Maloval lvy v africké savaně, indiány v prériích i tropické pralesy plné papoušků. Jeho dinosauři dupali pravěkou krajinou tak živě, že jim věřil celý svět. A přesto Zdeněk Burian většinu těch míst nikdy nespatřil. Exotiku, hlubiny času i vzdálené kontinenty nosil celý život ve své hlavě.
Šikovný a pilný mladík
Narodil se 11. února 1905 v Kopřivnici. Otec si přál, aby se z chlapce stal lesník. Talentu malého Zdeňka si však všiml učitel Adolf Pítr-Bartoň. Sám maloval a poznal, že nadání jeho žáka je výjimečné. Přemluvil rodiče, aby syna poslali do Prahy. V roce 1919 tam matka čtrnáctiletého Zdeňka odvezla. Jeho práce ukázali ilustrátoru Janu Gothovi. Ten je poslal za rektorem Akademie Maxem Švabinským. Výsledek byl ohromující. Burian byl přijat rovnou do druhého ročníku.
Na Akademii ale dlouho nevydržel. Mnozí spolužáci pocházeli z bohatých rodin, Burian nosil své kresby bez rámů a drahého vybavení. Z ostychu a vzdoru nakonec odešel, studium nedokončil a akademickým malířem se nikdy nestal. Školu už ovšem nepotřeboval. Uměl víc než řada absolventů.
Živit se začal v pouhých šestnácti letech. Jeho první ilustrovanou knihou byla Dobrodružství Davida Balfoura od R. L. Stevensona. Pro nakladatele Antonína Svěceného k ní namaloval šestnáct kvašů, čímž odstartovala kariéra, která trvala šedesát let. Od roku 1924 otiskoval časopis Širým světem postupně 560 jeho ilustrací. Ve dvaadvaceti zahájil rozsáhlou spolupráci s nakladatelem Vilímkem, u něhož doprovodil knihy Julesa Verna, Karla Maye, Jacka Londona i Rudyarda Kiplinga.
Ilustroval také Jaroslava Foglara a Eduarda Štorcha, odhady mluví o 14 000 až 15 000 pracech. Vyzdobil kolem pěti set knih a navrhl asi šest set obálek. Na jeho perokresbách a kvaších vyrostlo několik generací českých čtenářů.
Oživlá historie
Právě tady se skrývá ten největší paradox. Cizí země Burian téměř nikdy nenavštívil, jeho jediným delším dobrodružstvím byl tříměsíční pobyt mezi kočovnými Romy u řeky Ipeľ na Slovensku. Tropy, oceány ani prérie na vlastní oči neviděl - a přesto je maloval s takovou přesvědčivostí, že jim divák bez výhrad uvěřil.
Jeho tvůrčí postup byl zahalen tajemstvím. Pracoval v naprosté samotě, nikoho nepustil, aby mu hleděl přes rameno. V jednom z mála rozhovorů to vysvětlil potřebou hlubokého soustředění. Hotový obraz prý viděl už večer předem vnitřním zrakem, do nejmenšího detailu, v ateliéru pak svou vizi jen přenášel na podklad. Svědek, který ho směl při práci sledovat, vzpomínal na ohromující rychlost. Měl dojem, že malíř jen sundává horní vrstvu, pod níž je obraz dávno hotový.
Osudovým se pro Buriana stalo přátelství s vědou. Jeho ilustrace ke Štorchovým knihám o pravěku zaujaly paleontologa Josefa Augustu. Společně začali tvořit rekonstrukce dávno vymřelého života, přičemž první takové obrazy vznikly v polovině třicátých let. Soustavně se jim Burian věnoval od roku 1940. Spolupráce s Augustou trvala až do roku 1968.
Z toho spojenectví se zrodila díla, která obletěla svět. Burianovi mamuti, jeskynní lidé a dinosauři se stali vzorem a po desetiletí ovlivňovali představu o tom, jak pravěká zvířata vypadala. Malíř přitom dbal na maximální přesnost. Dokonalá znalost anatomie mu dovolovala domýšlet chybějící kosti. Některé ze svých obrazů dokonce později přemaloval, aby odpovídaly novým vědeckým objevům.
Štětec a představivost
Po roce 1948 přišly těžší časy. Oficiální místa malíře přehlížela. Kritici mu vyčítali přílišný naturalismus, vadil jim i jeho dřívější obdiv k „západní“ dobrodružné literatuře a k původním americkým kulturám. Zakázek měl naštěstí dost, od roku 1949 ho zaměstnávalo hlavně pozdější nakladatelství Albatros.
Lidé, kteří ho znali, ho popisovali jako skromného a laskavého člověka. Byl to vlastenec s neutuchající touhou po poznání. Každou volnou chvíli trávil v přírodě nebo na chatě za Prahou, kde měl i kus lesa. Život ve všech jeho podobách ctil a bránil, na jeho plátnech se proto objevovaly i protiválečné apely.
Zdeněk Burian zemřel před 45 lety, 1. července 1981 v pražské nemocnici Na Františku. Osud tomu chtěl, že ve stejný den se otevírala výstava jeho prací v Albatrosu. Jeho popel byl rozptýlen na Zbraslavském hřbitově. Nové, dosud neznámé obrazy se přitom objevují dodnes.
Jeho dílo dnes najdete v Muzeu Zdeňka Buriana ve Štramberku, v brněnském pavilonu Anthropos i v galerii ve Dvoře Králové. Pocty se mu dostalo i v písni i v knize. Skupina Greenhorns mu věnovala skladbu „Mistře Buriane, díky za ten svět“, Jaroslav Foglar ho ukryl do románu Když duben přichází, kde si hoši chodí pro autogram k obdivovanému ilustrátorovi.
A pak přišlo ocenění, o jakém se umělci může jen zdát. V roce 2003 našel lékař Michal Moučka u Kutné Hory zkamenělou stehenní kost. Vědci v ní rozpoznali zcela nový druh dinosaura. V roce 2017 ho tým Daniela Madzii pojmenoval Burianosaurus augustai. Jméno je poctou malíři a jeho příteli Augustovi, přečemž jde o jediného formálně pojmenovaného druhohorního dinosaura z českého území. Žil před 94 miliony let, tedy asi o třicet milionů let dříve než slavný tyranosaurus. Modely v životní velikosti dnes stojí v pražském DinoParku a původní kost je k vidění v Národním muzeu.
Muž, který nerad opouštěl domov, tak nakonec procestoval celý svět i celé dějiny Země. Stačil mu k tomu štětec a vlastní představivost.
