Bytostná potřeba psát určovala celý jeho život. Dnes ho považujeme za jednoho ze zakladatelů moderní literatury. A přitom neměl větší ambice než pravdivě vypovídat o všední skutečnosti života v irském Dublinu.
Spousty darů
Jako prvorozený z deseti dětí byl miláčkem svého otce. Otec, John Joyce, zdědil docela pěkné jmění, kromě toho měl relativně dobře placené místo na finančním úřadu, a rodina by si tak byla mohla docela pohodlně žít. Jenže John se považoval za gentlemana a zacházet racionáně s penězi, to bylo v té době pod důstojnost gentlemana. Jmění se proto brzy rozplynulo a rodina se musela stěhovat z místa na místo.
James počátku chodil do prestižní školy vedené jezuity, kde exceloval, ale když pak otec nebyl schopen platit školné, musel školu opustit. Později se Johnu Joyceovi podařilo zařídit, aby jeho prvorozený, jeho pýcha, mohl zdarma navštěvovat jinou školu, jezuitskou Belvedere College. I zde se James snadno stal hvězdou. Byl opravdu mimořádně inteligentní.
Dům Joyceových býval plný hudby a smíchu. James nádherně zpíval, měl krásný hlas a zjevné hudební nadání. Rád přednášel irské lidové písně a doprovázel se na housle.
Uvažoval o tom, že bude studovat zpěv. Jistý učitel hudby mu dokonce nabízel, že ho bude učit zdarma. Ale James nakonec odmítl. Literatura ho zajímala víc.
Ve škole se zaměřil na moderní jazyky, mluvil výborně francouzsky a italsky. Klidně by byl mohl být i úspěšným matematikem nebo astronomem. Ale také provokatérem. Účinkoval ve školní hře, v níž k velkému gaudiu obecenstva zesměšnil ředitele školy.
Jezuitům vděčil za mnoho. Ale v šestnácti letech ucítil, že si musí vybrat mezi církví a inklinací k volnosti a svobodě. Rozhodl se pro revoltu. Rozhodl se, že bude jiný. Bude svobodný. Bude sám sebou.
Na univerzitě, rovněž vedené jezuity, svůj odbojný postoj vůči církvi už neskrýval. S bratrem Stanislausem docházel každou sobotu do Debatního klubu literární a historické společnosti a získal pověst volnomyšlenkáře. Popularitu v intelektuálních kruzích mu přineslo působení v Národní knihovně. Ohromoval svou sečtělostí a nesmlouvavostí argumentů.
Irské obrození, Yeats a lady Gregory
V té době se zrodil tzv. irský kulturní nacionalismus. Bylo to něco tak trochu podobného jako české národní obrození – snaha obnovit původní jazyk, v tomto případě Gaelic, a čerpat z folkoru, z lidového umění a moudrosti.
Joyce shlížel s mírným opovržením na snahy Williama Butlera Yeatse a lady Gregory založit novou irskou školu dramatického umění (Irish School of Drama). Hry, které se zde hrály, byly založeny především na irských legendách a folkloru a čerpaly ze života na venkově.
Joyce byl naopak přesvědčen, že se Irsko potřebuje seznámit se současnou kulturou evropských národů a stát se součástí moderních intelektuálních a kulturních proudů a snah. Domníval se, že jeho spoluobčané musí přijímat skutečnost takovou jaká je, brát muže a ženy takové, jaké je máme před očima, nikoli tak, jak jsou líčeni v legendách a pohádkách.
Obdivoval moderní dramatické spisovatele, především Henrika Ibsena, jehož považoval za nejlepšího autora na světě, protože v dramatech zkoumal život v jeho skutečné podobě a nezobrazoval ho tak, jak by si někteří přáli, aby vypadal.
Zatímco v Národním divadle v Dublinu se hrály hry čerpající ze života irských rolníků, Joyce uveřejnil kritický článek, v němž obvinil Yeatse, že se podbízí vkusu „nejzaostalejšího lidu v Evropě“.
Doktor a autor
Po skončení univerzity se nemínil stát ani právníkem, ani učitelem nebo úředníkem. Nějaký čas zvažoval, že byl mohl být současně lékařem a spisovatelem. Rozhodl se studovat medicínu v Paříži s tím, že živit se bude recenzováním knih v angličtině.
V Paříži byla skvělá literární atmosféra. Zato se mu nedostávalo peněz, jídla a topiva. Přesto posílal přátelům veselé pohlednice, na nichž mluvil o návštěvě divadel, kaváren a nevěstinců.
Jenže na Velký pátek roku 1903 přišel telegram, který ho vyzýval k návratu domů, protože matka umírá. Tak skončil jeho první dobrovolný exil.
Joyce miloval svou mírnou, něžnou a obětavou matku snad ještě víc než otce. Když umírala, její poslední přání bylo, aby se James a Stanislaus vyzpovídali a usmířili se s církví. Její přání však nebylo vyslyšeno. Joyce současné uspořádání společnosti i křesťanství zavrhoval.
Sedmé křesťanské město
O Dublinu mluvil jako o „sedmém křesťanském městě“. Rozhodně to bylo druhé největší město Britských ostrovů a kulturní centrum Irska. Sice metropole, ale se svými třemi sty tisíci obyvatel měla současně tak trochu atmosféru malého města. Skoro všichni se tam navzájem znali – a věděli o každém všechno.
O tomhle městě ještě žádný seriózní spisovatel nepsal. A právě v tom chtěl Joyce být první. Chtěl se stát hlasem Dublinu a ukázat ho světu, jaký je.
Prvním Joyceovým pokusem o moderní irskou prózu jsou proto povídky shrnuté později pod názvem Dubliňané. Odehrávají se ve zchátralých čtvrtích, které Joyce tak dobře znal. Zpodobňoval v nich lidi, kteří podle jeho názoru byli oběťmi brutálního a nespravedlivého společenského řádu.
První tři povídky vyšly v časopise Irish Homestead, ale čtenáři byli nespokojeni, takže další práce mu již redakce odmítla. Joyce to považoval za pokus umlčet hlas pravdy – jeho hlas – a reagoval veršovanou parodií s názvem Home Office, v níž stavěl proti sobě svou uměleckou poctivost a zbabělost současných intelektuálů.
Depresi ze stavu irské společnosti a svých neutěšených vyhlídek se snažil rozehnat ve společnosti kamarádů těžkým pitím a návštěvami čtvrti červených luceren. Bratr Stanislaus byl jeho chováním znechucen, ale nicméně dál věřil v jeho génia.
Nora
Jednoho červnového dne roku 1904 si na ulici a všiml hezké dívky s kaštanovými vlasy a oslovil ji. Jmenovala se Nora Barnacleová. Zpočátku Joyce považovala za cizího námořníka. Přesto se ním dala do řeči. Prostá venkovská dívka, která utekla z domova v Gallway před zlým strýcem.
Většina Joyceových známých později nechápala, co na téhle obyčejné ženušce vidí, ale Joyce to nikdy nezviklalo. 16. červen 1904 vždy považoval za nejvýznamnější den svého života, a proto z něj učinil i nejvýznamnější den v kalendáři moderní literatury. Události jeho nejvýznamnějšího díla, románu Odyseus, se odehrávají právě během toho dne.
Nora neměla žádné intelektuální ambice, ani zájmy, ale přesto nějak dokázala Joyce pochopit a byla mu po celý život oporou. Představovala totiž lásku, která jinak v jeho životě chyběla.
Druhý exil
S většinou přátel se dokázal pohádat, jeho vlastní sourozenci kromě Stanislause ho nesnášeli. Joyce cítil, že v zaostalém Irsku spoutaném předsudky není pro jeho buřičský talent místo. Rozhodl se tedy vydat se s Norou do ciziny. Tam bude žít a psát knihy o „morální historii“ lidí, kteří ho donutili emigrovat. Přijal tedy místo učitele jazyků ve Švýcarsku.
Peníze na cestu do Zurichu si musel vypůjčit, nejprve v Londýně, pak i v Paříži. Jenže ouha, když přijeli do Zurichu, ukázalo se, že tam žádné volné místo učitele jazyků není. Ať prý to zkusí v Terstu – ale tam také zpočátku žádnou práci nenašel. Krátce pracoval v (nyní chorvatské) Pule.
Pak se štěstí konečně pousmálo. V Berlitzově jazykové škole v Terstu potřebovali učitele angličtiny. A tak se stalo, že Joyce s Norou strávili v Terstu následujících deset let. Joyceovi se v Terstu líbilo. Bylo to kosmopolitní město, většina obyvatel byli Italové, ale žili tu také Němci a Slovinci, Židé, Řekové. Byla tu divadla a opera. Kulturní atmosféru Terstu si Joyce užíval.
Joyceovy metody výuky byly ovšem poněkud neortodoxní. V hodinách se anglicky moc nemluvilo, zato se hodně diskutovalo o politice. Také přednášel žákům o irské historii a hovořil o svých nadějích, že Irsko se jednou stane suverénní svobodnou zemí.
Joyce byl stejně jako jeho otec chronicky neschopný vyjít s penězi, ať už jich hodně nebo málo. Neustále si vypůjčoval a lehkomyslně sliboval, že vše splatí. Jistým způsobem mu vyhovovalo, že Nora toho moc neví o vedení domácnosti. Byla to výborná záminka pro každodenní návštěvu kaváren a restaurací, kde studoval život a popíjel s dělníky a námořníky.
Zato Nora tonula v depresi. V podivném novém světě si připadala ztracená, v bábelu jazyků, které Joyce tak lehce zvládal, se příliš neorientovala. Zkrušená chudobou, těhotenstvím a horkým podnebím trávila dny v melancholii a v posteli.
Když začala rodit, Joyce se domníval, že jsou to jen trávicí obtíže. Narozením syna Giorgia byl velmi překvapen.
Záchranář Stanislaus
Joyce rozhodně nepovažoval učení angličtiny za své poslání. Odjel přece na kontinent, aby psal. Ale v maličkém chudinském bytě se zoufalou ženou a plačícím nemluvnětem to nebylo snadné. A navíc na dveře bušili věřitelé.
Život Joyceových v Terstu byl stejně chaotický jako anarchický provoz Joyceovy původní rodiny, před nímž utekl. Když se v Berlitzově škole uvolnilo učitelské místo, James dopsal bratrovi Stanislausovi, aby za ním přijel.
Ten byl zděšen bídou a nepořádkem v domácnosti a neprodleně se ujal role zachránce – snažil se zachránit talentovaného umělce před jeho vlastní osobností – před jeho sebedestruktivitou. Prakticky po celý zbytek života se o staršího bratra staral, káral ho, nabádal, financoval jeho domácnost a povzbuzoval ho.
A James, hnán vnitřním přetlakem, konečně psal. V Terstu vznikla většina povídek ze sbírky Dubliňané a začátek Portrétu mladého muže jako umělce (tehdy ještě pod názvem Stephen Hero, později také pod názvem Stephen Dedalus).
V roce 1906 Joyce zkusil štěstí v Římě, kde přijal místo bankovního úředníka. Práce ale nebyla slučitelná s jeho psaním, a tak se po několika měsících vrátil do Terstu. Vrátil se nicméně s revidovaným textem Portrétu umělce a nápady na poslední povídku z Dubliňanů. A především na Odysea.
V Terstu ale nemohl znovu najít práci, a tak začal učit soukromě. Několik jeho studentů se stalo významnými osobnostmi italské kultury. Pokoušeli se pomáhat Joyceovi, neustále se potýkajícímu s finančními problémy. Zařídili, aby mohl psát články o kultuře do italských novin a občas také přednášet o anglické literatuře.
V té době ovšem také začaly problémy se zdravím. V roce 1907 prodělal revmatickou horečku a jeho staré problémy s očima se zhoršily. V době, kdy se zotavoval z nemoci, se mu narodila dcera Lucia.
Zpátky v Dublinu
V roce 1909 dostal roční zálohu od jednoho ze svých žáků. Vydal se do Irska, aby představil Giorgia své i Nořině rodině.
Pokusil se také získat místo učitele italské literatury na Dublinské univerzitě, což se ale nepodařilo. Vrátil se tedy do Terstu s Evou, jednou ze svých sester, aby pomáhala Noře s vedením domácnosti.
Ještě nebyl v Terstu ani měsíc, když dostal nápad na provozování kina v Dublinu, kde doposud žádné kino nebylo. Získal podporu hned několika italských podnikatelů a skutečně kino v Dublinu otevřel. Jmenovalo se Volta.
Projekt byl zpočátku celkem úspěšný, ale když pak Joyce z Dublinu odjel, podnik v podstatě zkrachoval. Joyce se vrátil do Terstu v lednu 1910 s Eileen, další ze svých sester.
Pokusil se získat místo lektora anglické literatury na Padovské univerzitě, ale opět neuspěl, tentokrát proto, že Itálie tehdy neuznávala anglické univerzitní diplomy.
Konečně Dubliňané
Zdálo se, že v roce 1913 se štěstí trochu obrátilo. Nakladatel Robertson po osmi letech bojů nakonec souhlasil, že Dubliňany vydá.
Z Robertsonovy strany to nebyla neochota, ani konvenčnost. Obával se problémů se zákonem, protože text obsahoval scény, které byly považovány za obscénní, a některé výrazy za naprosto nepřijatelné. V té době to bylo žalovatelné a mohlo to nakladatele zničit.
Joyceovi nečekaně přispěl na pomoc v té době již dobře známý spisovatel a básník Ezra Pound. Na Yeatsův popud uveřejnil časopisecky jednu z Joyceových básní.
O něco později (1914) přesvědčil Doru Marsdenovou, vydavatelku londýnského literárního magazínu The Egoist, aby vydávala na pokračování Portrét umělce jako mladého muže. V následujícím roce Joyce dokončil divadelní hru Exulanti (Exiles) a začal pracovat na Odyseovi.
Všechno ale zkomplikovala válka. Joyceovi, přestože náhle příslušníci nepřátelské mocnosti, zůstávali v Terstu (Joyce tam žil vlastně až do roku 1920). V lednu 1915 byl Stanislaus internován za kritický novinový článek. V květnu se James s rodinou uchýlil do Švýcarska. Stal se tak dvojnásobným vyhnancem – dobrovolným z Irska a nedobrovolným z Terstu, který tehdy byl ještě součástí Rakousko-Uherska.
A byl také předmětem pozornosti tajných služeb – rakouské i britské.
V Zurichu
Ve Švýcarsku opět nastal problém, kde vzít peníze na živobytí. Jistá Nořina příbuzná poslala nějaké peníze do začátku.
V Londýně Ezra Pound s Yeatsem pracovali na tom, aby Joyce dostal stipendium od Královského literárního fondu. Nakonec začala Joyce velkoryse podporovat (a vytrvala v tom po celý jeho život, dokonce zaplatila i jeho pohřeb) Harriet Shaw Weaverová, šéfredaktorka magazínu The Egoist a psychoterapeutka Edith Rockefeller McCormicková, v té době Jungova žačka.
V letech 1917–1919 byli Joyceovi konečně finančně zabezpečení a vedli docela dobrý život. Paradoxně se Jamesovo i Nořino zdraví v té době začalo progresivně zhoršovat. Oběma diagnostikovali „nervové zhroucení“. Pravděpodobně to znamená, že byli oba úplně vyčerpáni životními strázněmi.
V době války se do Zurichu uchýlilo mnoho zajímavých umělců, s nimiž se Joyce stýkal a přátelil. Z kontaktů s nimi vytěžil i hodně materiálu pro Odysea, na kterém v té době intenzivně pracoval.
Seznámil se zde kromě jiných i se Stephanem Zweigem, který v roce 1919 zorganizoval v Mnichově premiéru Joyceovy hry Exulanti (Exiles).
Joyce nechtěl komentovat průběh války. Dokonce se ani veřejně nevyjádřil k irskému velikonočnímu povstání roku 1916. I když sympatizoval s hnutím za nezávislost, nesouhlasil s násilnostmi.
Soustředil se v té době na Odyssea a na úsilí o jeho vydání. Některé části Portrétu mladého muže vydávaného na pokračování v magazínu The Egoist byly cenzurovány, ale celý román se v roce 1916 podařilo vydat v nakladatelství B. W. Huebsch.
Ezra Pound domluvil také s Margaret Caroline Andersonovou, majitelkou a vydavatelkou newyorského časopisu The Little Review, vydávání Odysea na pokračování v Americe.
Joyce dokončil román v roce 1921 a snažil se najít nakladatele. Román sice vycházel od března 1918 na pokračování v Little Review, ale v lednu 1919 byla dvě pokračování cenzurou zakázána jako obscénní a potenciálně podvratná.
Na román se zaměřila „Newyorská společnost pro potírání neřesti“ a vydavatelky zažalovala. Soudní spor skončil tím, že dostaly každá pokutu 50 dolarů za uveřejnění obscénních textů a zákaz nadále Odysea vydávat.
Najít nakladatele po tomto procesu bylo prakticky nemožné. V roce 1922 byla kniha v Anglii zakázána a existující výtisky zkonfiskovány v Anglii i v Americe. Zákaz trval až do roku 1936.
Ve Spojených státech byl zákaz zrušen v roce 1934, kdy soudce John M. Woolsey vyslovil verdikt, že kniha obscénní není.
Paříž
Po válce se Joyceovi vydali domů, do Irska. Naplánovali si cestou krátkou zastávku v Paříži. Zastávka se trochu protáhla, vlastně až do Joyceovy smrti v roce 1941. Nalezl tady podporu v osobě Sylvie Beachové, manažerky knihkupectví Shakespeare and Company (Shakespeare a spol.). Sylvie se postarala rodině o příjem a stala se Joyceovou vydavatelkou.
Další příznivec, Valery Larbaud zařídil překlad Odysea do francouzštiny.
Finnegan
V roce 1923 začal Joyce pracovat na experimentálním románu Finnegans Wake (Plačky za Finnegana). Původně měl název Work in Progress (Nedokončené dílo) a pracoval na něm celých 16 let.
Od roku 1926 bylo v časopise Transition vydáno několik ukázek, jimž se dostalo velmi nepříznivého přijetí, dokonce i od nejbližších podporovatelů, jako byl Ezra Pound nebo bratr Stanislaus.
Joyce a manželé Jolasovi, vydavatelé časopisu Transition, zorganizovali naopak vydání sbírky příznivých kritik, do níž přispěli i Samuel Beckett a William Carlos Williams.
S pomocí T. S. Elliota kniha vyšla v roce 1939 v Londýně.
Po roce 1920 se Joyceovy zdravotní problémy začaly výrazně zhoršovat. Prodělal mnoho operací očí, ale zrak se mu stále zhoršoval. Od roku 1930 byl prakticky slepý na levé oko a na pravé viděl jen trochu.
Kvůli infekci mu vytrhali všechny zuby. Obával se, že Finnegana nebude schopen dokončit. Požádal dokonce irského spisovatele Jamese Stephense, aby knihu za něj dopsal, kdyby on sám nemohl.
Návrat do Londýna
Po roce 1930 začal pomýšlet na návrat do Londýna, hlavně proto, aby synovi Giorgiovi zajistil dědictví. Najal si v Londýně byt a zaregistroval se u úřadů. Po 27 letech společného života uzavřel manželství s Norou.
Po nějakém půl roce odjel do Paříže, protože u dcery Lucie se začaly projevovat známky duševní nemoci. Zamýšlel vrátit se do Anglie, ale k tomu už nikdy nedošlo.
Pobýval v Paříži a často jezdil do Švýcarska na operace očí a také kvůli dceřině léčbě. Lucii byla diagnostikována schizofrenie. Podstoupila i psychoanalýzu u C. G Junga. Ten nacházel spojitosti s románem Odyseus. Vyjádřil se, že román se podobá textům psaným schizofreniky. Řekl, že Joyce i Lucia jsou jako dva lidé, kteří vstoupili do řeky, ale zatímco otec se ponořil záměrně, dcera tam spadla a utonula.
Po otcově smrti byla Lucia trvale hospitalizována v psychiatrické léčebně.
Koncem 30. let Joyce stále více znepokojoval nárůst fašismu a antisemitismu. V roce 1938 pomáhal několika židům utéct před nacistickou perzekucí. Nakonec po pádu Francie v roce 1940 musel utéct i on sám s rodinou – opět do Zurichu.
Smrt
11. ledna 1941 podstoupil v Zurichu operaci prasklého duodenálního vředu. Následujícího dne upadl do kómatu, z něhož se probral 13. ledna ve dvě ráno. Požádal, aby zavolali jeho manželku a syna. Oba byli ještě na cestě, když asi o čtvrt hodiny později James Joyce zemřel. Bylo mu 58 let.
Byl pohřben v prostém hrobě na zurišskému hřbitově Fluntern. Nora odmítla katolickou bohoslužbu. Nikdo z irských diplomatů se pohřbu nezúčastnil, přítomen byl jen britský konzul.
Přes veškeré intervence diplomatů a dalších vlivných osob irská vláda zamítla Nořinu žádost o přenesení Joyceových ostatků do vlasti.
V roce 1966 bylo v Zurichu jeho tělo přeneseno do „lepšího“ hrobu. Vedle něho odpočívá Nora, která ho přežila o deset let, a syn Giorgio, který zemřel roku 1976.
V roce 2016 Dublinská městská rada naplánovala, že budou vyčleněny prostředky na exhumaci Joyceova těla a přenesení jeho ostatků do Dublinu. Návrh okamžitě vzbudil odpor části irské veřejnosti.
Irish Times to komentovaly slovy: „Je těžké nemít podezření, že vztah současného Irska k jeho velkým spisovatelům nepostrádá jistý komerční aspekt. Určitě jsme spíše schopni je ‚oslavovat‘ a případně na nich vydělávat, než je číst.“
A co Bůh? Joyceův vztah k Bohu byl komplikovaný. Církev, jak řečeno zavrhl už v raném mládí, ale katolická výchova zformovala jeho osobnost a vnímání světa. V Terstu občas chodil do kostela, hlavně o Velikonocích, a někdy navštěvoval pravoslavné bohoslužby.
Část kritiků se domnívá, že se s katolicismem postupně vyrovnal ve svém díle, a Finnegans Wake (Plačky za Finnegana) vnímá jako projev katolické senzitivity.
Další část tvrdí, že jeho odpadnutí od víry nebylo skutečné, že se jeho víra jen proměnila. To, co odmítal, byl negativní dopad vlivu církve na spiritualitu, politiku a osobnostní rozvoj.
Ve skutečnosti zůstal jeho postoj ke katolictví záhadou. Jako by tu byli dva Joyceové. Jeden, který církev odmítal, a druhý, který zůstal věrný jejím tradicím.
Který z těch dvou byl skutečný, to už nepochybně Stvořitel rozhodl.
