Na začátku byla lež. Tedy – aspoň zdánlivě. Karel May, německý spisovatel přelomu 19. a 20. století, se proslavil jako autor dobrodružných románů. Ty nejslavnější byly z amerického Západu – plné kovbojů, indiánských náčelníků, kavalírské morálky a nekonečných plání.
Celá věc měla jeden zásadní háček: V době, kdy psal své nejslavnější knihy o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi, May Ameriku sám nikdy neviděl. Podíval se do ní až o mnoho později, v roce 1908, a nikdy se ani nepřiblížil k indiánské rezervaci. Přesto se mu podařilo vytvořit obraz Divokého Západu, který se nesmazatelně zapsal i do kulturní paměti celé Evropy a českého národa speciálně. A stojí za to ho udržovat živý.
Zrod legendy ve vězeňské cele
May (1842–1912) pocházel z chudé tkalcovské rodiny a v životě mu to dlouho moc nešlo. Sušinka, stižený křivicí. Do pěti let dokonce neviděl kvůli poruše zraku způsobené podvýživou. Byl to zvláštní, uzavřený, psychicky velmi křehký, i když nadaný kluk, který se do svého vesnického světa moc nehodil. Pod přísným dohledem svého otce nakonec vystudoval a byl krátce učitelem, ale nedařilo se mu ani tam: byl obviněn z (tentokrát patrně smyšlené) krádeže hodinek a uvězněn.
Několikrát se psychicky zhroutil, naposledy, když mu zemřela milovaná babička, patrně jediná blízká bytost, kterou měl. Kvůli drobným podvodům a krádežím skončil ve vězení ještě několikrát (jednou i na Cvikově). Dnes označují psychiatři jeho stav jako „disociativní poruchu osobnosti”. May nekradl pro svůj osobní prospěch, ale aby nějak uvolnil psychologický tlak, nutkavě, nesmyslně (někde třeba odcizil pět biliárových koulí, jinde utěrku nebo cigaretovou špičku). Tehdejší systém na něj ovšem pohlížel jako na recidivistu, a tak po krádeži koně, kterého sám nevěda proč vedl do vedlejší vesnice, když ho dopadli, putoval do vězení na čtyři roky.
Právě tam začal psát – a s neuvěřitelnou silou imaginace začal budovat svět, v němž měl sám začít posléze vystupovat jako vzor ctnosti, síly a odvahy: Old Shatterhand, neohrožený Němec v Americe, který se stane rovnocenným bratrem apačského náčelníka Vinnetoua.
Všechny jeho „zážitky“ byly výplodem fantazie, kompilací dobrodružných příběhů a článků, které četl – často zcela smyšlených nebo špatně pochopených. A přesto – nebo právě proto – zachránily nejen jeho život a kariéru, ale zasáhly i miliony čtenářů. Čím to?
Německý sen o spravedlivém světě
Kouzlo Mayových příběhů nespočívá v etnografické přesnosti ani geografické pravdě. Spočívá v touze po spravedlnosti, v romantickém ideálu dobra, které vítězí bez cynismu. Ve světě, kde je přátelství mezi dvěma zcela rozdílnými muži – bělochem a indiánem – nejen možné, ale přímo posvátné.
Vinnetou není skutečný indián – je to ušlechtilý divoch podle evropských představ, nositel jakési předkřesťanské přírodní moudrosti, která se potkává přátelsky s křesťanskou morálkou Old Shatterhanda. Karel May tak v době sílícího kolonialismu a imperialismu nabídl jiný příběh: o vzájemném respektu a bratrství mezi národy. I když ve skutečnosti bylo vyhlazování indiánských kmenů právě v plném proudu.
May kromě toho spoluvytvořil úplně nový obraz indiána v dobrodružné literatuře: Do té doby byly kladné indiánské postavy spíše vzácností (třeba v Posledním Mohykánovi Jamese Fenimoorea Coopera). May ale – vlastně docela správně – přehodnotil roli indiánů jako obětí hamižnosti bílého muže.
Proč právě u nás tak zdomácněl?
Čeští čtenáři si Maye zamilovali mimo jiné proto, že v jeho díle nacházeli rezonanci s vlastními ideály. V zemi, která neměla kolonie, zato znala útlak, se příběhy o statečných hrdinech a jejich bojích za spravedlnost četly s velkým zaujetím. Překlady se objevují už před první světovou válkou, ale největší popularitu si May získává ve 20. a 30. letech, a později znovu v šedesátých letech díky filmům s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem.
Pro českého čtenáře (a diváka) byl Vinnetou nejen symbolem dobrodružství, ale i touhou po spravedlivějším světě. Možná i touhou po bratrství, které překlenuje jazyk, původ i mocenské rozdíly.
Old Shatterhand u Berounky
Snad nikde jinde v Evropě nezapustily Mayovy příběhy tak hluboké kořeny jako v českých luzích a hájích. Už ve 20. a 30. letech, kdy trampové začali vyrážet z Prahy na Berounku, do Brd a Posázaví, si s sebou brali nejen ešusy a kytary, ale i duši indiánskou a srdce shatterhandovská.
Tramping, ryze český fenomén kombinující romantiku, svobodu, přátelství a vzdor vůči systému, našel v Mayových knihách dokonalý myšlenkový základ. Mladí muži – a někdy i ženy – si přivlastnili jména jako Vinnetou, Nšo-či, Kara ben Nemsí. Stavěli si týpí, nosili čelenky, zakládali osady s názvy jako Rio Bravo nebo Modoc City a mluvili o sobě jako o „bratrech ohně“.
Mayův svět se stal na chvíli reálným – ne v prériích, ale v křovinatých stráních kolem Sázavy. Trampové svým způsobem realizovali jeho sen: žili mimo běžnou společnost, ve světě, kde alespoň na chvíli platily čest, přátelství a táborový zákon.
Německý prorok míru?
Později v životě se May začal stylizovat do role moralisty a duchovního proroka. Jeho pozdní spisy nesou pacifistické poselství a idealismus, který předběhl svou dobu – hodil by se možná kamsi do hnutí „New Age“.
V době, kdy Evropa směřovala k první světové válce, May snil o jednotě lidstva. Ironicky – a dost logicky – jeho popularita stoupala i v nacistickém Německu, i když Mayovy humanistické vize byly s ideologií Třetí říše v zásadním rozporu. Později měl jeho ideály podobným způsobem využít i “reálný socialismus”. Ale pro Čechy a Moravany to celé vyznělo úplně jinak.
Generační symbol
Karel May je fascinujícím případem toho, jak může lež – nebo chcete-li, fabulace – odhalit hlubší pravdu. Stvoří totiž pohádku – a ta obsahuje pravdu o tom, po čem lidé touží někde v hloubi. A právě touha – po spravedlnosti, přátelství, odvaze, a především po svobodě, která pramení z nejhlubší nesvobody a překračuje všechny hranice – je to, co dělá jeho příběhy nesmrtelnými.
V českém prostředí se Karel May nestal jen autorem, ale součástí kolektivní imaginace. Mnoho z nás si pamatuje dětské hry „na indiány“, první slzy nad Vinnetouovou smrtí nebo vyprávění u táborového ohně.
Možná, že jsme tehdy nevěděli, že ten Západ byl jen snem. Ale byl to sen, který měl reálný základ, a který prožili před námi už naši tatínci, možná i dědečci. Sen, který se zrodí pokaždé znovu, dokud vůbec trvá český národ. Ať jsme, kde jsme, třeba když sedíme a píšeme v moderním pekle „open space“ (ostatně taky takové vězení), potřebujeme ho, jako úplně jiný „otevřený prostor“. Ten uvnitř, kam nikdy nedosáhne ruka žádného hamižného bílého muže. Proto bychom měli své děti pravděpodobně seznámit dříve s Rudým gentlemanem než třeba s Harry Potterem.
Prostě a jednoduše, dnes, a i když nebude žádné fiktivní výročí fiktivní smrti, bychom měli volat stále znovu: Vinnetou je mrtev – ať žije Vinnetou!
