Narodil se 12. května 1820 v Praze v rodině Antonína Mánesa, výtečného krajináře a učitele na Akademii výtvarných umění jako prostřední ze tří sourozenců. Všechny tři děti, Amálie, Josef i Quido, byly výtvarně nadané, ale největší nadání asi zdědil Josef. Antonínův mladší bratr Václav Mánes byl také malíř a nějaký čas rovněž učil na Akademii.
Josef chodil do základní školy do patnácti let, poté přešel rovnou na Akademii, kde ho nejprve učil strýc Václav a poté výborný malíř František Tkadlík. Právě na Akademii se seznámil se svým celoživotním dobrým přítelem hrabětem Bedřichem Silva-Taroucou, nadšeným vlastencem.
Po smrti otce nedostala matka žádnou penzi a rodina se potýkala s nouzí. Situaci zachránila Amálie, nejstarší ze sourozenců. Neměla sice žádné formální výtvarné vzdělání, ale hodně se toho naučila od otce a strýce. Zařídila si doma atelier a učila kreslit děti z „lepších“ rodin - a Josef jí občas pomáhal.
Konflikty s novým ředitelem Akademie, Němcem Christianem Rubenem, Josefovi znepříjemnily pobyt na škole natolik, že se rozhodl odejít a vydat se do ciziny na zkušenou. Studoval pak tři roky v Mnichově a sám se na studiích živil. Bylo to pro něho krušné období, protože z domova nemohl čekat žádnou finanční podporu.
Pak se zdálo, že se začíná blýskat na lepší časy. Přijal pozvání přítele Silva-Taroucy, aby navštívil jeho zámek v Čechách pod Kosířem, současně s velkorysou nabídkou, aby vytvořil portrétní galerii jeho rodu. Josef tam poté často a dlouho pobýval, stal se rodinným přítelem - a především postupně namaloval pro rodinu Silva-Tarouca kolem stovky obrazů.
Příznivé klima v jeho duši ale netrvalo dlouho. Josef, plachý a stydlivý člověk, se zamiloval do služebné Františky. Když dívka otěhotněla, byl hrdý a šťastný a chtěl se s Františkou oženit. Sestra Amálie, hlava rodiny vládnoucí železnou rukou, ovšem něco takového nepřipustila. Josef byl slaboch a nedokázal se ubránit, a tak byla Františka vyhnána z domu. 11. března 1850 se jí narodila dcera Josefina, kterou Josef viděl pak jen párkrát v životě. Ztráta lásky poznamenala celý jeho zbývající život. Nikdy se už neoženil a vlastně už nikdy nenašel opravdové štěstí.
Zato práce se mu dařila. Byl úspěšný jako malíř i jako ilustrátor (ilustroval například Rukopis královédvorský, vytvořil ilustrace pro Národní kalendář). Jeho ilustrace se staly symbolem idylického českého venkova. Dokázal dokonce získat prestižní zakázku při obnově Staroměstského orloje.
Namaloval kalendářní desku s 24 medailony, která zdobí orloj dodnes. Časem však byla postupně nahrazena několika kopiemi, poslední v roce 2018 se od originálu v mnohém liší.
Jeho portréty prozrazovaly schopnost vcítit se do svého modelu, stejně tak v krajinářské malbě byl schopen vcítit se do duše krajiny. Jako horlivý vlastenec portrétoval významné osobnosti českého národního hnutí, navrhoval prapory vlasteneckým spolkům. S velkou láskou kreslil venkovanky v lidových krojích. Kdosi o něm prohlásil, že se (svým dílem) podobá Rafaelovi, a možná na tom něco je. Patří sice do jiné doby a jeho poetika i styl jsou úplně jiné, ale podobá se mu čistotou výrazu a citovou vroucností.
Přestože byl ve společnosti oblíben, byl současně hodně osamělý a propadal melancholii. Jeho zdraví se postupně zhoršovalo a později se objevila i duševní porucha. Ještě v roce 1867 se s velkým nadšením vydal s českou delegací do Ruska a po celý pobyt tam hodně kreslil. Jenže při zpáteční cestě se veškeré jeho kresby ztratily.
Od té chvíle se jeho stav rychle zhoršoval. Známí ho potkávali, jak bloumá kolem Staroměstského náměstí se zapálenou svící v ruce a na dotazy odpovídal, že hledá planou žlutou růži. Nikdy ji ale nenašel.
Přátelé se mu snažili pomoci, hlavně hrabě Silva Tarouca a podnikatel Vojtěch Lanna mladší. Ten mu umožnil cestu do Říma, v naději že splnění celoživotního snu ho povzbudí, ale ani to už mu nebylo dopřáno. Byl v Římě napaden a okraden, skončil na ulici bez prostředků, neschopný se ze zoufalé situace dostat.
Nakonec pro něj musela dojet sestra Amálie a přivézt ho domů. Pak už rychle chřadl a 9. prosince 1871 zemřel v pouhých jedenapadesáti letech. Je pochován na Olšanských hřbitovech, přítel Vojtěch Lanna mu prokázal ještě poslední službu a zaplatil mu hrob. Na pohřeb přišla i jeho dcera Josefina, která byla vychována v úctě ke svému otci a celý život ctila jeho památku.
Za svůj nepříliš dlouhý život vytvořil rozsáhlé dílo. Stovky portrétů, žánrových scén, krajin a ilustrací, které formovaly české národní vědomí a estetiku. Ztělesnil v něm ideál české krásy, čistoty a vlastenectví. Stalo se základem českého výtvarného umění 19. století.
V roce 1920 mladá Československá republika připravila velkolepé oslavy 100. výročí malířova narození. jubilejní výstavy probíhaly od 22. května do 19. září na třech prestižních místech: v Obecním domě, v Uměleckoprůmyslovém museu a v Topičově salonu.
Cílem výstav bylo představit Mánesa jako všestranného umělce – malíře, kreslíře i návrháře dekorativního umění – a shromáždit co nejširší soubor jeho děl ze sbírek i ze soukromých kolekcí. Architektonické řešení výstav připravili Pavel Janák a František Kysela a na koncepci se podíleli přední historici umění a výtvarníci té doby, včetně Maxe Švabinského, Antonína Matějčka a Karla B. Mádla. Oficiální oslava se konala v Pantheonu Národního muzea za přítomnosti prezidenta Masaryka.
O sto let později, v roce dvoustého výročí narození umělce opravdu národního, se nedělo nic. Žádná z institucí se výročím nezabývala, v médiích se neobjevila jediná zmínka. Jen nadace Kooperativa ve spolupráci se spolkem Mánes připravila výstavu, kurátorský tým na ní pracoval téměř dva roky a odvedl skvělou práci.
Výstava měla být zahájena v den výročí umělcova narození, 12. 5. 2020. V té době ovšem byla v platnosti „proticovidová“ opatření, takže vernisáž se konat nesměla. Organizátoři se rozhodli přeložit zahájení na říjen v naději, že v té době už žádná protiepidemická opatření jistě nebudou. Bohužel se mýlili.
Výstava směla být otevřena jen osm dní. Byla to opravdu velká škoda, výstava v Galerii Kooperativa byla mimořádně krásná, jak se můžeme přesvědčit v krátkém filmu.
