Povinnost, nebo touha?
Julius Zeyer (nar. 1841 v Praze) pocházel z relativně bohaté měšťanské rodiny. Jeho předkové přišli z Bavorska a jejich tradičním povoláním byla tesařina. Matka Eleonora byla z dobré židovské rodiny, dala se pokřtít až před sňatkem. Rodina byla typická pro pražské prostředí – německo-židovská, česky se Julius naučil od chůvy.
Otec však předčasně zemřel. Julius měl sice několik sourozenců, ale právě s ním se počítalo jako s otcovým nástupcem v rodinném podniku. Ve Vídni se tedy vyučil tesařem, ale srdce ho táhlo jinam, k uměleckým profesím.
V Praze chtěl vystudovat architekturu, ale na rozdíl od svého bratra Jana neuspěl, byl totiž poněkud na štíru s matematikou, na piaristickém gymnasiu z ní u maturity propadl. (Bratr Jan byl autorem architektonické koncepce Národního divadla.)
Tovaryšovo putování
Julius se snažil matce pomáhat s vedením podniku. Aby získal praktické zkušenosti, vydal se v jednadvaceti letech na tovaryšskou cestu do Vídně, kde nějaký čas pracoval v tesařské dílně. Ale pak zvítězilo volání dálek.
Vydal se do Německa a přes Švýcarsko do Francie. Tam se místo tesařiny pustil do studia literatury, filozofie, lingvistiky a kulturní historie, zejména mytologie – ta pro něj vždy byla zdrojem inspirace, i když si mýty obvykle přetvářel podle vlastní fantazie.
Zpět v Praze
Matka svého Julia skutečně milovala, a tak mu umožnila být sebou samým – stát se profesionálním spisovatelem. A Julius bral svou práci doopravdy vážně. Po návratu začal studovat na filozofické fakultě své oblíbené předměty – estetiku, filozofii, filologii a starověké kultury.
Byl nepochybně nesmírně nadaný. Naučil se výborně několik evropských jazyků a osvojil si také základy klasických jazyků, sanskrtu, hebrejštiny, a dokonce koptštiny.
Začal psát nejprve povídky, z nichž některé byly uveřejněny časopisecky (Krásné zoubky, Duhový pták). Navázal přátelství s Josefem Václavem Sládkem, který ho uvedl do okruhu autorů časopisu Lumír.
Julius se stal „kmenovým“ autorem, většina jeho prací byla nejprve otiskována na pokračování v Lumíru, proto bývá obvykle řazen k Lumírovcům (nejznámější z nich je Jan Neruda a Vítězslav Hálek) i když charakter jeho tvorby je úplně jiný. Prvního většího úspěchu dosáhl historickým románem Ondřej Černyšev, otiskovaným na pokračování.
Bytostný romantik
Zeyer byl bytostným založením romantik. Lákalo ho všechno vzdálené a tajemné. Zajímal se i o okultismus a magii a hermetismus, ale nebyl členem žádné lóže, ani nepraktikoval okultismus, nesouhlasil totiž s okultistickými technikami kontaktu s dušemi zemřelých. Byl spíš estét a mystik než mág.
Spíše sdílel s hermetiky víru v symbolickou strukturu světa a pojetí poznání jako vnitřní cesty. Byl individualista, „solitér“ a duchovní aristokrat, samotu považoval za nutnost, i když ho často drtila.
Svým založením byl bližší následující generaci novoromantiků, symbolistů a vyznavačů dekadence. V tomto smyslu předběhl svou dobu, což prohlubovalo jeho vnitřní osamělost. Vědomě se obracel do minulosti, do středověku, kde nacházel své ideály – světce, hrdiny a legendární postavy.
Středověkou tematiku si zvolil i pro Román o věrném přátelství Amise a Amila, v němž zobrazil kontrast křesťanského světa, především rytířské Francie, a pohanského severu, Norska a Islandu s hrozivými valkýrami.
Svérázným zpracováním kompilace mýtů je pohádkové drama Radúz a Mahulena, k němuž zkomponoval scénickou hudbu Josef Suk.
Společenský život
Přestože se vnitřně cítil osamělý, rozhodně nebyl společensky izolovaný. Vedl poměrně čilý společenský život. Byl výraznou osobností pražského kulturního života, navštěvoval literární salony, například salon Anny Lauermanové-Mikschové a Karly Heinrichové, stýkal se s umělci, spisovateli a mecenáši a byl vždy vítaným hostem v intelektuálních kruzích.
Okruh jeho přátel byl široký. Patřili k nim Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Mikoláš Aleš, Josef Myslbek a další výtvarníci, hudebníci a literáti. Svou osobností propojoval literaturu, výtvarné umění a hudbu.
Osamělost přespolního běžce
Předčítal své texty, účastnil se kulturních večerů, byl oblíben pro své kultivované vystupování a byl považován za aristokraticky zdrženlivého, ale charismatického člověka. Dalo by se tedy říci, že měl jistý „sociální kapitál“. Přesto se cítil osamělý.
Jeho samota byla existenciální, hodnotová, duchovní. Byl obklopen lidmi, ale neměl pocit sdíleného smyslu. Cítil odpor k měšťáckému utilitarismu a k povrchnosti společenských rolí. Uprostřed živého společenského života si připadal jako cizinec. V tomto smyslu je Zeyer až překvapivě moderní postava.
Cestovatel
Cestování bylo vždy jeho touhou a vášní, chtěl poznat ty tajemné daleké kraje. Přestože byl křehký a zranitelný, cestovat pro něj nebylo těžké, snad právě proto, že i doma se cítil cizincem.
Několikrát pobýval v Rusku, kde působil jako vychovatel ve vznešených rodinách. Procestoval pěkný kus světa, většinu evropských zemí, Řecko, Turecko, byl v Africe a opakovaně i na Kavkaze. Všude nasával atmosféru a sbíral mýty a legendy.
Některé exotické země jako například Japonsko ale pro něj zůstaly snem a současně trvalou inspirací. Román Gompači a Komurasaki je svébytně zpracovaná legenda, která se váže k tokijskému hrobu milenců s tragickým osudem.
Neúspěšný dramatik
Zeyerovou životní touhou bylo stát se úspěšným autorem divadelních her. Drama jako „strhující jevištní báseň“ totiž považoval za vrchol literárního umění. Jeho divadelní hry byly nádherné, poetické a snivé, ale byly to opravdu spíše jevištní básně, chyběla jim dramatičnost a pro divadlo se příliš nehodily.
Byl vášnivý vlastenec a často si vybíral témata z české historie nebo mytické minulosti (Neklan, Šárka, Libušin hněv). Ale o Zeyerovy hry nebyl v divadelních kruzích velký zájem, což ho velmi trápilo. Poznamenalo to i jeho přátelství s Jaroslavem Vrchlickým, s nímž si bývali velmi blízcí.
Zato hudební skladatele jeho dílo přitahovalo. Josef Suk složil hudbu k Radúzovi a Mahuleně a k legendě Pod jabloní, Leoš Janáček použil historickou hru Šárka jako libreto ke své první opeře, také Otakar Ostrčil složil operu na jednu ze Zeyerových povídek.
Jeho nejúspěšnější a nejznámější hrou je Radúz a Mahulena, scénická báseň, která začíná jako tragédie, ale nečekaně pozitivně skončí. Na divadle se hraje dodnes a v roce 1970 ji převedl do filmové podoby režisér Petr Weigl, hlavní role ztvárnili Jan Tříska a Magda Vašáryová, takže nám po Juliu Zeyerovi přece jen něco zůstalo.
Anatomie melancholie
O Zeyerovi víme, že celý život trpěl melancholií, dnes bychom řekli depresemi. Jeho melancholický a tragický pohled na svět se výrazně projevuje v novele Dům u tonoucí hvězdy. Tragický osud romanticky rozervaného antihrdiny Daniela Rojka je pro Zeyerovy postavy typický.
Tato próza, podobně jako většina jeho ostatních jeho textů, je na pomezí mezi básní v próze a filozofickým esejem a vlastně jí také chybí dramatická výstavba, jakou bychom od románu očekávali.
Zeyerovým vrcholným dílem a odkazem je román Jan Maria Plojhar, dílo s výraznými autobiografickými prvky v tom smyslu, že vypovídá o jeho vnitřním světě, a o jeho názorech na společnost, umění a náboženství.
Když román vyšel (1891), rozhodně nevyvolal jednoznačné nadšení. Část publika byla zaskočena, román působil „nečesky“, přecitlivěle a cizorodě. Čtenáři zvyklí na realismus a vlasteneckou literaturu byli dezorientováni. Zeyer ovšem nepsal román pro svou dobu, ale proti ní.
Dobová kritika Zeyerovi vyčítala zejména přemíru subjektivity, pasivního, nemocného hrdinu, absenci společenského programu a chorobnou přecitlivělost. Jan Maria Plojhar byl vnímán jako dekadentní, neprůbojný, nehrdinský typ, který neodpovídal ideálu aktivního, národně uvědomělého muže. Román vyvolal morální pohoršení.
Skutečné docenění přišlo teprve později s nástupem symbolismu, s proměnou pojetí subjektivity a s přijetím „nemocného hrdiny“ jako legitimního typu. Ve 20. století začal být Plojhar chápán jako první velký český dekadentní román a jako předchůdce moderní introspektivní prózy.
Z dnešního hlediska se Jan Maria Plojhar jeví překvapivě aktuální. Dnes ho čteme jako román vnitřní krize, příběh o neschopnosti žít „normální život“, o samotě uprostřed vztahů. To, co mu bylo kdysi vytýkáno, je dnes jeho hlavní hodnotou.
Závěrečná léta
Julius Zeyer byl celý život fyzicky slabší konstituce a snadno vyčerpal své omezené síly. Měl opakované zdravotní potíže, byl citlivý na stres a změny prostředí. V 90. letech 19. století mu viditelně ubývalo sil. V té době žil ve Vodňanech, kde nacházel vytoužený klid.
Pracoval pomaleji, psal méně, častěji zůstával v klidu, mimo společenský ruch, žil tiše, skromně, soustředěně. Podle svědectví přátel byl ke konci klidný, smířený, obrácený k duchovním tématům, bez hořkosti vůči světu.
Právě z tohoto období pochází román Jan Maria Plojhar, novela Dům u tonoucí hvězdy a také jedna z jeho nejzajímavějších prací, povídkový triptych s názvem Tři legendy o krucifixu. Vypovídá o jeho hledání Boha a vztahu k Ježíši Kristovi.
V samém závěru života se uchýlil ke svému příteli, známému mecenáši Josefu Hlávkovi, pobýval střídavě na Hlávkově zámku v Lužanech a u své sestry Heleny v Praze.
Smrt tichého rebela
Jeho unavené a nemocné srdce se zastavilo 29. ledna 1901. Jeho smrt byla jako tiché zavření knihy.
Pohled veřejnosti se okamžitě změnil. Kritika náhle změnila tón. Zeyer byl náhle vnímán jako významná postava české literatury, jako solitér, který „patřil jinam“.
Přestože toužil být pohřben v tišině lesního hřbitova v Lomci u Vodňan, jeho přání nebylo respektováno. Pohřeb byl velmi důstojný. S velkou pompou byl za účasti celé kulturní veřejnosti pochován (jako první) na vyšehradském Slavíně. Zkrátka, mrtvý velikán – dobrý velikán.
Julius Zeyer, smířený a obrácený k duchovnímu rozměru existence, se přes to všechno vrátil do svého skutečného domova.
