Šašek v tátově klobouku
Hlavními koníčky muže, který by 3. června oslavil pětadevadesátiny, byly od malička legrace a biograf. V oddílu vodních skautů (vodních, protože dětství prožíval v pražském Podskalí), kam chodil od sedmi let, byl podle svých vlastních slov vždycky něčím jako šaškem, odjakživa byl zvyklý bavit ostatní děti, občas je možná i trochu postrašit. A legraci si užil i s tatínkem, který byl sice úředník, ale svým smyslem pro humor byl proslulý.
Do biografu chodil také od malička, nejdřív s maminkou a tatínkem, ten mu některé filmy určené jen dospělým občas vyprávěl. Později si dokonce půjčil otcův klobouk, aby se dostal na představení filmu mládeži nepřístupného. Kabát i klobouk si nechal v sále na sobě, aby nebyl odhalen, pod kabátem měl totiž krátké kalhoty a podkolenky.
Filmový vynálezce
Jako komparsista se (ještě jako školní dítko) zúčastnil natáčení filmu Na dobré stopě, v němž hrál právě jeho skautský oddíl. Bylo tedy jen logické, že se později, po maturitě přihlásil na FAMU.
Napoprvé ho nevzali, a tak si našel práci na Barrandově jako asistent režie, takže při dalším pokusu byl už zkušený „mazák“ a studium šlo od té doby hladce. Jeho prvním samostatným filmem byla dětská detektivka, to byl jeho vynález, něco takového tu doposud nebylo. Film se jmenoval Dubínek.
Sci-fi?
„Vynálezcem“ zůstal i nadále. Jeho prvním velkým úspěchem byla komedie Kdo chce zabít Jessii? – pokus zabudovat do filmu komiksový seriál, jaké do našeho prostředí v 60. letech teprve přicházely. Spoluautorem scénáře byl Miloš Macourek. Seznámili se ve vlaku cestou na festival ve Zlíně, kam Václav Vorlíček vezl svůj první film. Tak začala nejen jejich spolupráce, ale i přátelství na celý život.
Do filmu obsadil skvělé herce: překrásnou Olgu Schoberovou, a zkušené komediální herce Jiřího Sováka a Danu Medřickou a další skvělé herce včetně Karla Effy. Kreslené vstupy populárního kreslíře Káji Saudka byly neobvyklým zpestřením.
Výsledkem byl ohromný úspěch, dokonce i komerční. Film získal v roce 1966 hlavní cenu na festivalu vědecko-fantastických filmů v Terstu a poté i na festivalu v Locarnu, i když to vlastně sci-fi moc nebylo, a projevila o něj zájem i jistá americká produkce. Měl vzniknout barevný „remake“, poněkud upravený pro americké publikum. Producent zaplatil práva a pozval autory do New Yorku, aby napsali nový scénář. Oba pánové tam skutečně dorazili a prošli kulturním šokem, jenže mezitím také dorazily do Prahy tanky Varšavské smlouvy, a všechno bylo rázem jinak.
Vraždy s humorem
Vrátili do Prahy a v nastalé nejistotě – nikdo nevěděl, co bude v nejbližších dnech, natož pak za měsíc – seděli doma, a tak si krátili dlouhou chvíli přípravou dalšího filmu, tentokrát fantastické komedie Pane, vy jste vdova!
Příprava jim trvala celý rok, vypracovali scénář do nejmenšího detailu a do posledního vtipu. „Vždycky jsem chtěl, aby vtipy doopravdy rozesmály každého,“ říkával Václav Vorlíček. A to se opravdu povedlo. „Lidi se smáli dokonce i v situacích, kdy jsme někoho zabili, prostě se museli smát… Takže nám odpustili, že jsme v průběhu filmu zabili celkem sedm lidí.“ Komedie měla fantastický úspěch, opět i mezinárodní. Na festivalu v Terstu získala hlavní cenu, Iva Janžurová dostala za hlavní trojroli cenu za nejlepší herečku festivalu. Ale ten největší úspěch měl teprve přijít.
Proč se Popelka musí brodit sněhem
Na Barrandově mu nabídli ke zfilmování scénář Františka Pavlíčka inspirovaný kombinací dvou klasických pohádek Boženy Němcové, Popelky a Tří sester. Měl se natáčet v česko-německé koprodukci. Výsledkem bylo české „národní stříbro“ – Tři oříšky pro Popelku, natočené s mladičkou konzervatoristkou Libuškou Šafránkovou v hlavní roli.
Finanční účast německé strany byla pro celý projekt rozhodující. Scénář byl původně situován do letní scenérie. Ale když německý partner v listopadu prohlásil, že potřebuje začít natáčet hned, Václav Vorlíček dokázal všechno přizpůsobit nové variantě.
Natáčelo se na Klatovsku, v lesích kolem Javorné u Čachrova, u vodního hradu Švihov, v barrandovském studiu a ve východním Německu ve Studiu Babelsberg a u zámku Moritzburg. Filmaři trpěli zimou a nedostatkem teplého jídla. Ale výsledek stál za to, sníh dodal filmu atmosféru doslova pohádkovou.
Úspěch byl tentokrát fenomenální – pohádka okouzlila publikum v Německu, v Norsku a v mnoha dalších zemích světa, kde je dodnes symbolem Vánoc, stejně jako u nás. V Německu dodnes existuje fanklub, který každoročně (po více než padesáti letech!) pořádá kostýmovaný ples na téma Tři oříšky, pokaždé na jiném zámku.
Všelék
I další Vorlíčkovy filmy – Konec vodníků v Čechách aneb Jak utopit doktora Mráčka nebo Dívka na koštěti, Jak se budí princezny nebo televizní seriál Arabela – tak zlidověly, že se staly součástí české mentální výbavy. I když obrovský úspěch Popelky už se nikdy neopakoval, přesto byl Václav Vorlíček jedním z nejúspěšnějších českých režisérů všech dob. Natočil přes dvacet filmů a několik řad televizních seriálů (Arabela, Létající Čestmír, Křeček v noční košili). Jeho pohádky byly tak vlídné, že i z čaroděje Rumburaka, hlavního „padoucha“ v seriálu Arabela, se postupně stal vlastně docela sympatický chlapík.
Václav Vorlíček zjevně dokázal vyhmátnout něco, co je potravou pro duši pro lidi všech věkových i sociálních kategorií. Všechny jeho filmy (nebo alespoň drtivá většina z nich), ať už jsou označovány jako rodinné filmy, komedie nebo sci-fi, jsou totiž v podstatě pohádky. A pohádky obvykle dobře dopadnou.
Vždycky říkal, že jeho filmy jsou pro všechny, pro dospělé i pro děti. Pěkná pohádka a trocha legrace, to je nepochybně to, co všichni potřebujeme, alespoň občas. „Nikdy jsem neměl jinou ctižádost než bavit,“ říkával. Paradoxně – nebo možná logicky – však vytvořil něco, co pouhou zábavu přesahuje.
