Nepravý aristokrat
Patřil ke druhé generaci, která se formovala v 90. letech 19. století a navazovala na Manifest české moderny (1895), ale posunula se ještě dál směrem k dekadenci a symbolismu.
Původně se jmenoval Josef Karásek (narodil se 24. ledna 1871), ale změnil si jméno na Jiří Karásek. A později si ke jménu ještě přidal přídomek „ze Lvovic“ podle renesančního astronoma Cypriána Lvovického ze Lvovic, který podle rodinného folkloru byl jeho vzdáleným předkem.
O tom však neexistoval žádný důkaz, ale o to Karáskovi nešlo. Byla to autostylizace, jíž chtěl zdůraznit svou individualitu, výlučnost a odpor ke všemu všednímu. Záliba v aristokratičnosti patřila ke znakům dekadentní literatury.
Moderní revue
V roce 1894 založil spolu s Arnoštem Procházkou, s nímž se přátelil již od studií na gymnáziu, časopis Moderní revue, ve kterém uveřejňovali zejména českou a francouzskou dekadentní tvorbu.
Kolem časopisu se houfovali další autoři inklinující k moderním uměleckým směrům jako Karel Hlaváček, Otokar Březina, Antonín Sova, J. S. Machar, S. K. Neuman, nebo malíři Jan Preisler, Max Švabinský a sochař František Bílek.
Časopis otiskoval české překlady děl moderních autorů – „prokletých básníků“ (Baudelaire, Verlain, Mallarmé), Oskara Wildea, E. A. Poea, ale také Nietschovy texty.
Jiří Karásek byl jakýmsi mostem propojujícím české literární prostředí se současnou světovou kulturou.
Konec století
Většina těchto autorů silně prožívala atmosféru konce století (fin de siècle), pro niž byl charakteristický pocit konce epochy, únavy a skepse vůči pokroku a racionalismu, zájem o okultismus, mystiku, satanismus, vnitřní konflikty, rozpolcenost osobnosti, erotiku spojenou s pocitem viny a smrti.
Karáskovy texty byly charakteristické dekadentní melancholií, až neurotickou senzitivitou a vykořeněností (jeho postavy mají pocit, že nepatří do současného světa, občas až ztrácejí kontakt s realitou) a současně kultem vytříbené formy.
Obhajoba Oscara Wilda
Autoři okruhu Moderní revue odmítali konvenční morálku a šokovali veřejnost svou otevřeností v oblasti sexuality.
Když byl Oscar Wilde odsouzen do vězení za homosexualitu, Jiří Karásek vnímal jeho proces a trest jako justiční a morální skandál a také útok na svobodu umění. V Moderní revui uveřejnil na jeho obranu esej s názvem Oscar Wilde (1895).
On i další autoři Moderní revue se vědomě a provokativně vymezovali vůči většinové morálce, odmítali spojovat umění s morálkou. Karáskova sbírka básní s názvem Sodoma vyvolala takové pohoršení, že byla v roce 1895 pro nemravnost konfiskována a zakázána.
Aristokrat úředníkem
Jiří Karásek sice obdivoval salonní figury evropské dekadence, ale sám nebyl lev salónů, byl spíše introvertní a samotářský, a přestože vyznával estetismus, měl paradoxně sklon k asketičnosti, byl podstatně méně ironický a hravý než například Wilde.
Přestože se považoval za výjimečného a za aristokrata ducha, strávil kupodivu větší část života jako úředník. V roce 1892 nastoupil k poště – mimo jiné jezdil s vlakovou poštou do Vídně.
V roce 1918 spoluzaložil Poštovní muzeum, které existuje dodnes. Tři roky nato (1921) byl jmenován ředitelem knihovny ministerstva pošt a ředitelem Poštovního muzea a archivu.
Jako úředník vykonával svou práci velmi svědomitě. Rutina úředníkova života ho zakotvovala v každodenní realitě, což ho možná zachránilo před duševní labilitou.
Pracovitý dekadent
Jiří Karásek byl totiž mimořádně pracovitý. Jeho pracovitost souvisela s asketickým způsobem života. Jako úředník měl velmi pravidelný a přesný režim. Jako „kněz dekadence“ psal o rozkoši, únavě, smyslnosti, hříchu, ale sám ve skutečnosti žil přísně uspořádaný, téměř mnišský život. Jeho dekadence byla spíš teoretická. Jeho asketismus se netýkal morálky, ale spíše estetického vnímání světa.
A právě proto, že byl tak ukázněný a pracovitý, dokázal napsat velké množství textů. Psal básně, dramata, eseje a romány. Přispíval do několika časopisů (např. Literárních rozhledů, Českého bibliofila, spoluredigoval Okultní a spiritistickou revui). Už jen to dokládá šíři jeho zájmů, a také jejich hloubku.
Martinismus
Kromě jiného byl také (snad dokonce zakládajícím) členem martinistické lóže Simeon. Martinismus (esoterní a mystické bratrstvo vycházející z křesťanské mystiky) Karáskovi vyhovoval, protože jeho mysticismus byl intelektuální, symbolický a disciplinovaný.
V jeho díle se neprojevoval explicitně (ostatně od členů lóže se žádalo, aby o své duchovní praxi a organizaci lóže mlčeli), ale spíše v motivech vyvolenosti, v představě skrytého poznání, v obrazu světa jako duchovního labyrintu, v napětí mezi pádem a možností spasení skrze vnitřní duchovní čistotu.
Pro Jiřího Karáska to však byl jen jeden z intelektuálně-duchovních rámců, nikoli životní poslání.
Aféra
V roce 1909 se v tehdejší české intelektuální společnosti stalo něco divného. Řada osobností začala dostávat anonymní dopisy, napadající adresáty velmi nevybíravým způsobem. Mezi postiženými byl i F X. Šalda, který se nakonec rozhodl záležitost zveřejnit.
Dopisy byly (údajně) stylisticky vytříbené, ironické a jedovaté. Jazyk dopisů byl precizní, ironický a povýšený, velmi podobný tónu kritik v Moderní revue. Veřejnost jaksi automaticky usoudila, že „tohle mohl napsat jen Karásek,“ který byl znám jako provokatér, elitář a nepřítel měšťáctví – ostatně s některými adresáty měl otevřené ideové spory.
Žádný důkaz se nikdy nenašel, dnešní historici považují Karáskovo autorství za neprokázané, ale škoda už se stala. Tenhle skandál už Karáskovi nikdo „neodpáral“.
On sám autorství popíral a považoval aféru za útok na svou osobu a pokus o diskreditaci Moderní revue. Celá věc ho ranila, prohloubila jeho vnitřní izolaci a osamělost a potvrdila jeho nedůvěru v lidstvo.
Literární a kulturní odkaz
Skutečným životním projektem Jiřího Karáska byl časopis Moderní revue (celým názvem Moderní revue pro literaturu, umění a život).
Vycházela v letech 1895–1925, byla náročná redakčně i ideově a vyžadovala vytrvalost, přesnost a kontakty. To není práce pro bohéma, ale pro organizátora s asketickou sebekázní.
Za více než třicet let existence zveřejnila Moderní revue literární i výtvarná díla desítek českých i zahraničních autorů. Vedle časopisu existovala i Knihovna Moderní revue, zaměřená na knihu jako svébytné umělecké dílo. Vyšlo v ní celkem 77 svazků.
Karáskovo literární dílo zahrnuje řadu básnických sbírek (Sodoma, Sexus necans), románů, novel a esejů. Z románů je patrně nejzajímavější trilogie Romány tří mágů. Gotická duše byla prezentována jako román, ale je to spíše báseň v próze, napsaná jako proud vědomí. Současně je vlastně (možná nezáměrně) psychopatologickou studií.
Kromě literární činnosti a práce v úřadě byl Jiří Karásek také vášnivým sběratelem. Nashromáždil pozoruhodnou sbírku slovanského umění, kterou odkázal Československé obci sokolské, později (1954) byla převzata Památníkem národního písemnictví, kde se nachází dodnes.
Smutný konec
Po velkou část života byl hnacím motorem kulturního dění. Byl obklopen lidmi, umělci, a přesto žil jako poustevník. Jeho osamělý život se uzavřel v roce 1951. Zemřel na zápal plic, téměř zapomenutý – ostatně tato oba pochopitelně estétům a duchovním aristokratům nepřála.
Jeho dílo je dnes také téměř zapomenuté. Přesto z jeho textů vyplývají některé otázky, které jsou dodnes znepokojivé.
