Maastrichtská smlouva (1992), která z Evropského hospodářského společenství učinila Evropskou unii, proces likvidace historických evropských národních států (a národů) zahájila. Evropská ústava o pouhých 13 roků později ji měla korunovat opět stejnou metodou: za zády občanů.
Architekti vytvoření analogie Spojených států amerických na východním břehu Atlantického oceánu – a jejich následného spojení do jediné západní “superříše” coby základu Světové vlády – měli od počátku k dispozici vše. Všechna hlavní média, všechny hlavní politiky, celou byznysovou korporátní mafii, všechny zdroje (nejen finanční), na které mohli pomyslet. A přesto v klíčový moment selhali. Jak se to mohlo stát? Co to způsobilo?
Na to lze odpovědět velmi jednoduše: pýcha. Po pádu bipolarity, likvidaci Sovětského svazu a celého “tábora míru a socialismu” si již byli si tak jisti svou totální mocí, že absolutně přestali brát v úvahu “lidský materiál”, za jehož zády celý plán vytvoření Nového světového řádu prováděli.
Potěmkinovské kulisy “vítězné liberální demokracie” se s podporou armády propagandistů zdály unést vše. Lid (démos) evropských zemí měli jen za stádo, s nímž manipulovali, jak bylo potřeba – a on si ještě přitom většinově myslel, že je to on, kdo prostřednictvím voleb rozhoduje.
Proto ponechali v pravidlech, že takzvané základní smlouvy EU nemusí ratifikovat pouze parlamenty, ale mohou být schváleny i v lidovém hlasování. Aby se jakoby (zvláště v zemích s tradicí referend) potvrdilo, že skutečně vše “schválil lid”. A tato pýcha, s níž ani na chvíli nezapochybovali o svých nekonečných schopnostech manipulace, způsobila karambol.
Zlomené žebro
Ve Francii proběhlo referendum o “euroústavě” 29. května, v Nizozemsku 1. června. V obou případech ji veřejnost odmítla – k absolutnímu šoku architektů Nového světového řádu (dnes se jim velmi nepřesně říká “globalisté”). Vzhledem k tomu, že podle francouzských a Holandských zákonů nebylo možné vyhlásit referendum k téže otázce po několik dalších let, a protože byl nutný souhlas všech států EU, bylo s “ústavou” koncentrační tyranie dokonáno.
Šok to ovšem byl i pro odpůrce EU (a celého toho plánu na stvoření orwellovského světa v praxi). Jen málokdo doufal, že by se to mohlo bruselské mafii na poslední chvíli vymknout z rukou. Že by neměla připravené nástroje, jak nesouhlas změnit v souhlas (“není důležité, jak se hlasuje, důležité je, kdo hlasy sčítá). Jenže před těmi dvaceti roky byla pýcha a suverénnost politických lemurů tak obrovitá – a specificky Francie tak nezvladatelná – že se to stalo.
Oslavovali jsme se skupinou přátel kolem pana prezidenta Václava Klause ten absolutní zázrak v jedné letní restauraci. Bylo krásné počasí. Ne jako letos, kdy v květnu mrzneme, ale z ČT se dozvíme, že “jaro bylo opět nadprůměrně teplé” (klimatická lež byla teprve v počátcích). Na terase přípitek stíhal přípitek. Ač nepatřím k abstinentům, rozhodně vždy přesně vím, kdy mám dost. Tentokrát jsem tu chvíli v (mylné) euforii promeškal.
Když jsem se v časných ranních hodinách chtěl s přítomnými rozloučit, neodhadl jsem svůj stav a v pološeru zakopl o sousedovu židli. Měla železné opěradlo (onen soused měl ostatně právě takové jméno), na které jsem dopadl. Strašlivá bolest. Ale ve snaze zachovat dekórum jsem se tvářil, jakože nic a odkráčel domů.
Když bolest několik dalších dní nepřecházela, požádal jsem přítele docenta Pavla Koláře, aby se na mě podíval. Měl jsem zlomené žebro (s čímž se samozřejmě nedá nic dělat). Nicméně mi vyčinil, že jsem přišel až tak pozdě. Mohlo mi prý totiž klidně propíchnout... minimálně osrdečník.
Ještě nějaký čas trvalo, než se bolest stala trochu snesitelnou. Vzal jsem si však z toho poučení, že něco takového už nikdy nesmím dopustit.
Totéž učinili po zlomeném žebru EU Architekti: Rozhodli, že k základním “smlouvám” EU se už nikdy lidé nebudou v lidovém hlasování vyjadřovat. Učiní to jen parlamenty (které lze zkontrolovat).
No... žádnou revoluci to “kupodivu” nevyvolalo. A tak po nějakém čase vytvořili jiné desky pro skoro stejný text a nazvali jej Lisabonskou smlouvou. Aby to nevypadalo, byly tam drobné “ústupky”. Například zmizela vlajka a hymna EU (ten Beethovenův pokleslý popěvek přilepený k 9. symfonii pod názvem Óda na radost) - ale přesto se obojí dodnes používá, ačkoli je to fakticky ilegální. Ale kde není žalobce...
Moje žebro je dávno zahojeno. Jejich rovněž. A skrze zvěrstva covidové plandémie či války Západu proti Rusku na Ukrajině se plán na dotvoření USE (Spojené státy evropské) opět stává realitou.
Protože jedno žebro nestačí. Potřebují nám zlomit vaz. A už jsou tomu blízko. Možná je právě proto dobré připomenout si z následujícího textu kolegy Ivana Poledníka, o co tenkrát šlo.
Francouzské a nizozemské NE evropské ústavě: Diktatura slyší, ale neposlouchá
Ivan Poledník
V květnu 2005 se ve Francii odehrálo něco, co mělo otřást evropskými základy – a otřást mělo oprávněně. V celonárodním referendu byla francouzským voličům položena jednoduchá otázka: Souhlasíte s přijetím Smlouvy o Ústavě pro Evropu? Francie, jedna ze zakladatelských zemí Evropského společenství, země, která vždy hrála v integraci klíčovou roli, tehdy jasně a s překvapivou silou řekla NE.
Téměř 55 % Francouzů odmítlo evropskou ústavu, která měla nahradit všechny dosavadní základní smlouvy a vytvořit z EU de facto federální útvar s novou úrovní pravomocí a zcela novou politickou realitou. V tu chvíli padl jeden z největších evropských mýtů: že národní státy už rezignovaly na své sebeurčení a že občané všech členských států touží po stále těsnější unii.
Zatímco Brusel zažíval šok a západní média řešila „krizi důvěry“, pro odpůrce evropské ústavy nebylo na výsledku nic překvapivého. Francouzská společnost vnímala text ústavy jako záruku další centralizace moci, odtržení evropských elit od běžných lidí a jako krok k trvalému potlačení národní suverenity.
O co Francouzům šlo?
Francouzské NE bylo dle oficiálních analýz výsledkem souběhu několika zásadních faktorů:
Strach ze ztráty národní suverenity
Ústava byla správně vnímána jako krok k federální Evropě, kde o rozhodování ve Francii už nebudou rozhodovat Francouzi, ale úředníci v Bruselu. Pro mnoho voličů byla hrozba centralizace neakceptovatelná – i vzhledem k francouzské tradici republikánství a státní nezávislosti.
Sociální a ekonomické obavy
Ústava byla kritizována za prosazování neoliberalismu, „volného trhu bez hranic“, který měl podkopat sociální stát. Pravicoví voliči se báli ztráty kontroly nad migrací a levicoví dalšího rozvolňování pracovního práva.
Odcizení elitám
Kampaň pro ANO byla vedena převážně politickými a mediálními elitami, které ale nebyly schopny přesvědčit běžné občany. Pocit, že „o nás rozhodují bez nás“, rezonoval napříč společností.
Obecná nedůvěra k EU
Pro mnohé byla ústava jen záminkou pro další vlnu evropské byrokracie a nedemokratického rozhodování. V debatě často padala slova jako „nedostatek kontroly“, „Brusel diktuje“, „ztráta vlivu“.
Evropané říkají NE, euroelity hledají obezličky
Výsledek francouzského referenda by v každé skutečně demokratické společnosti znamenal konec projektu. Jenže Evropská unie hraje podle vlastních pravidel. Stačilo pár týdnů a v evropských kuloárech už se hledal způsob, jak výsledek referenda obejít, neutralizovat nebo „převyprávět“.
Co následovalo?
Místo zastavení procesu přišel narychlo (Německem a kancléřkou Merkelovou) upečený plán B: stejná ústava byla přeformulována, rozkouskována, přejmenována na „Lisabonskou smlouvu“ – a podstatná většina jejích ustanovení zůstala zachována. Jen už to neměla být „ústavní smlouva“, ale „reforma“. Francouzům (a nejen jim) tak bylo jasně vzkázáno: když se nám nelíbí výsledek referenda, prostě si text napíšeme znovu, poskládáme ho jinak, přestaneme tomu říkat „ústavní smlouva“ – a už se raději nebudeme ptát.
Není divu, že nedůvěra k EU ještě narostla. Zvláště když stejným způsobem byla ignorována i vůle Nizozemska – tamní voliči také evropskou ústavu odmítli v referendu. Irsku, kde padlo NE Lisabonské smlouvě, bylo vzkázáno: zopakujeme hlasování, dokud neřeknete ano. V Dánsku, když byl odmítnut Maastricht, se prostě vypsalo nové referendum, dokud nevyšlo „správně“.
Když demokracie je špatně
Celý proces kolem evropské ústavy a jejího „náhradního“ prosazení Lisabonskou smlouvou je učebnicovým příkladem evropské demokratické schizofrenie. Jakmile voliči v některé zemi odmítnou další posílení EU, spustí se kampaň o „neporozumění“, „komunikačních chybách“ nebo se otevřeně hledá, jak výsledek obejít.
Národní zájmy? V evropském slovníku to znamená překážku, kterou je třeba překonat. Referendum, které se EU nehodí do krámu, je prostě ignorováno. Pokud je to nutné, opakuje se tak dlouho, dokud nevyjde „správně“ – a výsledek je potom vykreslen jako „vůle lidu“. Příkladů je dost: Nizozemsko, Dánsko, Irsko, Francie.
Evropské elity samy dávají najevo, že lid je tu od toho, aby „schvaloval“, nikoli aby rozhodoval. Otevřená debata o směřování Evropy je výjimečná, referenda o zásadních otázkách jsou brána jako bezpečnostní riziko. Když to shrneme: Evropská ústava ve Francii padla, ale Brusel o to více přitvrdil.
Kdo si chce připomenout (anebo se konečně vůbec dozvědět) o čem v tom původním plánu šlo, ať vstoupí Branou poznání.
