Nepatřil k nikomu, a přesto mluvil ke každému, kdo se někdy v noci probudil s pocitem, že možná udělal něco nenapravitelného.
Muž bez přípony
Dějiny literatury mají rády přihrádky. Modernisté, existencialisté, beatnici, angažovaní realisté — každý směr míval svůj manifest, nebo minimálně oddané přívržence. Graham Greene (1904–1991) se všem přihrádkám s klidným úsměvem vyhnul. Nebyl modernista, i když uměl vyprávět stejně úsporně jako Hemingway. Nebyl existencialista, i když se jeho hrdinové ocitají na hraně absurdity. Nebyl ideolog — a to ani ve chvílích, kdy ho jedni zatracovali jako katolického propagandistu a druzí jako komunistického sympatizanta.
Greene sám rozlišoval mezi svými „romány" a „zábavnými knížkami", ale i toto dělení se nakonec ukázalo jako liché. I jeho údajné „knížky pro zábavu" — špionážní thrillery, příběhy z koloniálních zákulisí — kladou stejné otázky jako jeho nejvážnější romány: Kde je hranice mezi láskou a zradou? Může být hříšník blíže Bohu než farizej? A je vůbec možné žít na tomto světě, aniž by se člověk zašpinil?
Z Berkhamstedu do všech pekel
Greene se narodil v roce 1904 v Berkhamstedu, v rodině, která mu dala vzdělání a neurózu „v jednom balení“. Jeho otec byl ředitelem internátní školy, kterou chlapec navštěvoval — a kde zakusil šikanu a podivnou dvojakost světa rozdělného na soukromé a veřejné já.
Od dětství trpěl depresemi. V šestnácti letech poprvé hrál ruskou ruletou s revolverem — epizoda, kterou později popsal s chladnou upřímností – pro jeho styl tak typickou.
Studoval v Oxfordu a krátce pracoval jako novinář. V roce 1926 konvertoval ke katolicismu — zčásti z intelektuální zvídavosti, zčásti kvůli své budoucí manželce Vivien, ale (jak naznačuje celé jeho dílo) především proto, že katolicismus (a křesťanství obecně) bere hřích vážně. Ne jako abstrakci, ale jako realitu, která dává lidskému jednání váhu a rozhodnutím nevratnost.
Odtud vede přímá cesta ke všemu, co napsal.
Jádro věci
Greenova díla se odehrávají v exotických prostředích – v mexických pralesích, na ulicích válečného Londýna, ve vietnamských rýžových polích, v haitských hotelech, na kubánských třídách, v paraguayských zákoutích, v konžských misijních stanicích. Kulisy se mění, ale téma je vlastně vždycky stejné: konflikt dobra a zla, vedený nikoli na poli idejí, ale v temném pokoji lidského svědomí.
Greene nepíše o hříchu jako moralista. Píše o něm jako člověk, který ví, že sám „má máslo na hlavě“. Jeho postavy nejsou hrdinové v klasickém smyslu — jsou to cizoložníci, podvodníci, alkoholici, zklamaní kněží, vyhaslí agenti. Ale právě proto, že se ocitají v nejšílenějších podmínkách a nejhorších situacích, ukazuje se na nich něco podstatného: Totiž, že člověk má vždy možnost volby, a proto není nikdy zbaven odpovědnosti. Ani tehdy, když všechno — okolnosti, dějiny, únava, strach — nasvědčuje tomu, že volba neexistuje.
Čtyři romány a čtyři způsoby, jak čelit Bohu
Moc a sláva (The Power and the Glory, 1940) je snad nejkrystaličtější podobou Greenova psaní. Bezejmenný kněz alkoholik v revolučním Mexiku, kde jsou katoličtí kněží pronásledováni a likvidováni, prchá krajinou, opilý a zbídačelý, se svým nemanželským dítětem jako živou obžalobou vlastního selhání. Je to poslední kněz v celém státě — a je to ten nejhorší možný kněz. A přesto právě on svou věrností svátostem, které sám svým životem znesvěcuje, nese v sobě něco, co pronásledovatelé s jejich čistými uniformami a racionálními argumenty nemají: milost, která nepřichází skrze zásluhu, ale skrze vědomí vlastní lidské bídy.
Román Jádro věci (The Heart of the Matter, 1948) se odehrává v britské koloniální Africe. Major Scobie, zdánlivě poctivý a bezúhonný policista, se zamotá do sítě lží, cizoložství, až nakonec ve snaze ušetřit bolest všem kolem sebe dospěje k sebevraždě, kterou vědomě spáchá ve smrtelném hříchu. Greene tu klade otázku, která pobouřila kritiky i teology: může být sebevražda aktem soucitu? A může Bůh soudit jinak než lidé?
Konec dobrodružství (The End of the Affair, 1951) je možná jeho nejosobnější román. Příběh milostného trojúhelníku mezi spisovatelem, vdanou ženou a — Bohem. Sarah Milesová slíbí Bohu, že pokud přežije bombardování, vzdá se svého milence. Slib dodrží, ale za cenu, která ničí všechny zúčastněné. Greene tu ukazuje milost jako sílu, která není laskavá v lidském smyslu slova — je spíš jako chirurgický řez, který zachraňuje, i když současně způsobuje bolest.
Tichý Američan (The Quiet American, 1955) se od „katolických románů“ odklání – ale jen zdánlivě. V Saigonu padesátých let se potkávají unavený britský novinář Fowler a mladý americký idealista Pyle, plný teorií o „třetí síle“ v jihovýchodní Asii. Pyleova nevinnost je nakonec smrtelnější než Fowlerův cynismus, protože idealista, který nevidí konkrétní lidi, ale jen abstraktní plány, zabíjí s čistým svědomím.
Greene, který sám žil několik let ve Vietnamu jako reportér, tu předpověděl americkou tragédii v Indočíně o deset let dřív, než naplno vypukla. Ale pod politickou rovinou zůstává opět totéž téma: kdo nese vinu — ten, kdo jedná v dobré víře se špatnými důsledky, nebo ten, kdo nejedná vůbec?
Špión, který věděl příliš mnoho
Greenova biografie se místy čte jako jeden z jeho románů. Za druhé světové války pracoval pro britskou rozvědku MI6 v Sierře Leone pod velením Kima Philbyho, muže, jenž se později ukázal být dvojitým agentem, který pracoval pro Sověty. Greene o Philbym mluvil vždy se zvláštní sympatií, jako by i ve zradě dokázal rozpoznat cosi lidského, cosi, co odmítá zjednodušit na pouhý verdikt.
Hodně cestoval, neúnavně a vždycky tam, kde to vřelo: Mexiko v době pronásledování církve, Západní Afrika za války, Vietnam v padesátých letech, Kuba v době revoluce, Haiti pod Duvalierovou diktaturou, Paraguay, Argentina, Panama. Nebyly to výlety pro turisty ani intelektuálního voyeura. Greene potřeboval vidět lidskou bytost v krajních podmínkách — protože jen tam se ukazuje, z čeho je doopravdy utkána.
Z pobytu na Kubě vzešla kniha Náš člověk v Havaně (Our Man in Havana, 1958), krutě vtipná satira na zpravodajský „byznys“, v níž obchodník s vysavači posílá Londýnu vymyšlené zprávy — a Londýn jim nadšeně věří. Ze zkušenosti na Haiti vznikli Komedianti (The Comedians, 1966), temný příběh o lidech, kteří hrají role hrdinů, zbabělců a šašků, aniž by vždy věděli, která role je ta skutečná.
Žádný závěr, jen otevřená rána
Greene byl několikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu a několikrát ji nedostal — buď že výbor nedokázal spolknout jeho katolicismus, anebo naopak jeho skandální osobní život. Nebo možná jeho politické postoje, které se nedaly zařadit do žádné pohodlné škatulky.
Zemřel v roce 1991 ve Vevey ve Švýcarsku, daleko od Anglie, v jejímž jazyce psal, ale jejíž pohodlné jistoty celým svým životem znejišťoval.
Co z něj zbývá dnes? Právě to, co z něj dělalo outsidera za jeho života: odmítnutí zjednodušit svět na ideologii, na program, na recept. Greene věděl, a jeho dílo to říká na každé stránce, že svět není problém k vyřešení, ale drama k prožití. Že člověk není stroj na správná rozhodnutí, ale bytost, která volí, padá, lituje a někdy, velmi vzácně, nalézá milost tam, kde by ji nečekala.
Jeho románové postavy nežijí v přehledném světě, kde dobro stojí napravo a zlo nalevo. Existují ve světě, kde kněz může být opilec a světec zároveň, kde cizoložnice může uzavřít smlouvu s Bohem, kde špión může být poctivější než politik a kde idealista s čistýma rukama napáchá víc zla než cynik.
To není relativismus, ale spíše realismus — ten nejhlubší, jaký literatura dvacátého století nabízí. Realismus, který ví, že bez pojmu hříchu se nedá pochopit, proč na lidském jednání záleží. A bez pojmu milosti nelze pochopit, proč má smysl jednat dál.
Greene nepatřil k žádné škole. Ale škola, kterou vytvořil a zanechal, má jedinou učebnici — lidské svědomí.
V té se dosud nikdo nenaučil číst bez chyb.
