Představme si docela běžný moment na procházce: ženská postava na pěšince se ztrácí v zeleni, na niž slunce skrze větve stromů vrhá chvějivou mozaiku světelných skvrn. Celá scéna ale jako by vibrovala světlem a nepopsatelným, jemným vnitřním napětím. Je obyčejná, a přesto neobyčejná. Něco v ní mluví přímo k našemu srdci.
Tak nějak viděl svět Antonín Slavíček. Malíř narozený 16. května před 155 lety. Jeden z nejoslavovanějších představitelů českého impresionismu. Jeho život byl poznamenán – a nakonec roztrhán na kusy – možná osudem, možná právě tím vnitřním chvěním, které dokázal tak mistrovsky přenést na plátno.
Živoucí kvalita na pomezí věků
Impresionismus vznikl ve Francii v 2. polovině 19. století. Šlo o to zachytit okamžitý dojem (latinsky impressio) z pozorované reality – zejména světlo, barvu a atmosféru v daném okamžiku. Malíři pracovali často v plenéru (venku), rychlými jakoby „odbytými“ tahy a světlými barvami. Jeho nejvýznamnějšími představiteli ve výtvarném umění jsou asi Francouzi Monet s Pisarrem, v hudbě pak Claude Debussy.
Impresionismus se pak rozšířil po celém západním světě. Mohli bychom říci, že představoval jakési pomyslné pomezí mezi tradiční malbou a modernismem: ještě zachycoval vnější, konkrétní, ale způsobem, který jako by hledal vyšší společný jmenovatel: Jak málo stačí, aby naše oko rozeznalo konkrétní scénu? A jak může toto zdánlivé „málo“ zachytit živoucí kvalitu okamžiku?
Ryze české chvění
U nás se impresionismus skloňuje ve spojení se jmény jako Radimský, Chitussi, Hudeček. A samozřejmě Antonín Slavíček – nejspíš nejznámější.
Řemeslu se učil rok v Mnichově, pak pod vedením Julia Mařáka na české Akademii. Se slavným krajinářem Mařákem měl ovšem dosti třaskavý vztah. A vůbec byl velmi vznětlivý. Studia třeba přerušil na několik let, protože vstoupil, zřejmě z nešťastné lásky, do benediktinského kláštera v Rajhradě. Malování se ale nakonec ukázalo jako větší láska a mladík se zase vrátil „domů“ k Mařákovi a jeho následovníkům…
O mistru Slavíčkovi se říkává a píše, že ve svých obrazech dokázal zachytit malebnost české krajiny. Za vrchol jeho tvorby bývá považováno přibližně sedmdesát obrazů, které namaloval při pobytu v Kameničkách u Hlinska. Jenže ve skutečnosti je to jinak.
Co dělá světlo v nás?
Slavíček skutečně je ryze český. Ale ačkoli si náměty bere z české krajiny, divák se při pohledu na jeho obrazy neubrání dojmu, že co mistr maloval, bylo ve skutečnosti cosi jiného. Také ryze českého. Obrazy mají v sobě zcela unikátní melancholii, vnitřní hloubku, zvláštní barevnost – česká krajina i běžné scény jsou ve Slavíčkově podání vnitřní, duševní prostor. Jinak řečeno: Kde Monet zkoumá proměny světla na katedrále, Slavíček skrze malbu zkoumá, co to světlo dělá v něm. A to je jeho hřivna.
Ono světelné a barevné „chvění“ se totiž přenáší i na diváka. A ten tak má možnost vydat se na pouť krajinou duše – té české, i své vlastní. A možná zachytit prchavé štěstí, které plyne z docela obyčejných momentů naší vlastně docela neobyčejné existence.
Vypůjčené chvíle
Slavíčkovy chvíle obyčejného štěstí byly tak trochu vypůjčené: dokonce ani ta chalupa v Kameničkách, kterou měl proslavit, nebyla jeho a nepodařilo se mu ji koupit. Přesto do vesnice u Chrudimi dál jezdil a zval tam mnohé jiné.
Třeba Herberta Masaryka, dalšího velmi zajímavého malíře, který si měl později vzít za ženu Slavíčkovu manželku Bohumilu. Prvorozený syn prvního českého prezidenta s ní později měl další čtyři děti (tři předtím povila Slavíčkovi), než sám tragicky zahynul, jen o pět let později, než dokonal Slavíček.
Pouť nad jiné důležitá
Ten by se možná stal českým Monetem – jenže opustil tento svět v pouhých devětatřiceti. Vlastní rukou. Sebevraždě předcházelo období smůly: nejprve si „na výletě“ při lezení po skalách u Dubrovníka, kam doprovázel svou ženu na léčení, zlomil ruku – a poté při koupání v ledové Zdobnici (kde se měl s rodinou zotavit) dostal mrtvici. Ochrnul na půl těla – žel navíc tu, kterou maloval. Snažil se naučit malovat levačkou, ale bylo to k ničemu. Udolán pocitem vlastní umělecké i praktické nemohoucnosti, nechtě být přítěží k rodině se zastřelil. Jak uváděly oficiální dokumenty, „v nepříčetnosti“.
Byla, nebo to nebyla pravda? To ví jen Bůh. Stejně jako to, co by mistr vykonal, kdyby dokázal zkrotit ono vnitřní chvění, které poznamenalo jeho život i plátna. Každopádně nám ale toto chvění uměl předat. A posunout nás tak o krok na pouti. Té, která se skládá z jedinečných neobyčejných obrazů.
