Život Zdeňka Fibicha prošel přes etapu „zázračného dítěte“ přes ranou slávu a osobní tragédii až ke slávě a zvláštně polovičatému konci. Však také odešel tak nějak v půlce: V nedožitých padesáti zemřel oficiálně na zápal plic – ale vlastně možná spíš na zlomené srdce.
Začátek jako vtip?
Fibich pocházel z rodiny lesního rady - tedy „panské“, jak se tehdy říkalo. Žili ve středočeských Vřebořicích, později se přestěhovali do Libáně. Fibichova maminka však pocházela z Vídně, kam také mladý Zdeněk odešel už v devíti letech studovat, aby se ve dvanácti vrátil a nastoupil na malostranské gymnázium.
Hudební talent se u něj prý projevil poté, co se v sedmi letech skamarádil s o jedenáct let starším lesním adjunktem a talentovaným klavíristou Josefem Novotným. Už ve dvanácti skládal první skladby, ve čtrnácti dirigoval a v patnácti si objednal u Karla Sabiny libreto k opeře.
Sabina, tehdy slavný libretista, pokládal zřejmě prosbu patnáctiletého „wunderkind“ (zázračného dítěte) za kombinaci vtipu a drzosti. Libreto skutečně dodal, ale tak mizerné, že si toho všiml i dobový tisk. Samozřejmě až když se opera Bukovín konečně hrála v Prozatímním divadle, což bylo až v roce 1874 – Fibich ji nakonec začal komponovat až v roce 1870.
Tragédie v Litvě
Do premiéry stihl mnoho, nejen jako skladatel, ale i v osobním životě – tou dobou už byl ženatý s krásnou Růženou Hanušovou, čekali dvojčata a Fibich působil v litevském Vilniusu. Zkoušek opery se sice zúčastnil, premiéry ale nikoli, neboť už měl opět závazky v Litvě. Během půl roku po premiéře se však jeho život měl kompletně změnit.
Dvojčata zemřela – jedno, holčička Elsa, hned po porodu, druhé (hoch Richard) asi v roce. Růžena svou holčičku přežila jen o několik týdnů. Sice odjela do Prahy, ale ani to už její zdraví a život nezachránilo. K dovršení osobní tragédie zemřela v Litvě náhle i její sestra Anna, která tam odjela, aby se o Růženu starala. Růžena před smrtí zapřísahala muže, aby se kvůli sobě i (tehdy ještě živému) dítěti oženil s její třetí sestrou, Betty. Zdrcený vdovec se vrátil do Prahy a její přání vyplnil.
Betty byla pozoruhodná žena, jeden z velkých talentů českého operního zpěvu 19. století. V další Fibichově opeře Blaník si ostatně také zazpívala. Později spolu měli syna – opět pojmenovaného Richard – který jako jediný ze skladatelových dětí přežil. Přesto nešlo o manželství z lásky. A to možná později přispělo k jeho konci.
Slibný začátek
Profesně se skladateli dařilo. Skládal symfonické básně (např. na motivy Rukopisu královedvorského), instrumentální skladby, věnoval se vyučování hudby, hudební kritice, později kantáty a melodramy (díla, spočívající ve spojení jevištní deklamace textu a hudby). Melodramy ho později také proslavily a dodnes se občas hrají.
Opery ze začátku Fibichovi také „šly“: Bukovín byl brán jako dobrý příslib do budoucna. Blaník už byl vysloveně úspěch. Byl by se hrál jako jedna z prvních oper v novém Národním divadle (kdyby ovšem premiéru nezhatil požár) a byl značně inspirován dílem Bedřicha Smetany, kterému je také věnován.
Wagnera nechceme!
Fibich se obecně stavěl do role Smetanova podporovatele a pokračovatele jeho odkazu. Byl prostě bytostným romantikem, v hudbě i mimo ni – k tvorbě ho často inspirovalo třeba magické literární dílo E. T. A. Hoffmanna. Jeho romantické směřování zpečetilo to, že se už v mládí seznámil s dílem Richarda Wagnera, kterému zcela propadl. Ostatně, i jména jeho dětí nesou wagnerovskou inspiraci.
„Wagnerovština“ však zdaleka nebyla českému publiku po chuti. A tak jeho další opera, Nevěsta messinská, vytvořená na libreto dalšího „wagneriána“, kritika Otakara Hostinského, podle tragédie Schillerovy, u kritiky propadla: německá, chladná, nezáživná, psalo se. Nic naplat, že byla formálně dokonalá – a to včetně precizní adaptace zpěvu na češtinu. Fibich se na dlouhých šestnáct let stran opery téměř zcela odmlčel.
Ani Smetana, ani Dvořák
Nálepka „wagnerovce“ mu však zůstala. Proto se například nikdy nestal profesorem pražské konzervatoře. Česká hudební elita se bála „cizáctví“ a přílišného novátorství. Ať se snažil, jak chtěl, Fibich prostě nebyl ani Smetana, ani Dvořák.
Zachránily jej melodramy a básníci Jaroslav Vrchlický a Karel Jaromír Erben. Melodramatická trilogie Hippodamia byla přijata v Národním divadle s nadšenými ovacemi, zabodovala na mezinárodní hudební výstavě ve Vídni. Dokonce více než konkurenční Dvořákovo dílo Dimitrij.
Díla, vzniklá ve spolupráci s Vrchlickým, se proslavila – například programová předehra k divadelní hře Noc na Karlštejně se stala „miláčkem publika“ a Fibich se tak stal tak trochu předchůdcem skladatele Karla Svobody, který složil skoro o sto let později dobře známý muzikál.
Sláva a rozpad
Profesní dráha tedy byla zachráněna: Komponoval téměř horečně, učil, uváděl díla v zahraničí, stal se členem České akademie věd a čestným předsedou Umělecké besedy, začal zase psát opery. Jenže osobní život se mu – znovu – rozpadl.
Příčinou, alespoň tou zjevnou, byla Anežka Schulzová. Inteligentní dívka původem ze známé pražské rodiny Grégrových u Fibicha původně studovala klavír. Věnovala se také operním libretům. Jedenáct let poté, co přišla na první hodinu, však spolu nejen pracovali, ale i žili. Cyklus Nálady, dojmy a upomínky (1892-97) je především o ní. A Fibich v roce 1897 opustil Betty.
Přetrženo v půli
Kombinace gradující rodinné krize a velikého pracovního nasazení (skladateli se při spolupráci se Schulzovou konečně znovu dařilo na operní scéně) se však Fibichovi stala osudnou. Nejdřív přestal psát. Pak dostal spálu. Její komplikace, spojené se zápalem plic, ho měly do tří let zabít. Betty ho do hrobu následovala za několik měsíců.
Fibichův život tak zůstal zvláštně polovičatý. Nejen tím, že byl přetržen v půli – ale i velikánem byl slavný muž tak nějak napůl. Jeho opera Šárka (na Schulzové libreto) se sice stabilně hraje i dnes, stejně tak jeho melodramy. Přesto však Smetanu nebo Dvořáka umí zabroukat skoro každý Čech ve starší generaci – ale Fibicha ne.
Čtenář Akademie se však o tomhle známém-neznámém českém skladateli můžete něco více dozvědět za Branou poznání.
