Víme určitě, že film Limonádový Joe, aneb koňská opera viděl slavný americký tvůrce Henry Fonda. Původně jím prý opovrhl, pak ale dílo nadšeně pochválil. Pokud by tomu tak bylo, pak není vyloučeno, že se věc za mořem rozkřikla. A tím by se stal předchůdcem a pravzorem Schwarzeneggerova dokonalého bojovníka Terminátora dokonalý bojovník a ctnostný pistolník – zapřisáhlý abstinent Karel Fiala. I on v roli Limonádového Joea (původce hlášky: „Já se vrátím…“) konec konců přežil tucet čistých průstřelů hrudníku. A málo scházelo, aby na Fialově místě byl jiný „božský“ Karel, tentokrát Gott.
Ten k Joeovi, který měl premiéru 16. listopadu 1963, nazpíval titulní píseň, hlavní roli ale nakonec nedostal, i když se o něm mluvilo. Konec konců, o místa bylo zle. V prvním českém westernu zářila absolutní špička, a to i v epizodních rolích (Stella Zázvorková, Juraj Herz, Rudolf Cortés,…). O těch hlavních ani nemluvíme. Olga Schoberová, Miloš Kopecký nebo Květa Fialová byli bezesporu národním stříbrem.
On je ostatně národním stříbrem i sám Limonádový Joe. Film vidělo v kině přes čtyři miliony diváků (což je samo o sobě hodně), nejspíše je ale co do sledovanosti na stejné úrovni jako Popelka a podobné vánoční pohádky. Nesmrtelné hlásky (kromě „Já se vrátím… a se mnou přijde zákon!“ také třeba „padouch nebo hrdina – my jsme jedna rodina“ nebo „alkohol, podávaný v malých dávkách, neškodí v jakémkoli množství“ se používají dodnes.
Je zdánlivým paradoxem, že něco tak výsostně českého se tváří jako parodie na western. Ač švejkovsky absurdně laděný. Humorista a kreslíř Jiří Brdečka jej natočil podle vlastní předlohy, která vycházela původně na pokračování v časopise Ahoj na neděli. V tomto případě ji ale film rozhodně daleko předčí – tak třeba samotná Kolalokova limonáda se v knize nejmenuje vůbec Kolaloka. Jenže jen ta sedí jako dokonalá přesmyčka americké značky k celému filmu, který je českou přesmyčkou westernu…
Především však - herecký koncert prostě nenapíšete. Třeba geniální scéna, ve které padouši v podání pánů Hlinomaze, Effy a Matušky natírají nebohého Joea u mučednického kůlu kečupem a zavařeninou a málem u toho čůrají blahem, jak jsou zlí, byla prý čistou hereckou improvizací – herci dostali jen rekvizity a “jelo se”.
Jenže která scéna z „koňské opery“ vlastně není (po právu) slavná? Joe je prostě tresť. Tresť všeho, co bylo na českých šedesátých úžasné: kreativity, ironie, hravosti, fortelu. Westernové městečko, postavené pro film na Barrandově, bylo tak kvalitní, že jej použili ještě pro další, tentokrát “obyčejný” western. Kostýmy byly mnohem lepší, než byl dobový standard za hranicemi. A tak dále.
Co Čech, to vynálezce, platilo vždy. Western byl vždycky naším oblíbeným žánrem. Náš národ má mezi hollywoodskými drsňáky zajímavé „potomky“, třeba Sylvestera Stalloneho, jehož matka má české předky, nebo Karate Kida, jehož hraje herec s velmi americkým příjmením Zabka. Tím ovšem česko-slovenská stopa nekončí. Pokračuje jmény jako Forman, Reitmann nebo Jan Tříska. Český film byl, podobně jako český národ, v jistých dějinných obdobích inspirací “velkému” světu.
Jiné naopak. Čekání na to, jak dopadne politická “koňská opera” těchto dní si můžeme zatím krátit za Branou poznání. Zkuste na ni kliknout a na chvíli setřást starosti všedního dne…
