Jednoho dne v Anglii těsně před první válkou najde mladá dívka na procházce kousek od řeky Temže kluka, který stojí na hlavě.
"Co blázníš?" zeptá se. "Co by? Člověka si tak snáz všimnou," povídá ten kluk.
Tak nějak si nejlepší kamarádka jeho dětství a dospívání pamatuje chlapce jménem Eric Blair, který později vstoupí do povědomí světové veřejnosti pod jménem George Orwell.
Gentleman v protiproudu
Náhoda, nebo celoživotní sklon jít „proti proudu“? Orwell, syn koloniálního úředníka, měl začátek života běžného muže z vyšší střední třídy – internátní škola (kterou nenáviděl), staroslavná střední škola Eton, a pak koloniální služba – důstojník Imperiální policie v tehdy britské Barmě.
Už tehdy vykazoval rysy jisté „nepřizpůsobivosti“. V Barmě se třeba namísto věcí, které měl dělat správný pukka sahib, tedy britský gentleman tehdejší doby, raději toulal mezi místními a učil se jejich jazyk. Ne, že by si je idealizoval, naopak. Ale odmítal hrát roli jen proto, že ji hrají všichni.
Ještě víc se Orwell své společenské roli vymkl po návratu z Barmy. Rozhodl se, že se stane spisovatelem a začal sbírat materiál pro své knihy. Po vzoru Jacka Londona začal inkognito žít mezi chudými lidmi tehdejšího Londýna a Paříže. Stal se takříkajíc profesionálním tulákem.
Mizející svět
Později měl své zážitky z doby služby britskému impériu zúročit ve výborné (byť nikterak veselé) knize Barmské dny. Stojí za přečtení, stejně jako jiná Orwellova rannější díla, především Bože, chraň Aspidistru, Farářova dcera a Cesta k Wigan Pier. Na dně v Paříži a Londýně zase zachycuje dvé zážitky z doby „investigace“ chudinských čtvrtí.
Knihy jsou to velmi rozdílné, všechny však mají jedno společné: schopnost vidět ostře jak hloupost, ošklivost, vyprázdněnost a nespravedlnost současného světa, tak určitou velmi tetelivou naději, která v něm přebývá. Rezonuje kdesi v tom nejhlubším v nás, často je nejlépe (ale i nejhůře) viditelná mezi těmi nejchudšími a nikdy docela nemizí, protože nám vlastně nepatří. A někdy s ní ztrácíme kontakt.
Snad nejlépe to vyjadřuje hrdina Aspidistry, bojovný intelektuál z dobré rodiny Gordon Comstock, který svůj donkichotský boj s „bohem Mamonu“ vzdá v okamžiku, kdy ucítí pohybující se život v břiše těhotné milenky. Je to ten závan naděje, který ho přiměje vzdát se (poněkud popletených) ideálů, které mu svazují nohy, a začít docela obyčejnou středostavovskou existenci. Svobodnou právě tím, že se vůbec nesnaží o revoltu a slouží tomu – čemusi.
O krok dál pak dochází Orwell s hrdinou románu Nadechnout se, který právě takovou středostavovskou existenci žije. Jenže zjišťuje, že s mizejícím „starým“ světem se z ní cosi vytrácí. Cosi, co představuje tichá tůň umělého jezírka, v níž poloneviděny plují obrovské, věkovité ryby. Tůň je zarostlá v houští na opuštěném sídle poblíž jeho rodné vísky. Pořád sní o tom, že se jednoho dne vrátí s rybářským prutem a ony předvěké ryby vyloví – jenže když chce sen nakonec uskutečnit, zjistí, že bylo jezírko už dávno přeměněno ve skládku odpadu u moderního „trendy“ sídliště.
Další rozměr
Všechny tyhle knihy představují nutný předstupeň Orwellových politických románů, tedy Farmy zvířat a 1984, které ho proslavily. A není ani důležité, zda sám autor věděl, jak nutný to byl předstupeň.
Orwell sám sebe označoval za demokratického socialistu. Už během občanské války ve Španělsku, kde bojoval, a později během druhé světové války, pochopil nebezpečí komunismu. Ale zdaleka nebyl jen levicovým intelektuálem a antikomunistou. Svět obvykle čte jeho dílo takhle – jenže to je interpretace značně plochá.
Z ostatních jeho děl totiž „čouhá“ další rozměr, něco, co Orwell přiznal zcela až svou smrtí. Spisovatel, který se dlouhá léta potýkal s tuberkulózou, zemřel v roce 1949. Přál si, aby se jeho pohřeb uskutečnil v anglikánském kostele a aby byl pohřben do posvěcené půdy na nejbližším hřbitově.
Někteří se dost divili. Orwell věřil – a možná nejen v Boha, ale také ve svět, jaký býval. Ve svět, který umožňoval člověku žít jeho přirozené lidství. Jehož součástí je i ona Ryba, která neviděná pluje v rybníčku hned za naším domem…
Pocta ruskému klasikovi
Když se na jeho 1984 podíváme touhle optikou, najednou mnohem lépe pochopíme, co je na něm vlastně skutečně pozoruhodného. A proč bychom ho měli číst, a mnohem hlouběji než jen proto, abychom se dozvěděli, kde má původ termín Velký Bratr. Ačkoli jde vlastně o poctu dílku svého předchůdce, geniálního ruského spisovatele Jevgenije Zamjatina “My”.
Zamjatinův román, které se 1984 svou stavbou extrémně podobá, není tak široce známo i kvůli historickým okolnostem. V jeho dystopii žijí lidé rovněž v dokonale kontrolované společnosti, v domech se skleněnými stěnami (dobrodiní televize ani internetu tehdy ještě neznali). I tady je rodina regulována státem, láska ilegální a hrdina skončí „podvolený“.
V Sovětském svazu bylo My samozřejmě okamžitě zakázáno a když Zamjatin v roce 1937 zemřel v emigraci, překlady se nešířily příliš snadno (vůbec první vyšel česky v roce 1926!). My bylo vnímáno jako „sovětský“ román a mělo omezený dosah. Zato 1984 zaznělo do poválečné doby jako výkřik, který zburcoval celý svět. A naprosto přesně popsal totalitní praktiky, které se rozmáhaly a rozmáhají stále. To všechno jistě platí.
Zásadní detail
Možná nejdůležitější odlišností obou děl ale je, že zatímco D-503, hrdina Zamjatinova románu, o své lidství přichází zásahem zvenčí, operací, která ho učiní poslušným, Orwellův Winston Smith se ho vzdá proto, že v kritické situaci zradí. Takříkajíc “dobrovolně”. Tím, co ho donutí říct, že miluje Velkého bratra, je prostě strach. Což je mnohem děsivější – a důležitější. Tak důležité, že stálo za to, napsat kvůli tomu knihu (která si jinak ze Zamjatina hodně půjčuje, stejně jako o něco starší Báječný nový svět Aldouse Huxleyho).
Chlapec, který stál na hlavě, by letos 25. června oslavil 122 narozeniny. Oné dívce, která ho našla, jak se dívá na svět vzhůru nohama, a která o něm pak napsala knihu, se v dospívání svěřil, že jednou napíše velkou utopii – něco jako ty Wellsovy, v nichž vládlo osvícené Dobro.
Během života ale evidentně pochopil, že je třeba stát pevně na nohou. Protože pak vždy platí, že dvě a dvě jsou čtyři, i kdyby nám to chtěli vymlátit z hlavy jakoukoli metodou (ony se vlastně příliš nemění).
Protože jedině pak lze trochu důstojně žít ve světě, který je sice nedokonalý, ale dává nám to jediné, pro co stojí za to žít.
