Básník smyslů i dětských her
Hrubín měl jedinečnou schopnost přenést hutnou, smyslovou (a smyslnou) zkušenost do řádků básně. Doplňkově a nějak protichůdně působil výtvarný talent jeho častého spolupracovníka Jiřího Trnky, který jako by naopak realitu zahaloval do pudrového oparu, jaký míváme spojený s dětstvím.
Tak si asi také Hrubína nejvíce z nás vybaví – jak tvůrce básniček a říkadel, na kterých vyrostly minimálně čtyři generace českých dětí (Říkejte si se mnou, 1943; Jak se chytá sluníčko, 1948; Hrajeme si celý den, 1955; Běží ovce, běží: hádanky, 1957, ilustrovala Dagmar Berková; Sviť, sluníčko, sviť, 1961)).
Jeho větší práce pro děti (Pohádky z Tisíce a jedné noci, 1956; Dvakrát sedm pohádek, 1958) také ilustroval Trnka. Ačkoli jsou to díla skvělá – a jednu dobu představovala jediný tvůrčí kanál, který básníkovi po komunistickém zákazu zbyl – nejsou zdaleka vším, čím Hrubín byl.
Vlije život do žil
Jak už řečeno, Hrubínovou poezií prostupuje hlavně skoro hmatatelný smyslový dojem – vůně, chutě, zvuky – které umí geniálně vyjádřit básní. Hodně ho v tom ovlivnilo dětství, které strávil v české vesničce Lešany kousek od Týnce nad Sázavou – jeho matka se totiž odstěhovala k rodičům poté, co otec narukoval na frontu první světové války.
V tom jitru průsvitném, kdy stín a světlo
Znovu se utkávají
Z kožichu lučin na slunci jsi vytřás
Zlatý prach včel, můj kraji
(Tak to napsal třeba ve své prvotině Zpíváno z dálky z roku 1933.)
Všeobecně známá (nepochybně především proto, že skvěle zfilmovaná) Romance pro křídlovku (1962) je pak vysloveně poctou jeho mládí a první lásce. Na “stříbrné plátno” ji převedl Otakar Vávra, který s Hrubínem spolupracoval hned na několika dalších filmech – a rozhodně stojí za to ji vidět. Ale také číst. Některé řádky jsou tak smyslově „nabušené“, že se člověku rozlije žilami něco, co lze nazvat jen – život. Možná by se měl předepisovat v lékařských ordinacích namísto chemických preparátů pacientům stárnoucím i těm mladším, uhoněným kolotočem moderní doby…
Srpnová neděle u Instagramu?
To je „maso“ Hrubínovy básnické tvorby. Ale „kostrou“ je především velké a hledající srdce. Srdce, které nachází lásku, ale i Boha, vlast v neprvoplánové podobě, v níž se setkává tíha lidského údělu, smrti a chudoby s dětským (neplést s dětinským) zaujetím pro krásu světa.
Ten nejdřív rozhodně převažuje. Po zkušenosti druhé světové války ale přichází vystřízlivění: Chléb s ocelí (1945), a hlavně báseň Hirošima (1948) rozhodně nejsou žádná selanka. Jako by se tu střetával samotný život, ta nesmírná, smyslová žízeň, kterou Hrubín uměl tak dobře vykreslit, s odlidštěnou realitou moderního „atomového“ věku.
Jedním z vrcholů tohoto neradostného období je Srpnová neděle – drama, které rovněž zfilmoval Otakar Vávra (1961). Srpnová neděle se sice odehrává v Hrubínově milovaném jihočeském prostředí, ale příroda tu hraje spíš druhý plán. Hlavní důraz je na postavy, které promlouvají spíš monologem než dialogem, vlastně se nesetkávají a nerozumějí si. Srpnová neděle stojí za shlédnutí – rozhodně není jen reflexí nebo kritikou socialistických poměrů, jak si leckde přečteme. Spíš jako by předjímala dobu mnohem nedávnější a monology maskované za dialog, které spolu vedeme. Copak by asi citlivý pan Hrubín říkal světu sociálních sítí?
Zákaz dobrý pro děti
Možná dobře, že se jich nedožil. Hrubín nebyl žádný disident (prý jednou jako součást delegace spisovatelů v Paříži roztrhal psaní od katolického emigranta Jana Čepa, aby dokázal svou loakalitu ke stranické linii), ale byl poctivý – a proto také po část padesátých let směl publikovat jen texty pro děti poté, co se na sjezdu spisovatelů zastal Františka Halase, Jiřího Koláře a dalších básníků „na indexu“. Co by asi říkal na zákazy a “černé listiny” dnešní doby?
K tomu zákazu: Hrubín naštěstí děti miloval – ty dvě své (holčičku Jitku, která šla později v otcových šlépějích a stala se překladatelkou i kluka Vítka, pozdějšího filmového režiséra) i ty cizí. V letech 1945 – 48 redigoval časopis Mateřídouška a jeho bibliografie v oblasti dětských děl je zdánlivě nekonečná.
Mně neutečete!
Možná nejzajímavějším Hrubínovým dítětem je to v Lešanských jesličkách – skoro hororové poémě, v níž nenáhodně pojmenovaní Josef a Marie prchají v parafrázi biblického útěku do Egypta s dítětem zasněženou krajinou z doby první války. Je to Hrubínovo poslední dílo, vydané ani ne rok před smrtí. Jako by v něm shrnul to vše, co bylo předtím: křehkost života (a víry) proti známé-neznámé hrůze.
„Hej, vy tam, počkejte, mně neutečete!“ volá na ně – i na nás – ono Zlo. A navždycky je – i nás – stíhá.
František Hrubín na to však už od roku 1971 shlíží jen odjinud, zpoza té konečné Brány poznání, kde už Ví. My můžeme alespoň za tou naší, elektronickou Bránou poznání chvilku vstoupit do zurčení a zpěvu jeho poezie a vykoupat se v nich jako v řece, z níž člověk rozhodně nevyjde dvakrát stejný.
