Možná jste někdy navštívili zrcadlové bludiště na Petříně. Člověk je vždycky zaskočený pokřiveným obrazem sebe sama i všeho ostatního. Napadne ho: Cože? Tenhle podivný skřet že jsem já? Takhle doopravdy vypadám? Jak vlastně vypadám? A kdo vlastně jsem?
Podobně znepokojivým způsobem působí i knihy Romana Ráže, některé víc, některé méně, ale prvek zpochybnění konvenční reality a vlastního sebeobrazu je tam vždy přítomný.
Učitel ptačího zpěvu
Odpovídal klasické představě intelektuála a estéta. Jako velmi mladý se v Brně, kde tehdy žil, stýkal se skupinou umělců (hlavně výtvarných) označovaných jako Šestatřicátníci. Vystudoval dějiny umění a estetiku, a nakonec se jeho zájem obrátil k literatuře. Začalo to vlastně nevinně, milostnými básněmi, které napsal jako student – nikoli gymnasia, tam ho pro buržoazní původ nevzali, a tak složil maturitu na zdravotní škole. Naštěstí pro českou literaturu se nerozhodl pro medicínu a stal se literátem.
Knihy z prvního období jeho tvorby by bylo možno charakterizovat jako „absurdní román“. Byly ovlivněny především moderní francouzskou literaturou, ale i v českých zemích na přelomu 50. a 60. let vznikala mimořádně zajímavá díla, atmosféra doby přímo vyzývala k experimentu a k nekonvenční výpovědi o světě.
Jeho nejznámější knihou z té doby je Učitel ptačího zpěvu. V Databázi knih se o tomto díle vcelku výstižně praví: “Jeho metodou je vysoká míra abstrakce světa v celé jeho složitosti. Učitel ptačího zpěvu představuje alegorii lidského života v mezních situacích…“
A právě mezní situace byly to, co Romana Ráže nejvíc zajímalo. Jak bude normální, „slušný“ člověk v takových situacích reagovat? Najde v sobě sílu neodchýlit se od morálních hodnot, které vyznává, a trvat na své vnitřní integritě? Závěry, k nimž autor dochází, obvykle nejsou povzbudivé. Hrdina, či spíše antihrdina obvykle selhává a dostává se do vleku absurdních situací, které by nikdy nevznikly, kdyby na začátku odmítl „hrát tuhle hru“.
Rážův postoj ke světu, ke společnosti a k lidem snad nejlépe vystihuje výraz „hořká ironie“. A jeho břitký vtip vždy příjemně koření i nepříjemná témata.
Prodavač humoru
Platí to i o jeho patrně nejproslulejším díle s názvem Prodavač humoru. Inspiraci k této knize nasbíral v době, kdy jako autor na indexu (coby signatář petice Dva tisíce slov byl vyhozen z brněnské televize) nesměl publikovat pod svým jménem. Pracoval tehdy v agentuře prodávající estrádní programy a podobnou lidovou zábavu a setkával se tam s pokleslým humorem i s hrabivostí lidí pohybujících se v této sféře.
Kniha zaujala hned dva filmaře. Nejprve ji chtěla převést do filmové podoby Věra Chytilová, ale protože také „nesměla“, ujal se tématu nakonec režisér Jiří Krejčík a do hlavní role obsadil Júlia Satinského. I tento příběh je pojat jako tragikomedie, hořká groteska. Film byl uveden v roce 1984, a poté víceméně stažen z distribuce. Režisér Krejčík od té doby také „nesměl“, protože kritické zaměření a satirické vyznění filmu se tehdejších hodnostářů nepříjemně dotklo.
Kronikář naší země
Rážův tvůrčí záběr byl mimořádně široký. Jeho tvorba se klenula v širokém oblouku: od lyrické, převážně milostné poezie přešel k próze, zprvu experimentální, pak i k tradičnějším útvarům. Napsal dokonce i několik detektivek (sbírka povídek Slušní lidé nevraždí, V jídelně se nevraždí aj.), i když jde spíše o psychologické prózy s detektivní zápletkou, často s existenciálním nebo společenským přesahem.
Každá z jeho knih byla trochu jiná, nedržel se zajetých schémat, která dobře fungují, ale vždy chtěl zkusit něco nového. A vždy tu byl nádech grotesknosti a hořká ironie a také vždy jistá reflexe současného dění.
Mnoho let pracoval pro televizi, nejprve v Brně, pak i v Praze, kam se koncem 70. let přestěhoval. Některé jeho scénáře byly realizovány, některé pod jiným jménem, některé vůbec ne. Psal také rozhlasové hry, v nichž narušoval tradiční schémata vnímání světa a lidí v něm. Později se propracoval i k rozsáhlým společenským freskám v podobě „lázeňské trilogie“: Lázeňské dobrodružství, Lázeňské naděje a Lázeňské ozvěny. Tyto tři knihy zachycují českou a československou historii od první světové války, se všemi souvislostmi a peripetiemi, přes meziválečná a válečná léta a konec války až po padesátá až sedmdesátá léta. V celé trilogii pracoval s autentickými materiály a podařilo se mu vcelku dobře zachytit naši moderní historii v celé její komplexnosti, se všemi jejími problémy a dilematy.
Ze svých textů vlastně vystavěl jakési zrcadlové bludiště, které nám paradoxně pomáhá najít si cestu v matoucím světě dnešní doby. Až zase jednou půjdete na Petřín, zaskočte do zrcadlového bludiště. Možná tam zaslechnete tichou ozvěnu jeho charakteristického smíchu…
Chcete o Romanu Rážovi vědět víc? Otevřete Bránu poznání.
