Pražský kruh
Franz Viktor Werfel byl jedním ze spisovatelů, kteří se pravidelně scházeli v kavárně Arco a říkali si Pražský kruh (Prager Kreis). Většinou byli židovského původu a psali německy, i když většina z nich uměla dobře česky a k českému prostředí měla přátelský vztah. Byli tedy v jistém smyslu „mezi světy“.
Duší a organizátorem tohoto spolku byl Max Brod, který napsal stejnojmennou knihu (Prager Kreis). Členem kruhu byl i Franz Kafka, Werfelův dobrý přítel.
Pražský kruh nebyl formální skupinou s oficiálním manifestem, spíše jen společenstvím přátel. Měli silné vazby na německou literaturu, diskutovali o filozofii, náboženství a postavení člověka v moderním světě. Základním tématem byla existenciální nejistota moderního člověka – ostatně symbolem odcizení a absurdity byrokratického světa se stalo Kafkovo dílo.
Franz Werfel vnášel do kruhu poezii a texty s humanistickým vyzněním a s tématy soucitu a otázek víry.
Dětství a literární začátky
Werfel se narodil v Praze, jeho rodiče měli dům v Mariánské (dnešní Opletalově) ulici. Otec byl bohatý obchodník, výrobce rukavic a koženého zboží. Také matka pocházela ze zámožné rodiny.
Franz byl křehké a často nemocné dítě. Zato citlivosti a fantazie dostal do vínku hojně. Už jako chlapec měl blízký vztah k literatuře a hudbě. Byl fascinován divadlem a poezií, rád deklamoval básně a měl sklon k dramatizaci.
Už na gymnáziu psal četl Nietzschovy a Rilkovy básně, ale především četl – Bibli. V šestnácti letech uveřejnil první básně v pražských německých časopisech. Jeho raná poezie byla velmi expresivní, s náboženskými a mystickými motivy – odtud zřejmě pramení jeho pozdější zájem o velké duchovní příběhy.
První sbírku básní vydal už v jednadvaceti letech (1911). Měla příznačný název – Přítel světa (Der Weltfreund). Werfel opravdu byl přítelem světa. Ač bytostný skeptik, jeho pohled na svět a lidstvo byl velmi laskavý.
Nepochybně na tom měla zásluhu jeho chůva Barbora Šimůnková (řečená Bábi Šimůnková), která malého Franze vychovávala v křesťanském duchu a často ho brávala na mši v katedrále sv. Víta.
Zkušenosti z fronty
V letech 1915–1917 byl povolán na haličskou frontu. I když ze zdravotních důvodů nebyl přímo nasazen do bojů (měl astma a slabé srdce), tato zkušenost pro něj byla formující – utvrdila ho v jeho humanistických a pacifistických postojích.
Brutalita války ho hluboce zasáhla. V dopisech z fronty a v denících mluví o nesmyslnosti zabíjení, nelidském zacházení s vojáky a o „strojové“ povaze moderní války. Velmi silně na něj působil kontrast mezi oficiální vlasteneckou rétorikou a bídou prostých lidí v zákopech.
V roce 1917 vyšla jeho průlomová sbírka Jsme (Wir sind), která byla silně protiválečná. Vyzýval v ní k soucitu se všemi lidmi, bez ohledu na národnost – což bylo v době nacionalistické hysterie velmi odvážné.
Válečnou zkušenost zpracoval později také v románech Nikoli vrah, ale zavražděný je vinen (Nicht der Mörder, der Ermordete is schuldig, 1920) a Barbara aneb Zbožnost (Barbara oder die Frömmigkeit,1929).
V roce 1917 byl přeložen do tiskového oddělení ve Vídni, kde po válce už zůstal a kde se seznámil se svou budoucí ženou.
Alma
Alma Mahlerová byla múzou a (postupně) i manželkou tří významných umělců. V době, kdy se seznámila s Werfelem, byla vdovou po Gustavu Mahlerovi a měla za sebou vášnivý, ale nešťastný vztah s malířem Oskarem Kokoschkou a krátké neúspěšné manželství s architektem Walterem Gropiem.
Vztah s Franzem Werfelem byl nejednoduchý. Alma se do Franze rychle zamilovala. Začali spolu žít v době, kdy Alma byla ještě provdaná za Gropia. Z toho vznikl velký skandál – Alma byla známá vídeňská osobnost a její osobní život přitahoval pozornost.
Vzali se nakonec až v roce 1929. Alma se totiž za Franze odmítala provdat, dokud nevystoupí ze židovské obce.
Zatímco Franzova povaha byla mírná a laskavá, Alma byla dominantní, někdy až despotická. Franzova láska k ní byla nepodmíněná a stálá, odpouštěl jí i občasné románky s jinými muži. Alma ho považovala za „až příliš dobrého“, ale jeho stálost jí vyhovovala. Měla potřebu být obdivována a mít vedle sebe člověka, který jí věnuje veškerou pozornost. Werfel tuto potřebu naplňoval.
Navíc byla do jisté míry jeho manažerkou, starala se o jeho literární kariéru, pomáhala s kontakty, a později v emigraci byla tím, kdo zajišťoval praktické přežití.
Knihy na hranici
Werfel byl sice přítelem světa, ale svět mu neoplácel stejnou mincí. Když se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, stal se pro nacisty doslova ztělesněním „nepřítele“ – byl Žid, psal v humanistickém a pacifistickém duchu, a navíc byl mezinárodně uznávaný autor, což ho činilo ještě nebezpečnějším.
V nacistickém tisku a propagandě dostal nálepku „židovsko-bolševický rozvraceč“. Jeho díla byla v roce 1933 okamžitě zakázána, a dokonce je veřejně spálili na hranici. Jeho jméno bylo na seznamu autorů, kteří měli být vymazáni z německé kultury. Goebbelsovo ministerstvo propagandy usoudilo, že jeho díla jsou „pro německý národ zhoubná“.
Obrovskou nenávist nacistů vyvolala především jeho kniha Čtyřicet dnů (1933), román o genocidě Arménů v letech 1915-1917 pod nadvládou osmanských Turků. Pro nacisty to byla nepříjemná paralela k jejich vlastní politice, protože Werfel zde vylíčil systematické vyhlazování Arménů v brutálních masakrech a pochodech smrti (tehdy bylo zavražděno asi milion a půl Arménů, samozřejmě civilistů).
Werfel byl okamžitě vyloučen z Pruské akademie umění. Německé ministerstvo propagandy knihu zakázalo, dokonce se pokoušelo zařídit, aby nebyla překládána ani šířena v zahraničí.
Další „zločin“ v očích nacistů představoval román Jeremiáš, patrně Werfelovo nejzávažnější dílo, který vznikal v roce 1936 právě pod vlivem událostí v Německu.
Životní příběh starozákonního proroka Jeremiáše byl – a stále je – naléhavým varováním před všemi podobami osobního i společenského násilí. Postavu babylonského krále Nabukadnezara je možno nahlížet jako srovnání s Adolfem Hitlerem a zničení Jeruzaléma roku 586 př. Kr. je apokalyptickým obrazem Evropy ohrožené nacismem.
Emigrace – příběh se šťastným koncem
S takovým „kádrovým profilem“ museli Werfelovi v roce 1938 z Rakouska emigrovat. Utekli do Francie, kde se usadili nejprve v Paříži a poté v Marseille. Werfel zde měl ještě jistou míru svobody, ale situace se prudce zhoršila po nacistické okupaci v roce 1940. Vláda ve Vichy byla vůči Židům nepřátelská a Werfelovi hrozila deportace.
Werfelovi se seznámili s Varianem Fryem, americkým novinářem, který ve spolupráci s americkou záchrannou organizací pomáhal intelektuálům a umělcům ohroženým nacismem (dostal do USA i Hannah Arendtovou, Marcela Duchampa, Maxe Ernsta a další).
Fry jim pomohl zorganizovat útěk z Marseille přes Pyreneje do Španělska. Byla to extrémně náročná cesta – několikadenní pěší přechod hor, při kterém Alma i Franz značně fyzicky trpěli. Franz měl slabé srdce a strádání mu zásadně podlomilo zdraví. Jen zázrakem cestu přežili.
Ze Španělska se dostali do Lisabonu, tehdejšího posledního „okna do svobodného světa“. Z Lisabonu pak ještě v roce 1940 odpluli lodí do Spojených států.
Zastávka v Lourdech
Před cestou přes Pyreneje se zastavili v Lourdech, kde doufali najít bezpečnější útočiště.
Atmosféra poutního města na Werfela zapůsobila mohutným dojmem. V Lourdech paradoxně cítil klid a naději, i když kolem zuřila válka.
Tisíce zbožných poutníků věřily, že budou uzdraveni. Werfel sice nebyl ani praktikující křesťan, ani judaista, ale hluboko v sobě měl zakotvenou víru. Příběh Berdadetty Soubirous (to k ní hovořila Panna Maria) ho hluboce dojal a slíbil Bohu i sobě, že pokud cestu za moře přežije, napíše o ní knihu.
Svůj slib skutečně splnil. Když se s Almou usadili ve Spojených státech, napsal román Píseň o Bernadettě (Das Lied von Bernadette, 1941).
Kniha měla obrovský úspěch – v USA se stala bestsellerem, vyhrála National Book Award, a dokonce byla zfilmována (film získal v roce 1943 čtyři Oscary).
Werfel takto dokázal literárně (i psychologicky) zpracovat vlastní zkušenost víry jako útočiště v době zoufalství.
V Novém světě
Po příjezdu do Ameriky se nejprve usadili v New Yorku, kde měli přátele. Brzy se však přestěhovali do Los Angeles. Tam sídlila velká komunita emigrantů, mezi nimi i hodně jejich slavných německých přátel (Thomas Mann, Lion Feuchtwanger, Bertold Brecht a mnozí další).
S živobytím to ovšem zpočátku neměli snadné. Werfel byl sice uznávaný autor, ale v Americe si musel získat novou čtenářskou obec. Extrovertní Alma naštěstí působila jako „společenský motor“ – organizovala setkávání, navazovala kontakty a podporovala Franze v jeho psaní.
Ale právě Píseň o Bernadettě (vyšla hned v roce 1941) všechno zlomila. Mimořádný úspěch přinesl Werfelovým finanční zabezpečení a otevřel Franzovi cestu k americkému publiku.
Na rozdíl od Almy, které se stýskalo po Evropě, byl Franz vděčný za příležitost začít nový život v přátelském prostředí.
Jeho zdraví, podlomené pronásledováním a namáhavou cestou, se však rychle zhoršovalo. Jeho hluboce citlivé srdce dotlouklo 26. srpna 1945.
Epilog
Za svého pobytu v Lourdech velmi silně zvažoval, že se dá pokřtít. Tento krok ale nikdy neudělal. Své židovství sice pojímal spíše kulturně než religiózně a ke křesťanství inklinoval vlastně od dětství. Nechtěl ale opustit své souvěrce či soukmenovce v době, kdy byli pronásledováni a vražděni nacisty.
Alma ale byla upřímně věřící katolička, i když její víra byla v lecčem svérázná. Zařídila, aby byl těsně před smrtí pokřtěn. Není ovšem jisté, zda křest proběhl ještě předtím, než jeho duše opustila tělo, anebo těsně po okamžiku smrti.
Část židovské komunity byla jejím činem roztrpčena. Werfel byl všeobecně vnímán jako spisovatel, který se nikdy nezřekl svého židovského původu, a jeho židovští přátelé považovali posmrtný křest spíše za Almino rozhodnutí než jeho vlastní.
Alma to naopak chápala jako završení jeho celoživotní duchovní cesty, byla si jista, že k tomuto kroku směřoval celý život. Proto dodnes Franz Werfel odpočívá na katolickém hřbitově v Los Angeles (Cavalry Cemetery).
