Ty se ovšem podobají jeho knihám asi tolik, jako barvotiskový leták inzerující žvýkačky norskému eposu psanému na teletině. Ale to zdaleka není ten hlavní důvod, proč bychom tohoto archetypálního anglického profesora v tvídovém obleku s dýmkou neměli minout.
Neočekávaný úspěch party trpaslíků
„Neočekávaný dýchánek.“ Tak zní název první kapitoly knihy, která měla proslavit učence, do té doby známého jen v Oxfordu mezi kolegy filology. John Ronald Reuel Tolkien (4. 1. 1892 – 2. 9. 1973) ji napsal pro své děti a vydat ji vlastně ani původně nechtěl. Děti měl čtyři a zbožňoval je – už dlouho jim vymýšlel (a ilustroval) různé příběhy. Jinak se zabýval hlavně starou anglosaskou poezií.
Pohádka o človíčkovi Hobitovi jménem Bilbo Pytlík, který se vydá se třinácti trpaslíky vyfouknout poklad strašlivého draka Šmaka jeho spícímu strážci, se však líbila (nejen jeho) dětem natolik, že přinesla autorovi nejen nemalé peníze, ale i literární slávu. Čekal ji nejspíš stejně málo, jako malý Bilbo s chlupatýma nožičkama to, že se stane expertním lupičem dračích pokladů.
Anglický pan Lada
Hobit vděčí za svou slávu asi hlavně tomu, že je moderní pohádkou – takovou anglickou verzí Nezbedných pohádek Josefa Lady. Je okořeněná spoustou milého anglického humoru, nebere se (stejně jako její hrdina) příliš vážně (v tom se například velmi liší od svého údajného nástupce v podobě Harryho Pottera), a ačkoli trpaslíci mají jména, vypůjčená ze starého norského eposu Völuspá (Vědmina píseň), ve skutečnosti svou neschopností, zdvořilostí a povahou vůbec ze všeho nejvíc připomínají spolek anglických filologů na výletě.
Celý příběh je vlastně takovým cvičením na téma, co by dělal běžný člověk, uvyklý pohodlí téměř moderních časů, kdyby ho najednou nějaká neznámá síla vytáhla do skutečného světa za hranicemi „Velké Divočiny“ (jak se jí říká v knize). Do světa, kde musíte s mečem bojovat o život, běžně zůstanete bez večeře (i snídaně), a vlastně jen dobré srdce, pokora a skromnost – a Boží milosrdenství, které chrání ty „maličké“ – způsobí, že to všechno ve zdraví přežijete.
Hobiti na Sommě
Celý příběh ovšem jako máslo, namazané na hodně tlustém krajíci, spočívá na fantazijním světě, který si Tolkien s maniakální precizností jazykovědce budoval vlastně už od dětství. Ingrediencemi se stala jeho fascinace velštinou, starou angličtinou i skandinávským folklórem, krajina anglického venkova, kterou miloval, i umělé jazyky, které vymýšlel nejprve s kamarády svých dětských her, později sám.
Do finální podoby ho uvařil nepředstavitelný kvas v kotli bojišť první světové války. Tolkien bojoval na Sommě a jen to, že dostal včas zákopovou horečku, ho patrně zachránilo před tím, aby se stal jen dalším z desetitisíců jmen na seznamech padlých. V lazaretu, kde se z horečky léčil, sestavil také první verzi Knihy ztracených příběhů – verzi svého legendária, která za jeho života vlastně nikdy nedoznala finální podoby a vydání se dočkala až o mnoho později, v Silmarillionu a dalších dílech.
Pán prstenů: Autentický – a katolický
Do toho krajíce se čtenář (i Tolkien sám) zakousl daleko více až v pokračování Hobita, dnes mnohem slavnějším Pánovi prstenů. Příběh, původně psaný jako jakýsi „Hobit 2“ na zakázku nakladatele, velmi rychle nabral úplně jiný směr. Je temný, (bohužel) podstatně vážnější a literárně nepochybně méně zdařilý.
Jednou z věcí, které ho činí přesto velmi přitažlivým, je že je autentický: je něčím syrovým, co si autor vyrval přímo z hloubi těla a duše, něčím, na čem mu nekonečně záleželo. Příběhem, který ho takříkajíc „přepral“ a odnesl – opět tak trochu jako jeho vlastní hobití hrdiny – na pouť, z níž se vyklubalo mnohem více než ujíždění vstříc dobrodružství v májovém sluníčku. Reflektuje spíše než co jiného hrůzy války – té první a té druhé – a možná ještě něco důležitějšího.
Co o Pánovi prstenů totiž ví málokdo z těch, kteří ho hltavě konzumovali (hlavně od 60. let dále) je, že Tolkien sám ho považoval především za dílo výsostně katolické, které pro autora znamenalo střet Církve se silami jí protichůdnými, ďábelskými. Sám o něm prohlásil:
„Pán prstenů je samozřejmě dílo v jádru náboženské a katolické; zpočátku nevědomky, ale při přepracovávání už vědomě. Proto jsem do něj nezahrnul – anebo z něj naopak vyňal – prakticky všechny odkazy na cokoli podobného ‚náboženství‘, na kulty či obřady v tom smyšleném světě. Náboženský prvek je totiž vstřebán přímo do samotného příběhu a symboliky. Je to ale vyjádřeno velmi neobratně a vyznívá to samoliběji, než jak se opravdu cítím. Ve skutečnosti jsem si své dílo promýšlel jen velmi málo; a měl bych být především vděčný za to, že jsem byl od svých osmi let vychováván v katolické víře, která mě živila a naučila mě všemu tomu málu, co vím.“
Matka a milenka
Tolkien, muž, zabývající se profesionálně norskými bohy a považovaný za otce (v jádru naprosto pohanského) žánru „vysoké fantasy“ byl totiž podobně jako o generaci starší G. K. Chesterton hluboce věřícím katolíkem. Na rozdíl od Chestertona byl ale Tolkien ke katolické víře přiveden za okolností dosti dramatických, které jej měly nadosmrti formovat. Úhelným kamenem byla jeho matka Mabel.
Ta byla svou baptistickou rodinou za konverzi k nenáviděnému katolickému “papeženství” finančně i jinak odepsána – a Tolkien ji viděl trochu jako světici, která víře obětovala vše, včetně zdraví a života. Mabel zemřela, když bylo Johnovi dvanáct. Patrně na neléčenou cukrovku (inzulín byl tehdy ještě neznámý), ale také asi na vyčerpání ze života, v němž se snažila o nemožné: Coby nemajetná vdova opatřit živobytí i vyučovat své dva syny v prostředí, které nebylo k jejímu náboženskému smýšlení zrovna příznivě nakloněno.
Je pozoruhodné, že si mladý muž tohle základní mateřské nasměrování (spojené i s velkou úctou k Panně Marii) udržel přes všechny životní peripetie. Nezměnila ho ani válka, ani jeho životní láska, Edith, o tři roky starší protestanská dívka, do níž se zamiloval už v šestnácti.
Tolkien na Edith čekal dlouhých pět let, během nichž mu jeho poručník a otcovská postava, katolický kněz Francis Morgan, dokonce zakázal být s ní jakkoli ve spojení. Tolkien slíbil a slib do puntíku dodržel.
Když ale v den své plnoletosti napsal Edith (která se stala inspirací pro nejkrásnější princeznu jeho světa, Lúthien) a sešli se, byla to ona, kdo se musel vzdát své víry (a být v nové iteraci rodinného dramatu odmítnuta svými poručníky), aby si ho mohla vzít. A zůstat s ním – jak jinak – až do smrti.
Proč malovat hotové?
Celé tohle vypjaté drama, emocionální, životní a duchovní, je rozměr, ve kterém koření Tolkienovo dílo. Kromě toho mu dává hloubku veliký jazykovědný a literární talent a celoživotní dotváření světa, který vznikal jako něco živelného, vlastně nikdy nehotového. Je to paradoxně tahle „neliterárnost“, která jej činí na míle vzdáleným nejen pozdějším „fantasy“ (která jsou obvykle v podstatě jen špatným pokusem o poctu či plagiát), ale třeba i sérii knížek o Narnii Tolkienova velkého přítele (a mimochodem anglikána jako poleno) C. S. Lewise.
Jeho Narnia je otevřeně alegorická, „vymyšlená“ a zajímavá jen jako kniha pro dorůstající děti na ukrácení deštivého odpoledne. Tolkienův svět má ducha – tedy dýchá.
Ze všeho nejvíc ho charakterizuje krátká Tolkienova povídka Nimralův list. V ní amatérský malíř namaluje jeden jediný, přenádherný list. Je okouzlen, obraz mu ale připadá jaksi nekompletní, a tak přidává další a další listy, stále rozšiřuje svá plátna a věnuje obrazu vše, peníze, čas i zdraví. Postupně si všimne, že maluje strom, nedokončitelné opus magnum – ale až když obětuje vše, přijde „kamsi“, kde si nejprve odkroutí jakýsi snový očistec. Pak spatří „svůj“ strom – ten strom, který se neuměle pokoušel vymalovat. Aniž tušil, že je dávno hotový.
Možná by se tak jeho dílo – stejně jako to Tolkienovo – mohlo zdát zbytečné. Jenže to je právě to. Není tu proto, aby tvořilo něco nového – ale aby reflektovalo a vedlo k tomu, co už kdesi stojí v celé své věčné nádheře.
Kdybyste se chtěli o panu profesoru dozvědět více, zbývá už jen otevřít Bránu poznání. Třeba za ní najdete neočekávané. Podobně jako on sám.
