přesto ale Londonovi trvalo, než se proslavil – na svou dobu byl nejdřív trochu moc originální. Ono i Volání divočiny je složité zfilmovat – nafilmujte pocity saňového psa! A jeho největší díla dost možná nejsou ta nejznámější.
Napůl ztracené perly: K Orwellovi i démonům
Málokdo třeba ví, že navštívil Anglii a situaci chudiny v Londýnském East-Endu popsal v drtivé reportáži Lidé propasti (People of the Abyss, 1903). Touto knihou se přímo inspiroval a navazoval na ni George Orwell, který byl v mnohém Londonovým ideovým „potomkem“.
Málo se také ví o (anti-)utopické sci-fi Železná pata (The Iron Heel, 1908), která bývá dodnes považována za jeden ze základních „slabikářů“ socialistické literatury. I tady cítíme Orwella. A to přesto, že London ze socialistické strany vystoupil a nadále se s ní odmítal identifikovat. Závislosti na lihovinách se zase věnuje jeho rovněž málo známá, ale výtečná kniha Démon alkohol (1914).
Nejhezčí paradox nakonec
Nejspíš nejpozoruhodnější je ale Tulák po hvězdách (The Star Rover, 1915). Londonovo finální dílo je opravdu „finis coronat opus“ – koncem a současně vrcholem. Příběh vysokoškolského profesora Darella Standinga, který hnije v brutální samovazbě pro vraždu, kterou sice spáchal, má však být pověšen pro zločin, který se nestal, je mnohem víc než jen pravdivou obžalobou vězeňského systému USA přelomu 19. a 20. století.
Standing v „izolační nádrži“ samotky, kde je mnoho dní svázán do kozelce, objeví schopnosti téměř jogínské a šamanské, s nimiž „cestuje po hvězdách“ a rozplétá složité nitky své vlastní existence, táhnoucí se množstvím „minulých“ životů.
Nejlepší na Tulkovi ale není ani téměř jasnozřivé předvídání experimentů Lillyho a spol. izolací od smyslových vjemů, ani „senzační“ dobrodružný reinkarnační příběh. Největší senzací je totiž jeden ze životů, kde Standing v roli římského vojáka objevuje Ukřižování Ježíše Krista. I to, že jen skrze víru v Něj může dojít naplnění pravého, autentického lidství a vysvobození od „rudé zloby“, jež jinak souží jeho existenci napříč horizontálním časem.
To je možná největší a rozhodně nejhezčí Londonův paradox: jeho tělo možná zemřelo na následky „démona alkoholu“. Duch hvězdného tuláka ale rozhodně v pustině nezahynul. Kdo si podobnou cestu „pod kříž“ prošel či prochází, ten ví, že autenticky žité lidství člověka ani jinam dovést nemůže.
Ostatně, věnujme tomu chvilku a pojďme se za Branou poznání přesvědčit sami.
