Není to nástin děje hollywoodského thrilleru. Tím lékařem – „dezolátem“ a propagátorem (tehdy) alternativní medicíny byl jeden z otců zakladatelů moderní medicíny Ignác Filip Semmelweiss (1. 7. 1818 – 12. 8. 1865). Co za nevědecké kejkle mu kolegové vyčítali? Mytí rukou.
Doktore, já nechci do nemocnice!
V době, kdy nastoupil Semmelweiss na I. porodnickou kliniku ve Vídni jako mladý asistent, šířila se tam lavinovitě horečka omladnic, tedy sepse po porodu. Tehdy, bez antibiotik, na ni umíralo kolem 80% zasažených rodiček.
Semmeweisovi přišlo zvláštní, že na II. porodnické klinice epidemie nebyla. Na II. klinice také praktikovaly především porodní asistentky, zatímco lékaři se soustředili na klinice I. Všimla si toho i veřejnost – natolik, že (jak Semmelweiss později vzpomínal) ženy prosily lékaře na kolenou, aby směly rodit na klinice druhé.
Hlavně je někam ukliďte
Rodit v porodnici tehdy nebyl standard, ale zato to nezbytná podmínka, aby dítě mohlo být umístěno do nalezince – což byl jediný způsob, jak vyřešit situaci nechtěného těhotenství v nemajetné rodině. Ve Vídni konce 40. let 19. století se tak rodila polovina všech dětí, docela ohromující číslo. A tak rodičky chtě nechtě chodily na kliniku dál a riskovaly smrt. Jenže zatímco Semmelweiss chtěl najít řešení, jeho nadřízený, profesor Klein, hleděl jen umírající rodičky převézt na jiné oddělení, aby mu nekazily statistiku a nepřispívaly k panice.
Semmelweiss, tehdy mladý asistent, byl ze svého místa dokonce jednu zimu propuštěn. Po návratu si všiml, že zatímco byl pryč, se úmrtnost na oddělení snížila. Po jeho návratu zase stoupla. Druhý incident, který ho přiměl k přemýšlení, byla smrt kolegy, který se píchl do prstu na pitevně. Zemřel na příznaky, které značně připomínaly horečku omladnic.
Objev pro lidi, ne pro lékaře
Infekce tehdy nebyla ještě pojem. Semmelweissovi však došlo, že on sám tráví na pitevně mnoho času – a že pak přechází přímo k porodům, zatímco na rukou mu ještě vázne ohavný mrtvolný zápach, který mýdlo nikdy nesmyje. Zkusil zavést mytí rukou po pitevně chlorovým vápnem, donutil k tomu kolegy – a „epidemie“ rázem skončila. Semmelweiss si s děsem uvědomil, že příčinou smrti je v tomto případě – lékař.
Se svým objevem byl sice úspěšný, nikoli ale mezi lékaři. Ti odmítali připustit, že by příčinou všech těch úmrtí mohli být oni sami. Konec konců nešlo o maličkost. Někteří z těch, kdo jeho slova vzali vážně, tíhu své odpovědnosti neunesli – třeba profesor Gustav Michaelis, který spáchal sebevraždu poté, co si uvědomil, že tak zabil i svou milovanou neteř.
Smrt utopením ve žluči
K Semmelweissově neúspěchu patrně přispěla i jeho popudlivá, vztahovačná povaha. Zkrátka – jako tolik originálně uvažujících lidí se „mainstreamu“ nehodil a neuměl se s ním dohodnout – a neuměl to nechat být. Ono jak také, když umírají lidé?
Z Vídně se nakonec musel vrátit do rodné Pešti. Stal se přednostou porodnického oddělení nemocnice sv. Rocha, ihned zavedl svá „bláznivá“ hygienická opatření – a výskyt horečky omladnic klesl na minimum. Stal se dokonce profesorem porodnictví. Ani pak mu ovšem kolegové nevěřili.
Pro Semmelweisse se jeho objev stal posedlostí. Kromě toho je možné, že trpěl syfilidou. Dokončil ještě svou knihu Etiologie, pojem a profylaxie horečky omladnic a Otevřené dopisy, obžalobu kolegů – lékařů ze smrti stovek a tisíců mladých žen. I tón téhle knihy ale naznačuje, že se její autor rychle potápí do vlastní hořkosti a nenávisti.
Kolikrát ještě?
Nakonec začal být pro okolí zcela nesnesitelný. Vlastní rodina jej nechala převézt do ústavu pro choromyslné, kde dožil ve svěrací kazajce. O jeho pitvě existují dva protokoly – je možné, že druhý byl pořízen s úmyslem zastřít příznaky syfilis, která byla pochopitelně pokládána za velkou hanbu. Uvádí tak, že Semmelweiss zemřel na sněť v prostředníku na ruce. Jinými slovy, na nemoc, kterou sám objevil.
Po přijetí Pasteurovy teorie bakterií jako mikroskopických původců choroby došel Semmelweiss uznání. Dnes se po něm jmenuje lékařská univerzita v Budapešti, má vlastní muzeum coby pomník své práci. A tak dále. Znáte to. Je to pořád dokola.
Jeho případ se nabízí jako studie toho, jak se alternativa v medicíně (obvykle s odstupem několika desítek let) stane lékařským mainstreamem. Zdá se, jako by musela dožít generace lékařů, pro kterou je nový přístup prostě příliš revoluční.
Velmi podobné to bylo třeba s očkováním proti pravým neštovicím, u nichž někteří lékaři také desítky let odmítali uznat, že dělají chyby, kvůli nimž umírají lidé. Zbývá nám doufat, že se tohle pravidlo časem změní. To by byl opravdový průlom v medicíně.
Zatím to na něj nevypadá.
Chcete o tématu života a smrti vědět víc? Otevřete Bránu poznání.
