John Kennedy Toole (1937–1969) se narodil v New Orleans, městě, jehož živelná atmosféra, absurdita i syrovost hluboce prosákly do jeho tvorby. Byl mimořádně vzdělaný, vtipný a ostře vnímal lidskou komedii i tragédii. Spolčení hlupců, knihu, od jejíž publikace uplynulo letos v dubnu 45 let, napsal ve svých šestadvaceti letech, ale přes veškerou snahu se mu nepodařilo knihu vydat. Redaktoři ho odmítali – dílo považovali za „příliš zvláštní“ nebo „neuchopitelné“. Toole, vyčerpaný a psychicky zlomený, spáchal v pouhých dvaatřiceti letech sebevraždu.
Ó, Fortuno…!
Teprve díky neúnavnému úsilí jeho matky Thelmy Toole a podpoře spisovatele Walkera Percyho spatřilo Spolčení hlupců světlo světa – až v roce 1980, jedenáct let po jeho smrti. Kniha okamžitě vzbudila obrovský ohlas a v roce 1981 získala Pulitzerovu cenu za beletrii.
Její hlavní hrdina Ignácius J. Reilly, obézní hypochondr a samozvaný učenec a moralista, který se po svém potýká se světem, jenž mu přijde hluboce neadekvátní, se stal ikonickou postavou americké literatury. Ironie, která by Tooleovi jistě neušla: titíž literární farizeové, kteří svým odmítáním Ignácia a jeho románových kolegů doslova uštvali jejich autora k smrti, na něj o dekádu později měli pět ódy… „Ó Fortuno, ty děvko!“ zvolal by jistě Ignácius.
Neonové zoufalství dobře platí
Ještě zvláštnější osud čekal Tooleovu Neonovou Bibli – knihu, kterou napsal v pouhých šestnácti letech a s charakteristickou nedůvěrou ve vlastní schopnosti odsoudil jako „špatnou“. Ve skutečnosti jde o geniální syrový popis dospívání a boje o sebe ve světě, kde i studium Bible je prázdným předmětem reklamy a marketingového boje a jehož přiléhavým obrazem je neplodný úhor, na němž se rodina hlavního hrdiny marně a amatérsky snaží vypěstovat obživu.
Staré (v podobě Bible i zemědělských znalostí) je ztraceno, nové není. Výsledkem je „nietscheovský“ svět, z nějž vyprchal život. Proti Tooleovi je Kdo chytá v žitě veselá selanka a Easy Rider, další ikonická kniha amerických šedesátých, nedospělým pokusem o únik od reality. V ošklivém, hyperbolickém zrcadle ukazuje Tooleova Bible přesně to, co americká společnost nechce vidět.
Tooleova širší rodina, která zdědila s jeho matkou práva na knihu, si o ní nicméně patrně myslela totéž, co její autor – nebo ještě spíš, nemyslela si nic, přesně v jejím duchu. Teprve po monumentálním úspěchu Spolčení hlupců se rodinná rada usnesla, že by knihu bylo výhodné vydat. Právě kvůli tomu, co vnímala jako prospěchářství a pokrytectví, Tooleova matka až do své smrti vydání knihy blokovala, a svět se jí nakonec dočkal až dvacet let po autorově odchodu.
Spolčení jako kompas
Upřímně řečeno, Neonová Bible může být pro spoustu z nás beztak silná káva. Spolčení hlupců je ale mnohem přístupnější. Možná je dobře, že bylo publikováno první. Syrovost je tu vyvážená notnou dávkou inteligentního humoru – nijak milého, ale až děsivě vtipného. A je to právě tenhle kontrast, který z knihy činí ne pouze dokument o poválečné Americe, ale nutnou příručku pro přežití kdekoli: může nás pomoci vybavit základním kompasem, ostrým pohledem na to, co je na světě autentické.
Tooleův New Orleans je barevný asi jako stoka – jenže právě tak se jeho obsah s kulisami přibývajících let nemění a je vlastně stejný všude v moderní civilizaci: jeho ulicemi v nekonečném karnevalu křepčí odporní homosexuálové, ještě odpornější pokrytečtí heterosexuálové, pitomé hodné herečky a sice chytré, ale zato naprosto zkažené manažerky, neschopný a milý policajt a docela milý černoch, který si ale neumí udržet fleka, hlavně proto, že neumí dělat nic, než říkat: „Aj, vaj, kurva…“ a obviňovat ušlápnutého „poliše“, který chce jen uživit děcka, z organizovaného násilí na barevných… Podobnost s následujícím společenským vývojem samozřejmě čistě náhodná, sem tam prorocká.
Konejšivý chirurgický nůž?
Kromě toho, od té doby, co člověk Hlupce přečte, má k dispozici „několik dobrejch kamarádů“ v podobě donkichotského, zrůdného Ignácia, ušlápnutého seržanta Mancusa, dementní stařeny „slečny“, Trixie, kterou se znuděná a hloupá žena majitele továrny, v níž Ignácius krátce a neúspěšně působí, snaží s celou pompou moderní „inkuzívní“ politiky učinit zase mladou a krásnou, ačkoli tato touží jen po šunce a důchodu – a další a další, včetně jejich nesmrtelných hlášek.
Nenáhodným paradoxem je, že celá tahle sebranka ve svém součtu působí na čtenáře konejšivě. Ano, je to sice konejšivost skalpelu, který jen s mírnou anestezí humoru vyřízl ze společenské tkáně něco, co ji pomalu zabíjí – ale i tak někdy může a musí vypadat léčba. Možná, že pak snáze unikneme autorovu osudu. Kolektivnímu.
Průvodní znak génia
Škoda, že John Kennedy Toole nevěděl, co pro nás všechny dělá. Mít tak stroj času a poslat mu zpět jedinou oslavnou recenzi na jeho dílo, možná mohl zůstat naživu a zplodit ještě mnoho takových literárních „dětí“.
Ale cesty Boží jsou opravdu nevyzpytatelné – i když do nich zasáhne čin tolik se Mu protivící. Možná, že Tooleův osud byl o to kompletnější, že sám svým životem a smrtí dal naprosto přiléhavou ilustraci citátu svého duchovního otce Jonathana Swifta, který uvozuje Tooleovu cenami ověnčenou „prvotinu“: „Když se na světě objeví opravdový génius, pozná se podle toho znamení, že se všichni hlupci proti němu spolčí.“
Mimochodem, Toole je – navzdory své pozdní slávě – tak naprosto kontra jakémukoli panujícímu establishmentu, že je typické, že jeho knihy nikdy nevyšly v „e“ podobě. Sehnat jdou naštěstí – málem snad pokoutně – v antikvariátech.
Stojí to za to.
