Utajované dětství
Život Charlesovy rodiny byl zpočátku docela idylický, dokud byl otec John Dickens zaměstnán jako úředník u královského námořnictva, nejprve v Portsmouthu a poté v Chathamu v hrabství Kent, a dostával docela pěkný plat. Neuměl ale s penězi zacházet, rodina si „žila nad poměry“ a důsledky se časem dostavily. Dluhy narůstaly. John Dickens byl přeložen do Londýna, a v Kentu zůstalo hodně nesplacených závazků. Nakonec se octl i s rodinou ve vězení pro dlužníky.
Charles, tehdy dvanáctiletý, musel opustit školu. Rodina mu našla místo v továrně na krémy na boty. Ve zchátralé, polorozpadlé a potemnělé budově plné špíny a krys celé dlouhé dny balil krabičky krému nejprve do olejového papíru, pak do modrého papíru, potom převázal krabičku provázkem, a nakonec papír zastřihl do úhledného tvaru a nalepil nálepku. Vydělával šest šilinků týdně.
Když se továrna přestěhovala do jiné budovy, ještě o něco temnější, posadili ho spolu s dalšími dvěma kluky a stejnou prací do výlohy, kde ho mohli okukovat kolemjdoucí. K nudné a nezdravé práci přibylo ještě tohle ponížení. V neděli spolu se sestrou Frances navštěvoval rodinu ve vězení v Marshalsea.
Jako dospělý a úspěšný o tomhle všem nikdy nikomu neřekl – s výjimkou nejbližšího přítele Johna Forstera, který po Dickensově smrti sepsal jeho životopis. Když se veřejnost později dozvěděla o smutných začátcích života uctívaného spisovatele, byla šokována.
Spravedlivé rozhořčení vyvolané vlastní situací a podmínkami, v nichž žili dělníci, se promítlo do mnoha jeho děl, především do románu David Copperfield, který má nejvíc autobiografických prvků ze všech jeho knih.
Zázrak?
Najednou, uprostřed bídy a mizérie se stalo cosi jako malý zázrak – skoro jako v Dickensových románech. Několik měsíců po otcově uvěznění zemřela Charlesova babička (tj. otcova matka) Elisabeth Dickensová a odkázala otci 450 liber – tehdy malé jmění. To umožnilo rodině Dickensových splatit dluhy a vrátit se k „normálnímu“ životu. Charles se mohl vrátit do školy, tentokrát to byla Wellington House Academy. Jenže škola za moc nestála a Charles ji po dvou letech opustil.
Kromě vášnivé záliby v četbě – četl neustále a mnoho i v době, kdy ho práce v továrně zcela vysilovala – bylo další jeho posedlostí divadlo. Podle svých vlastních slov nejméně po tři roky byl každý večer v divadle. Byl členem londýnského Garrick klubu, kde se setkávali herci a pánové z lepší společnosti. Obdivoval populárního herce Charlese Mathewse a všechny jeho „monopolylogy“, frašky, v nichž hrál všechny role, znal nazpaměť. A sám se chtěl stát hercem.
Přihlásil se na herecký konkurz pořádaný divadlem v Covent Garden. Chtěl imitovat právě Mathewse a pečlivě se na zkoušku připravil. Bohužel – nebo možná naštěstí – se nachladil a pro nemoc se nemohl zúčastnit. A zatímco čekal na další příležitost, začal se věnovat psaní.
Ambiciózní mladý muž
Našel si místo jako elév v advokátní kanceláři. Ani tady neodložil komediantské sklony, parodoval každého na potkání – klienty, právníky, úředníky. Pak se ve volných chvílích naučil těsnopis a rozhodl se stát reportérem na volné noze. Další čtyři roky pak referoval o právních jednáních v Doctors’ Common, instituci zaměřené na námořní a církevní právo.
Ve dvaceti byl plný energie a měl velké sebevědomí. Uměl bavit společnost, zkrátka okouzlující mladý muž. Nevěděl přesně, čím chce být, ale rozhodně věděl, že chce být slavný. Strýc mu nabídl místo v novinách The Mirror of Parliament (Parlamentní zrcadlo), a tak se stal novinářem s politickým zaměřením.
V jednadvaceti poslal první povídku do časopisu Monthly Magazine. Jezdil po Británii a referoval o volebních kampaních pro deník Morning Chronicle. Články uveřejněné v novinách o něco později shrnul do sbírky s názvem Sketches by Boz (Bozovy črty, psal totiž pod přezdívkou Boz). Až dokonce života pak novinářské řemeslo neopustil.
Jeho oblíbenost ve společnosti stále rostla. Spřátelil se s Williamem Harrisonem Ainsworthem, autorem „gotického“ románu Rookwook, v jehož salonu se scházela literární společnost. Se všemi se spřátelil a poznal tu i svého prvního nakladatele Johna Macrona.
Nakladatelství Chapman and Hall mu nabídlo, aby jednou měsíčně napsal text k rytinám Roberta Seymoura, ale ten po dvou pokračováních spáchal sebevraždu, dodnes nevysvětlenou. Dickens, který měl v plánu napsal souvislejší text, si najal populárního grafika s přezdívkou Phiz, aby mu dodal další ilustrace.
Výsledkem byl text nazvaný Kronika Pickwickova klubu (The Pickwick Papers). Zpočátku moc čtenáře nenadchl, ale když Dickens ve čtvrtém dílu uvedl postavu Samuela Wellera, páně Pickwickova osobního sluhu a lidového vypravěče, všechno se rázem změnilo. Poslední pokračování už vyšlo v nákladu 40 000 výtisků. Ze všeho pickwikovského se stala velká móda – pickwikovské doutníky, karty, porcelánové figurky, wellerovské skládačky, wellerovský krém na boty, wellerovské žertovné boty atd.
Poslední pokračování Pickwickova klubu vyšlo téhož měsíce jako první pokračování Olivera Twista. Oba příběhy měly velký úspěch, dokonce i královna Viktorie prý s velkým zaujetím četla Kroniku Pickwickova klubu a Olivera Twista a debatovala o nich až do půlnoci.
Amerika
Mezi druhým a třetím pokračováním Pickwickova klubu se Dickens stihl oženit s Catherine Hogarthovou, nejstarší z dcer George Hogartha, šéfredaktora večerníku Evening Chronicle, pro který také nějaký čas pracoval. V roce 1842 se spolu s manželkou vydal na cestu po Spojených státech.
Ve svých zápiscích z Ameriky vášnivě odsuzoval otroctví, i když jeho postoje k rasovým otázkám byly občas poněkud nekonsistentní (například schvaloval brutální potlačení povstání na Jamaice, tehdy ještě britské kolonii, a byl to právě on, kdo po První opiové v Číně válce razil termín „žluté nebezpečí“). Srovnával postavení otroků se situací chudých v Británii, což také nebylo zcela přesné. Cestu po Spojených státech zakončil v New Yorku, kde celý měsíc přednášel.
Jedna z věcí, které mu ležely na srdci, byla otázka mezinárodních autorských práv. Rozhořčovalo ho, že v Americe vydávají jeho díla, aniž by dostal nějaké tantiémy.
Přesvědčil skupinu dvaceti pěti amerických spisovatelů v čele s Washingtonem Irvingem, aby podepsali petici určenou Kongresu plédující pro jeho věc. Americký tisk mu ale nakloněn nebyl, převládal názor, že by Dickens měl být vděčný za svou popularitu a nestěžovat si na pirátská vydání svých děl.
Vánoční koleda
Po návratu do Anglie rychle rozepsal další text. Christmas Carol (Vánoční koleda) se „strefila“ do anglické záliby v tradicích a vyvolala vlnu nadšeného zájmu o vánoční oslavy. Z historických důvodů totiž byly v té době Vánoce v Anglii téměř na vymření.
Anglický parlament pod vlivem Olivera Cromwella a dalších protestantských zemí v roce 1644 vánoční oslavy zakázal, a ačkoli tento zákaz byl v roce 1660 s obnovením monarchie zrušen, Vánoce už se nikdy nevzpamatovaly. Začátkem 19. století už se Kristovo narození v Anglii příliš neoslavovalo.
V Dickensově domácnosti se Vánoce slavily opravdu krásně, záleželo mu na tom, aby jeho rodina tento den trávila pospolu. A nešlo tu jen o dárky. Byla tu hudba, tančili, hráli společenské hry, byla tu i laterna magica s promítáním obrázků. A nechyběl ani vánoční stromek, původně německý zvyk, který v Anglii ve 40. letech zpopularizovala královna Viktorie a Princ Albert. Dickens inspiroval veřejnost nejen k veselým rodinným oslavám s hojností jídla a pití, ale i k vlídnosti, štědrosti a soucitu vůči bližním – zkrátka k věcem, k nimž dodnes – mnohé – nabádá duch Vánoc.
Dickens si dal na Vánoční koledě opravdu záležet. Na předsádku použil barevný papír (původně zelený) a ilustrace na frontispiece byla ručně kolorovaná, což při nákladu 6 000 bylo hodně náročné. Náklady na knihu byly tak vysoké, že na ní vlastně moc nevydělal, i když byl obchodně velmi zdatný. A tak dostal nápad, že uspořádá veřejné čtení. Bylo tak úspěšné, že ji veřejnosti četl celkem sto sedmadvacetkrát.
Filantrop
Byl znám svým sociálním cítěním, proto ho oslovila dáma z bankéřské rodiny Angela Burdett Couttsová, aby jí pomohl založit útulek pro „padlé ženy“ z nejnižších vrstev. V tomto domově neměly ženy být trestány, ale vychovávány a vzdělávány. A měly se učit domácím pracím a dalším dovednostem, aby se nadále uměly o sebe postarat.
Domov vznikl v roce 1846 a byl nazván Urania Cottage. Absolventky měly šanci provdat se nebo emigrovat do anglicky mluvících zemí. V letech 1847-1859 v Uranii „odmaturovalo“ přibližně sto žen.
Autor-podnikatel a novinář
Dickens byl totiž to, co se v dnešní angličtině označuje výrazem „authorpreneur“ – autor-podnikatel, neboť měl velmi vyvinutý smysl pro ekonomickou stránku svého povolání. Staral se o to, aby všechny jeho knihy byly dostupné pro všechny společenské vrstvy, pro chudé v jednoduchém levném vydání, pro bohaté vázané v kůži.
Příjmy z podnikání mu umožnily, aby si v roce 1856 koupil dům na Gad’s Hill v Kentu, kolem něhož jako dítě chodil s otcem a snil o tom, že v něm jednou bude bydlet.
Umožnily mu také založit vlastní týdeník, nejprve Household Words (Na slovíčko) (1857-58) a poté All the Year Round (Po celý rok) (1858-70). Oba názvy byly vlastně odkazy na Shakespeara. Po neúspěšném pokusu stát se redaktorem Daily News, odkud po deseti týdnech odešel pro neshody s jedním z vlastníků, měl konečně možnost hlásat své názory na všechno a bez omezení. Týdeník měl být zaměřen spíše literárně, s ukázkami z Dickensových děl, komentáři a nejrůznějšími kulturními zajímavostmi, ale nevyhýbal se ani aktuálním politickým tématům.
Praotec seriálů
Většinu svých románů vydal na pokračování (měsíčních nebo týdenních) v časopisech jako Master Humpherey’s Clock (Hodiny mistra Humphreye) a Household Words, až později byly vydány knižně. Díky tomu byly jeho příběhy dostupné pro všechny sociální skupiny. Také si tím dělal „průzkum“, jak se bude příběh odvíjet dál, aby případně reagoval na očekávání publika.
Jeho vynálezem byl i „cliffhanger“: tedy že každý díl seriálu končí situací tak napínavou, jako když hrdina visí za konečky prstů z příkrého útesu. Tento efekt zvýšil napínavost vypravování, a tím i náklad časopisu.
Fungovalo to perfektně. Když třeba vycházel na pokračování Old Curiosity Shop (Starožitníkův krám), časopis sice vycházel v Anglii, ale dovážel se i do Ameriky. Američtí fanoušci už čekali v newyorském přístavu a nedočkavě volali na posádku britské lodi: „Opravdu malá Nell umřela?“
Dickens měl naštěstí schopnost nakonec vytvořit z jednotlivých dílů koherentní text. Vliv jeho stylu vyprávění rozděleného do epizod a prošpikovaného „cliffhangery“ a odbočkami funguje dodnes v současných seriálech.
Dickens „gotický“
Londýn byl pro Dickense „laternou magikou“, nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Rád se procházel nočním Londýnem. Atmosféra potemnělého města zahaleného mlhou je charakteristická pro několik jeho románů (Bleak House/Ponurý dům, Hard Times/Zlé časy, Little Dorit/Malá Doritka, A Tale of Two Cities/Příběh dvou měst a do jisté míry i Great Ecpectations/Nadějné vyhlídky) a později se stala nutnou rekvizitou tzv. „gotických románů“ – příběhů s výraznou aurou tajemství a děsu, z nichž se později vyvinuly hororové příběhy a filmy.
Dickens sám byl gotickým románem ovlivněn (například románem Castle of Otranto/Otrantský zámek Horace Walpolea). Samozřejmě to nebyl jediný z literárních vlivů, kromě jiného byl ovlivněn i tradicí pikareskních románů a tzv. sentimentálního románu. Největším literárním vlivem byl nicméně podle jeho vlastních slov Shakespeare.
Potemnělá tajemná atmosféra je pro Dickense tak typická, alespoň v očích publika, že se dokonce vžilo adjektivum „disckensovský“ (angl. „dickensian“). V češtině bychom tímto slovem nejspíš označili příběhy s podobnými literárními prvky, ale v angličtině asociuje poněkud temnou a záhadnou šerosvitnou atmosféru viktoriánských příběhů.
Zamrzlé hlubiny vášně
Dickens rád spolupracoval s přítelem Wilkie Collinsem. Jejich společnou láskou bylo divadlo, odehráli spolu hezkou řádku amatérských představení.
Společně se tako angažovali i v kauze Frozen Deep (Zamrzlá hlubina). Začalo to tak, že se na Dickense obrátila Lady Jane Franklinová, vdova po polárním badateli Siru Johnu Franklinovi, který zahynul i s celou svou posádkou na jedné výpravě na daleký sever.
Další polární badatel jménem John Rae, který se vydal po jeho stopách, po návratu vypověděl, že podle svědectví Inuitů (neboli Eskymáků) se členové Franklinovy výpravy v závěrečných fázích dramatu uchýlili ke kanibalismu.
Lady Jane vnímala toto tvrzení jako urážku památky svého manžela a vyzvala Dickense, aby na ně reagoval. Dickens tak učinil s celou svou vášnivostí. V časopise Household Words zuřivě napadl Johna Raea. V roce 1856 spolu s Wilkie Colllinsem celý příběh zdramatizovali pod názvem Frozen Deep (Zamrzlé hlubiny).
Dickens ovšem nemohl tušit, že archeologický průzkum na Ostrově krále Viléma ve 20. století Raeovu výpověď potvrdí.
Osudné představení
Pro představení hry Zamrzlých hlubin si Dickens najal několik profesionálních herců. Mezi nimi byla i mladičká Ellen Ternanová, do které se na první pohled vášnivě zamiloval – a to mu vydrželo až do konce života.
Co s tím? Rozvod nepřicházel v úvahu, v případě národem zbožňovaného spisovatele by to byl příliš velký skandál. Šel na to děsivě: Veřejně obvinil svou manželku, že „dostatečně nemiluje jejich děti“, že trpí duševní poruchou. Pokusil se ji nechat zavřít do blázince, což pobouřilo a znechutilo řadu veřejných osobností včetně několika jeho přátel.
Když se tento pokus nezdařil, zbývalo jen odloučení manželů. Catherine, v té době už trpící zdravotními obtížemi, se odstěhovala s jedním z dětí, a nikdy už svého manžela nespatřila. O ostatní děti se starala její sestra Georgina, která s rodinou zůstala až do Dickensovy smrti.
Dickens svůj vztah s Ellen Ternanovou skrýval až do konce života, jak to diktovala viktoriánská morálka. Manželce až do konce života vyplácel skvělou penzi 600 liber ročně.
Práce a zase práce
Po rozchodu s Catherine se přímo zběsile pustil do další práce. Vedle novinařiny a psaní románů ho zaměstnávala především turné veřejných čtení po Anglii, Skotsku a Irsku. V těchto vystoupeních (byly jich stovky) mohl ventilovat i svou vášeň pro divadlo. Podobně jako kdysi jeho idol Charles Matthews hrál všechny role. Byly to velmi vyčerpávající výkony, během představení propotil všechno oblečení. Ale publikum ho za to zbožňovalo.
Láska k divadlu se promítla i do divadelních scén v románu Nikolas Nickleby. A neopustily ho ani filantropické sklony. Část z výtěžku z veřejných vystoupení věnoval na záchranu londýnské nemocnice Great Ormond Hospital, které tak pomohl překonat zásadní finanční krizi.
V roce 1862 dostal nabídku na turné veřejných čtení v Austrálii. Odměnou mělo být 10 000 liber, v té době jmění. Dickens se nadchl, dokonce plánoval i cestopis, ale nakonec nabídku odmítl. Ubývalo mu sil.
Druhé americké turné
Druhou návštěvu Ameriky, plánovanou už v roce 1861, zdržela americká občanská válka, a tak se nakonec přes oceán vydal až v roce 1867. Přátelská setkání s americkými spisovateli včetně Ralpha Waldo Emmersona, Henry Longfellowa a jeho amerického vydavatele Jamese T. Fieldse mu zabrala celý měsíc. Od prosince pak začala „šňůra“ veřejných čtení. Do dubna 1868 jich absolvoval celkem 76 a vydělal 19 000 liber.
Na závěrečném banketu pořádaném na jeho počest pak slíbil, že už nikdy nebude o Americe mluvit špatně. Na konci turné byl ale už tak vyčerpaný, že nemohl ani jíst, a přežíval jen na žloutcích ušlehaných v sherry.
Čtení „na rozloučenou“
Jako by cítil, že konec je nedaleko, uspořádal doma v letech 1868-69 sérii „čtení na rozloučenou“. Z nasmlouvané stovky vystoupení jich zvládl pětasedmdesát po celé zemi, a ještě k tomu dvanáct v Londýně.
\18. dubna 1869 ho v Chesteru ranila mrtvice. Na radu lékaře bylo turné zrušeno. Nicméně vzápětí se pustil do práce na dalším románu. Posledním, nedokončeném. Nazval ho The Mystery of Edwin Drood (Záhada Edwina Drooda). Příběh bývá označován jako „temný a gotický“, odehrává se zčásti i v opiových doupatech, zkrátka mimořádně romantická záležitost.
Když se trochu vzpamatoval, domluvil si další, závěrečnou sérii čtení, zčásti i proto, aby svým sponzorům kompenzoval ztráty způsobené zrušením předchozího turné. „Odehrál“ celkem dvanáct představení, poslední 15. března 1870. 2. května se ještě objevil na banketu Královské akademie, aby uctil památku svého přítele, ilustrátora Daniela Maclise.
Dekorum až za hrob
\8. června 1870, po celodenní práci na románu Edwin Drood ho znovu ranila mrtvice. Vědomí už nikdy nenabyl. Zemřel následujícího dne, údajně ve svém domě Gad’s Hill Place.
Někteří jeho životopisci se však domnívají, že ve skutečnosti zemřel v Peckhamu, kde pobýval se svou láskou Ellen Ternanovou, a ta ho pak se svými komornými převezla na Gad’s Hill.
Aby se veřejnost ani po jeho smrti nedozvěděla, že ve skutečnosti žil s ní.
