Perla. Tak se jmenuje posmrtně vydané album snad nejslavnější americké blues-rockové zpěvačky šedesátých let. Název je to přiléhavý – nejen pro to, že její talent byl opravdu vzácný a jedinečný, ale i proto, že „obaloval“ jako překrásná kompenzace obrovský smutek.
Janis máme zafixovanou jako dívčí tvář doby, kdy frčely „sex, drogy a rokenrol“. Na první pohled se zdá, že jiný život snad ani prožít nemohla. S Jimem Morrisonem a Jimi Hendrixem tvoří základ slavného Klubu 27 – partičky talentovaných hudebníků, kterým se z různých důvodů nepovedlo oslavit osmadvacetiny, a přesto zanechali ve světě i v populární hudbě dvacátého století nesmazatelnou stopu.
Nešťastná legenda?
„Joplinka“ chodila bez podprsenky a make-upu, s divoce rozcuchaným hárem, spala s kdekým a drogy a alkohol konzumovala ve velkém. Zpívala božsky – její syrový, silný, a přitom něžný projev nedokázala žádná bílá soulová zpěvačka před ní (a možná ani po ní) napodobit.
Její coververze písní jako Kristoferssonovy Me & Bobby McGee, Gershwinovy Summertime nebo Ball and Chain bluesové zpěvačky Big Mamma Thorntonové se staly slavnějšími než originály. Ačkoli její hvězdná sláva trvala pouhé čtyři roky, stala se z ní legenda mnohem větší, než by odpovídalo údajně dvacátému osmému místu na oficiálním žebříčku slavných rockových zpěváků.
Byla absolutně autentická – aspoň na první pohled. Bohužel ale také nedokázala tvořit – a hlavně vystupovat – bez whisky a heroinu. A její „free“ image dost možná jen kompenzovala prostý fakt, že si přišla nemilovaná a nehezká, nehodná lásky a nezapadající do normálního života.
Odsouzená za zločin jinakosti
Vyrostla v běžné středostavovské rodině v Texasu: matka úřednice na vysoké škole, otec inženýr v ropné společnosti Texaco. Říkají, že Janis už od začátku byla jiná a vyžadovala víc péče a pozornosti než její dva mladší sourozenci. Na střední škole ji šikanovali a ostrakizovali – aby ne, měla nadváhu a těžké akné, k tomu četla a přemýšlela po svém. Podobné zločiny se v kolektivu pubertálních dětí obvykle nepromíjejí.
A tak se naučila přátelit s těmi, kteří tak jako ona nezapadali. Jeden kamarád ji přivedl k soulovým nahrávkám černošské zpěvačky Bessie Smithové – a Janis zjistila, že umí zpívat (skoro) jako ona.
Po maturitě se přihlásila na vysokou školu. Chvíli to vypadalo, že bude dobře. Zpívala. Hrála. Na univerzitě bylo její chození bosky a jiné excentricity rozhodně více v pořádku než na americké střední konce padesátých let. Pak ale odjela stopem do San Franciska – a zaplula do tamní hudební (a drogové) scény.
Čtyřicet kilo a kariéra telefonistky
Vydržela dva roky, než se vrátila domů. To vážila čtyřicet kilo, kamarádi se jí museli složit na jízdenku na Greyhound a některé zážitky s drogami ji tak vyděsily, že se rozhodla s nimi nadobro přestat a „sekat latinu“. Zapsala se ke studiu antropologie a sociální práce na univerzitě, zasnoubila se s počítačovým inženýrem Peterem de Blanc. S matkou chystaly svatbu.
Joplinovou té doby byste nepoznaly účesem ani oblékáním od ostatních „spořádaných“ dívek poloviny šedesátých let. Dojížděla na psychoterapii, kde se snažila najít způsob, jak svoji lásku k hudbě oddělit od drog. Bohužel – nepodařilo se. Děsila se drog, ale také toho, že když nebude pít a fetovat, nedokáže se prosadit. Ještě víc se děsila osudu „telefonistky, sekretářky, mladé matky a manželky“, jak prý viděla svůj život, pokud nebude profesionálně zpívat.
Krize přišla v podobě snoubence, který zasnoubení brzy zrušil, a „mefistofelské“ postavy Cheta Helmse – hudebního producenta a manažera skupiny Big Brother & the Holding Company, a také muže, který asistoval jejímu prvnímu přesídlení stopem do San Franciska. To Helms ji přesvědčil, aby se odstěhovala zpátky a začala zpívat s jeho kapelou, s níž se později proslavila.
Já tohle nesmím vidět…!
Zpočátku se Joplinová pokoušela nespadnout zpátky do víru heroinové závislosti. Dokonce se domluvila se spolubydlícím, že tvrdé drogy a stříkačky budou v jejich bytě tabu. Ten ovšem jejich „pakt“ (jak tomu říkala) brzy porušil. „Ty to nechápeš! Já tohle prostě nesmím vidět! Nesmím to vidět!“ křičela prý na něj zoufale. Ale málo platno.
Po Montereyském festivalu populární hudby, slavném Woodstocku a dvou deskách byla z Janis královna hippie a beatnického hnutí – a žena na cestě do záhuby. Konec na sebe nenechal dlouho čekat. K drogové závislosti jí bohužel výrazně pomáhala i lesbická přítelkyně a známá postava sanfranciského undergroundu Peggy Casserta.
Potlesk
Ruku podanou k záchraně sice ještě jednou málem uchopila: v roce 1970 odjela do Brazílie, kde podle všeho ani nepila, ani nefetovala. Navíc se na „dovolené“ zamilovala do Davida Niehause, docela světlého zjevu mezi beatniky. Niehaus nedrogoval. Zval Janis na cestu kolem světa. Kdyby odjela, byl by možná její osud docela jiný.
Jenže neodjela. A po návratu do USA světlejší nálada dlouho nevydržela. Joplinová se vrátila k Peggy i k heroinu, Niehaus se s ní rozešel – a zbývalo jediné. Nahrát Perlu. A odejít. V nejlepším. Uprostřed potlesku.
To se Joplinové povedlo přesně před pětapadesáti lety, 4. října 1970, kdy si dala heroinovou smrtelnou „zlatou ránu“.
Nezbývá než přemýšlet nad tím, jestli bylo možné skloubit velký umělecký talent a docela obyčejný život. A případně při tom otevřít Bránu poznání, za níž se o téhle pozoruhodné a nešťastné ženě můžeme dozvědět o něco více.
