Vzhledem k tomu, že nepíše zrovna brak, je to pozoruhodné. Jeho díla se překládají do slovenštiny, polštiny, vydávají se i v Americe. Jeho knihy již několik let patří mezi nepůjčovanější ve veřejných knihovnách. A občas poblikuje také pozoruhodné články, které nejsou zrovna určeny k dnešní mainstreamové propagandistické produkci.
Vystudoval historii a etnografii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po stáži v ČSAV pracoval v Národním muzeu, později jako ředitel historické sekce. Za svou odbornou kariéru napsal kolem padesáti odborných studií, některé ve spolupráci s manželkou Alenou, někdejší spolužačkou ze studií, která se specializovala na historii řemesel.
To se jim později hodilo, když po roce 1989 začali spolu podnikat. Ne zrovna snadno, protože založili sklárnu v Doksech. Vlastimil se dokonce sám naučil pracovat u pece, točit a foukat sklo. Nicméně po nějakých deseti letech usoudil, že práce se sklem se sice krásná, ale uživit se jako sklář bude čím dál těžší. Rozhodl se ale pro další riskantní “podnik”: Živit se psaním. A to je mu také povedlo.
Jeho šťastnou trefou byly historické detektivky. Jejich půvab spočívá v tom, že čtenáři zprostředkují atmosféru všedního života ve středověku. První z nich napsal v 90. letech (pod pseudonymem Jan Alenský). Jmenovala se Příběhy plzeňských mordů a vydal ji vlastním nákladem.
Navázal na ni dalšími knížkami z doby vlády Přemysla Otakara II. Tak vznikla série Hříšní lidé království českého. Hlavní postavou je vyšetřovatel Jíra z Chlumu, předobraz jeho pozdějšího hrdiny Oldřicha z Chlumu. Série byla velmi úspěšná, a tak následovala další řada detektivek, tentokrát z období renesance. Hlavní roli tu hrál písař královské komory Jiří Adam z Dobronína.
Kromě detektivních příběhů napsal také historické romány. Byla to Husitská epopej, sedmidílná sága o událostech v Českém království v 15. století, které vedly ke vzniku husitského hnutí. Po nějakém čase k ní přidal „prequel“, Lucemburskou epopej. Falknovská huť je zase čtyřdílná fiktivní kronika sklářské rodiny líčící život v severních Čechách v období od třicetileté války až po revoluční rok 1848.
Nejsou to žádné banality. Mnozí čtenáři říkají, že teprve po přečtení Husitské epopeje pochopili složitost situace, která vedla ke vzniku husitského hnutí a následných temných událostí naší historie.
Pustil se i do rozhlasových her. Je autorem Intimní historie, naučně zábavného seriálu o základních lidských potřebách, jak se vyvíjely od antiky až po baroko.
Zcela jiný žánr představuje Kronika zániku Evropy (2019), patrně nejdiskutovanější z jeho děl. Je to jakýsi Vondruškův experiment. První část nazvaná Jak to všechno začalo vypráví události od roku 1984 až do současnosti a snaží se podobným způsobem jako v historických prózách přiblížit příčiny pozdějších dějů. Druhá část je vlastně sci-fi nebo dystopie. Vize jak to s Evropou dopadne, pokud pokud bude pokračovat v nastoupeném trendu.
Vlastimil Vondruška je terčem kritiky ze strany některých “režimní” historiků, kteří mu vyčítají (údajnou) historickou nepřesnost. A pochopitelně i mnoha korporátních publicistů, kteří se pohoršují nad tím, že na veřejnosti, na besedách nebo při rozhovorech v televizích a na internetových serverech otevřeně vyjadřuje své názory na současná ožehavá témata (absolvoval například asi tisíc besed ve veřejných knihovnách).
Má ale především rozsáhlou obec fanoušků – a to je pro něj zjevně mnohem důležitější. Jeho čtenáři mu důvěřují a mají ho rádi. Ani jeho kritikové nemohou popřít, že probudil v běžných lidech zájem o českou minulost a že statisícům zprostředkoval kultivovanou zábavu. Kdo z jeho kritiků to o sobě může říct?
Ani před převratem 89, kdy se ještě každý čtvrtek stály fronty na nové knihy, se žádný český spisovatel netěšil takové popularitě. Vlastimil Vondruška je prostě fenomén.
