Proč si poslouchat i dnes Dmitrije Šostakoviče, který zemřel před padesáti roky (25. 9. 1906 – 9. 8. 1975)? První důvod je, že Šostakovič je takovým mostem: spojuje modernistické prvky s klasickými postupy, které z většiny jeho děl dělají klasiku s lehkým přídechem filmové hudby. Modernu s prvky patosu. Tudíž je (zvláště oproti některým jiným moderním dílům) jeho hudba takříkajíc „hezká“ a poslouchatelná i pro někoho, komu jinak (moderní) “vážná” hudba nic neříká.
Přesto to není hudba líbivá nebo jednoduše zařaditelná. Nebo možná – právě proto. Spojuje modernismus s klasickými postupy, patos s ironií, optimismus a hluboký smutek. Řeklo by se – ruská duše. Ale možná nejen to.
Smrtící sklon k pravdivosti
Šostakovič byl vždy hluboce ruský a nepochybně se tak celoživotně cítil. Ačkoli byl moderním skladatelem par excellence, jeho hudba vznikala v dialogu se sovětským režimem, který podporoval opravdově a vnitřně. Byl klasická “levá avantgarda”, kterou u nás známe třeba z jeviště Osvobozeného divadla. Současně však byl umělcem s bytostnou potřebou vidět svět autenticky a pravdivě – a také tuto pravdu sdělovat.
Taková kombinace mohla být v Sovětském svazu za Stalinovy Velké čistky potenciálně nebezpečná. A také málem byla. Mnozí Šostakovičovi podobně ladění přátelé, třeba divadelní teoretik, avantgardní režisér a herec Vsevolod Emiliovič Mejerchold, na ni doplatili životem. Šostakovič se občas bál zatčení natolik, že měl prý v předsíni pro jistotu kufřík s pyžamem a kartáčkem na zuby, aby mohl odejít v případě potřeby důstojně a beze spěchu.
Namísto zatčení však přišla Pátá symfonie, s podtitulem „Odpověď sovětského umělce na zaslouženou kritiku“ a ovace režimu. Ironie? Pokání? Snaha o přežití? Možná všechno dohromady. Ale ještě mnohem víc. Prostě tu dobu nezjednodušujme.
Geniální dítě s tuberou
Šostakovič se narodil po přelomu 20. století do ruské středostavovské rodiny, která měla v genech polskou rebelii a vyhnanství na Sibiři. K hudbě ho přivedla matka klavíristka, a domácí koncerty. Sám začal hrát (i na tehdejší dobu) až neuvěřitelně pozdě – až v devíti letech. Nástup měl ale hodný “wunderkind”, geniálního dítěte: V jedenácti už komponoval a ve třinácti studoval na konzervatoři.
V šestnácti mu zemřel otec a Šostakovič vedle studií pomáhal živit rodinu tím, že hrál na piano hudbu k němým filmům. Možná, že tam se narodil jeho vztah k filmu, který ho později vedl ke komponování filmové hudby. Rozhodně se však náročné období podepsalo na jeho zdraví.
Nakazil se tuberkulózou a jen intervence jeho učitele, skladatele Alexandra Glazunova, která mu umožnila operaci a léčbu na Krymu, ho patrně zachránila před „wolkerovským“ předčasným odchodem z tohoto světa. Přesto však zdravý už nikdy nebyl. Od dvacátých let trpěl nemocí ALS (amyotrofická laterální skleróza) – což je pozoruhodné, protože tato nemoc většinou zabíjí velmi rychle. Šostakovič jí však snášel následujících padesát let, než ho zabily opět plíce – tentokrát napadené rakovinou. Ale to předbíháme.
Lady Macbeth způsobila pád
Když se vyléčil a dostudoval, čekalo ho zářné období – 2. symfonie, psaná jako státní zakázka k výročí říjnové revoluce, sklidila veliké ovace. Zdálo se, že se našel talent schopný spojit avantgardu s revolučním duchem. Jenže Šostakovič nebyl kariérista, ale umělec. A tak nevyhnutelně přišla srážka.
V roce 1932 napsal operu Lady Macbeth Mcenského újezdu, podle stejnojmenné povídky Nikolaje Leskova. Plná bouře, erotiky a ironického úšklebku na moderní dobu. Po bouřlivých ovacích kritiky na ni vyrazil i sám generalissimo – a říci, že nebyl nadšen, situaci zcela nevystihuje. Vzápětí vyšel článek o opeře v deníku Pravda s titulem „Chaos místo hudby“ - a první z Šostakovičových období s kartáčkem na zuby předsíni.
Vychoval “tatíček” nezdárného skladatele?
Josip Visarionovič měl s některými umělci (třeba Michailem Bulgakovem) pozoruhodně složitý „láskyplně-nenávistný“ vztah. Zdá se, že k Šostakovičovi se choval spíše jako (patologický) otec, vychovávající nezvedeného syna – na jedné straně ho zahrnoval poctami, na druhé ponižoval, trestal a terorizoval hrozbou trestu absolutního.
Byla to výchova úspěšná? Tak napůl. Skladatel až do Stalinovy smrti hodně ubral na moderních prvcích (a skládal filmovou hudbu, které si Stalin pro její propagandistický potenciál velice cenil). V roce 1937, po zmiňované Páté symfonii, přišlo usmíření, profesura a zdánlivý klid.
Schizofrenní svět
Současně ale nikdy tak docela nepřestal mluvit o tom, co se děje. Třeba jeho Leningradská symfonie není jen o hrůzách války – první větu zkomponoval ještě než válka vypukla, a spíše než na co jiného reaguje na popravu Mejercholda a dalších skladatelových přátel.
Rovnice platila oběma směry: režim Šostakoviče také nikdy tak jednoznačně nepřijal. Po válce, v roce 1948, přišlo další „kolečko“: vyhazov, zákazy, a ze strany umělcovy alkohol, ústraní a zřejmě i myšlenky na sebevraždu. Přesto v roce 1949 vyzdvihoval sovětskou hudbu vůči západní na Světové mírové konferenci v New Yorku. Byla to hra, nebo vlastně… ne?
Stejně se musíme ptát po zbytek skladatelova života. Šostakovič po smrti Stalinově rozhodně nepřestal být činný – hudebně, ba ani politicky. Zastával docela vysoké funkce. Přesto složil nádherná a zajímavá díla – z nichž některá, třeba Desátá symfonie, zhudebňují drtivou kritiku Stalina i sovětské současnosti (její první část, Babi Jar, odkazuje na neblaze proslulou největší masovou vraždu v dějinách, jejíž antisemitský podtext měl Stalin tendenci ignorovat a umenšovat). Jeho pozdější předsmrtná tvorba rovněž není nijak veselá, ale rozhodně jí nechybí duše.
Šostakovičova hudba je tedy rozhodně víc než dokumentem. Je fascinujícím poselstvím člověka a umělce, který ani v dokonale schizofrenní situaci neztratil lidskost a autenticitu. A přinejmenším v tom stojí on i jeho hudba za to.
