Životní příběh a hudební odkaz Jana Josefa Brixiho nedosáhl majestátního ohlasu, pozornost si však zaslouží — už proto, že zrcadlí osud desítek zapomenutých českých hudebníků, kteří v éře baroka vytvářeli hudební kulturu v českých městech a na venkově.
Muzikální rodina
Narodil se 1. března 1711 ve Vlkavě u Nymburka, v rodině, kde se hudba a řemeslo mísily tím nejpřirozenějším způsobem. Rod Brixiů bývali původně mlynáři usazení na Mladoboleslavsku a jeho kořeny jsou dokumentovány k počátku sedmnáctého století. Otec Jana Josefa, mlynář Jan Brixi mladší, byl nejstarším bratrem Šimona Brixiho, pozdějšího vynikajícího pražského varhaníka a skladatele. Šimonův syn František Xaver se pak stal tím nejslavnějším členem celé rodiny.
Rodová symbióza Brixiů s hudbou je pozoruhodná. Nebyli to jen otcové a synové, kdo si předával řemeslo, ale celá síť příbuzenských vazeb, která sahala až k slavnému rodu Bendů – Dorotou Brixiovou, provdanou Bendovou, začíná totiž další slavná hudební dynastie, z níž vzešli houslový virtuos František Benda i skladatel Jiří Antonín Benda. Hudba zkrátka kolovala v žilách celého rodu.
Mládí a manětínská léta
O raném dětství Jana Josefa víme jen málo. Jako čtvrté dítě mlynáře, narozené ve vlkavském mlýně, patrně vyrůstal v prostředí, kde se hudba provozovala přirozeně, byť jeho otec nebyl profesionální hudebník. Vzdělání v hudbě zřejmě získal kombinací domácí výuky a školní praxe, jak bylo v té době běžné.
V lednu 1734, tedy ve svých třiadvaceti letech, nastoupil Jan Josef na místo kantora v Manětíně — a tímto krokem vstoupil do jednoho z nejpozoruhodnějších hudebních center západních Čech. Manětín té doby nebyl jen obyčejné venkovské městečko.
Díky hraběnce Marii Gabriele Lažanské, rozené Černínové z Chudenic, se toto malé sídlo proměnilo v opravdový dvůr múz. Hraběnka pozvala do Manětína umělce všech oborů: malíř Petr Brandl zde zanechal nesmrtelná díla, architekt Jan Blažej Santini přestavoval zámek, sochaři Šimon Borovec a Jan Jakub Herscher zdobili kostely. A vedle výtvarného umění se dařilo i hudbě.
Jan Josef Brixi se v Manětíně octl v inspirativním prostředí. K jeho povinnostem patřilo zajišťování hudebního doprovodu při mších v děkanském chrámu i ve filiálním kostele sv. Jiří v Lukové. Podílel se rovněž na hudebních produkcích, které hraběnka pořádala na svém zámku.
Před ním zde působili další významní hudebníci, například kantor Jaroslav Planický se svým synem Josefem Antonínem, který později odešel do bavorského Freisingu, kde se proslavil pod označením „Bohemus Manetinensis“. Manětín byl tedy místo, kde se provinční kantorská praxe spojila s ambicemi šlechtické mecenášky.
V Manětíně se Jan Josef oženil s Eleonorou a měl s ní čtyři děti. První syn Václav Vojtěch, narozený v létě 1736, zemřel ještě téhož roku. Otcovo hudební nadání zdědil především druhý syn Václav Norbert, narozený roku 1738, který si později zvolil církevní dráhu a vstoupil do v cisterciáckého kláštera v Plasích pod řádovým jménem Jeroným. Tam se stal varhaníkem a ředitelem kůru a nakonec dožil jako farář v Plané. V Manětíně se v rodině Brixiů narodily ještě dvě další děti – syn Antonín Josef a dcera Anna Barbora.
Mělnický varhaník
Na konci roku 1746 se rodina Brixiových přestěhovala do Mělníka. Jan Josef zde přijal místo varhaníka v proboštském chrámu apoštolů sv. Petra a Pavla. Již dříve, kolem roku 1731, se stal mělnickým měšťanem, což svědčí o tom, že k městu měl vazby ještě před svým příchodem z Manětína — pravděpodobně zde působil již ve třicátých letech jako kantor.
Mělník se stal jeho domovem na celý zbytek života, a právě tady se naplno projevil jako varhaník a skladatel. Hrál na varhany, které byly v kostele sv. Petra a Pavla dokončeny v letech 1715–1716 a představovaly vynikající nástroj v duchu tehdejší varhanářské tradici.
Dvakrát vdovcem
Osobní život Jana Josefa na Mělníce nebyl jednoduchý. V únoru 1750 mu zemřela manželka Eleonora a on zůstal sám s malými dětmi. Potřeboval se postarat o děti, a tak se v květnu téhož roku oženil s Ludmilou Plzákovou.
Matriční zápis o svatbě svědčí o tom, že byl v té době váženým občanem – je zde charakterizován jako „měšťan a frater curiae, též varhaník mělnický“ a svědčili mu mělničtí radní. Manželství s Ludmilou bylo bezdětné a Ludmila zemřela v roce 1760.
Jan Josef se ještě téhož roku oženil potřetí a roku 1761 se manželům narodila dcera Kateřina. Radost z dcerušky však netrvala dlouho – rok po jejím narození, 27. dubna 1762, Jan Josef Brixi v Mělníce zemřel ve věku padesáti let.
Varhaník
Vedle vlastní skladatelské činnosti sehrál Jan Josef Brixi důležitou roli jako varhaník a interpret. Varhanická tradice byla v českých zemích osmnáctého století mimořádně silná – varhany představovaly hlavní nástroj chrámové hudby a kvalitní varhaník byl pro každý kostel nepostradatelný. Jan Josef na mělnických varhanách doprovázel bohoslužby po více než patnáct let a jeho hra byla zjevně ceněna, o čemž svědčí i jeho společenské postavení ve městě.
Ochránce rodinné tradice
Zvláštní význam má pak jeho role ochránce rodinného hudebního odkazu. Jan Josef udržoval čilé kontakty se svým strýcem Šimonem Brixim, který působil jako regenschori u sv. Martina ve zdi v Praze.
Ve své sbírce hudebnin shromáždil a zachoval cennou kolekci Šimonových skladeb. Tento počin má pro dějiny české hudby nesmírnou hodnotu, protože z díla Šimona Brixiho, tohoto významného představitele českého hudebního baroka, se dochovalo pouze necelých čtyřicet kompozic. Bez péče, kterou Jan Josef věnoval uchování strýcových skladeb, by jich bylo pravděpodobně ještě méně.
Sbírka hudebnin, kterou Jan Josef Brixi v Mělníce vytvořil, zahrnovala vedle Šimonových děl patrně i opisy dalších soudobých skladatelů. Podobně jako další osvícení kantoři a varhaníci té doby byl nejen interpret a tvůrce, ale i něco jako archivář a zprostředkovatel hudby, která by jinak mohla snadno upadnout v zapomnění.
Brixiho svět – české hudební baroko
Abychom plně porozuměli místu Jana Josefa Brixiho v dějinách české hudby, je třeba si připomenout, jak vypadal hudební život v českých zemích jeho doby. Po Bílé hoře se hudba v Čechách dostala téměř výhradně pod patronát církve. Centry hudební kultury se staly kláštery, farní kostely a šlechtická sídla. Světská hudba ustoupila do pozadí a hlavní tvůrčí prostor nabízela liturgie.
V první polovině osmnáctého století se situace začínala postupně měnit. Na šlechtických dvorech — jako právě v Manětíně u Lažanských — se pěstovala i hudba reprezentativní a pro zábavu. Významnou roli hrály také řádové školy, zejména jezuitské a piaristické, kde se hudba vyučovala na vysoké úrovni.
Pražský hudební život se soustředil kolem velkých chrámů a klášterů, přičemž zvláštní postavení měly slavnosti spojené se svátkem sv. Jana Nepomuckého — takzvané lodní hudby (musica navalis) na Vltavě, pro něž komponovali jak Šimon Brixi, tak později jeho syn František Xaver.
V tomto kontextu byl Jan Josef Brixi typický, ale nikoli bezvýznamný představitel české hudební kultury své doby. Nebyl rozhodně revolucionář ani inovátor světového formátu, ale byl součástí oné rozsáhlé sítě kantorů, varhaníků a regenschoriů, kteří den za dnem udržovali hudební provoz v českých kostelích. Bez těchto často anonymních hudebníků by neexistovalo podhoubí, z něhož mohly vyrůst výjimečné osobnosti typu Františka Xavera Brixiho nebo Josefa Myslivečka.
Český kantor
Jan Josef se stylově pohyboval spíše v proudu pozdního baroka vídeňského typu, jak jej charakterizují starší badatelé. Jeho duchovní skladby vycházely z tradice, kterou reprezentovali skladatelé jako Antonio Caldara nebo Johann Joseph Fux, ale nesly v sobě také specificky české rysy.
Tyto rysy patrně souvisely s venkovským prostředím, odkud pocházel, a s vlivy lidové duchovní písně, která v českých zemích hrála v liturgické praxi významnou roli. Byl součástí tradice českých kantorů, ale současně ji přesahoval kvalitou a úrovní svého díla.
Odkaz
Zanechal po sobě nevelký, ale kvalitní soubor duchovních skladeb a cennou sbírku hudebnin. Jeho život nebyl nijak dramatický, neodešel do ciziny jako mnozí jeho současníci, nedosáhl prestižní pozice v některém z pražských chrámů, nezískal přízeň mocného mecenáše. Přesto jeho příběh hodně vypovídá o české hudební kultuře osmnáctého století.
Jan Josef Brixi je připomínkou toho, že velké dějiny hudby nestojí jen na geniálních jedincích, ale především na stovkách a tisících muzikantů, kteří milovali hudbu a celý život jí věrně sloužili v tichosti malých měst a zapomenutých kostelů.
A právě proto si tento tichý a pokorný muzikant zaslouží, abychom jeho jméno nezapomněli, navzdory tomu, že stál ve stínu slavnějších příbuzných.
