Nejznámější z umělých jazyků je esperanto. „Vynalezl“ je idealistický židovský mladík jménem Lazar Zamenhof (1859-1917). Na umělém jazyce pracoval už jako školák, nazval ho Lingwe Uniwerzala. První verzi ovšem zmařil jeho otec, učitel jazyků, který jeho dílo zahodil, protože je považoval za nesmyslné plýtvání časem.
Zrození univerzálního jazyka
Zamenhofovi se prohlašovali za ruské židy. Protože rodina žila v polském městě Bělostoku, tehdejší součásti carského Ruska, mladý Lazar (později přijal „gójské“ jméno Ludvík). Přirozeně vstřebával polštinu, ruštinu a jidiš, a protože otec byl učitelem němčiny, také němčinu. Později se naučil ještě francouzsky, latinsky, řecky, hebrejsky a částečně i italsky a španělsky a trochu litevsky.
Od mládí byl svědkem národnostních konfliktů a přál si, aby se znepřátelené skupiny usmířily. Domníval se, že univerzální jazyk by k tomu mohl přispět, protože nikdo si pak nebude připadat znevýhodněn.
Kromě jiného se angažoval v sionistickém hnutí. Doufal, že se podaří vytvořit novou vlast pro Židy, kde nastane všeobecné bratrství, dorozumívat se budou novým univerzálním jazykem a budou vyznávat nové univerzální monoteistické náboženství.
Doufající doktor
Novou verzi jazyka se mu nakonec podařilo vydat v knižní podobě v roce 1887 ve Varšavě v nakladatelství Kelter. Měla název Unua Libro (První kniha) a vydal ji pod pseudonymem Dr. Esperanto neboli „doufající doktor“ (na otcovo přání totiž vystudoval medicínu a také se jako lékař živil). Vydání učebnice spolklo větší část věna jeho nastávající.
Krátce nato učebnice vyšla i v polské, německé a francouzské verzi, a postupně i v dalších jazycích. Nezištnost jeho úmyslů dokazuje fakt, že se zřekl autorských práv, jeho dílo mělo „sloužit lidu“.
Zamenhof vyzval čtenáře a zájemce, aby mu posílali své názory a komentáře. Stalo se, dopisů přišla celá záplava. Odpovědi na tyto dopisy shrnul v knize Dua Libro (Druhá kniha), kterou napsal již jen v novém jazyce.
Filozofické a lingvistické kořeny
Zamenhof byl vzdělaný člověk. Četl filozofická díla Descartesova, Leibnitzova, Komenského a dalších autorů, kteří uvažovali o vytvoření „logického nebo filozofického jazyka“, který by překonal zmatek existujících jazyků, umožnil komunikaci mezi národy, a dokonce by mohl modelovat samotné myšlení. Většina filozofů ale nakonec tuto myšlenku opustila, protože došli k závěru, že je neproveditelná.
Navrhovaný nový jazyk rozhodně nebyl prvním pokusem o univerzální dorozumívací metodu (nejznámějšími pokusy byly například Volapük a Ido), ale shodou šťastných okolností byl nejúspěšnější.
Další pokusy
Pokusy o vytvoření umělých jazyků pokračují. V nedávné době vznikly například Glosa a Lingua Franca Nova, které mají sloužit především mezinárodní vědecké komunitě.
Ze starších pokusů byl zajímavý projekt Jeana-Françoise Sudrea nazvaný Solresol, založený na sedmi tónech stupnice. Mohlo se jím mluvit nebo zpívat, případně signalizovat barvami.
Zcela zvláštní případ představuje elfština, vytvořená v první polovině 20. století ještě mnohem učenějším profesorem Tolkienem (elfské jazyky, quenijštinu a sindaršitnu, se aktivně učí a umí jimi částečně komunikovat asi pět až deset tisíc lidí, pokročilou úroveň má ovšem jen pár stovek). Tolkien ovšem neaspiroval na vytvoření celosvětového dorozumívacího prostředku – právě naopak, jeho umělé jazyky byly vlastně záměrně „mrtvé“.
Esperanto
Projekt umělého jazyka si postupně získal značné množství příznivců a postupně se pro něj vžil název odvozený od autorova původního pseudonymu – Esperanto.
Zamenhof měl velké lingvistické nadání a rozsáhlé znalosti. Dlouhodobě pracoval na překladech Starého zákona, některých Shakespearových her a dalších literárních děl. To mu umožnilo naplnit svůj vykonstruovaný jazyk obsahem, obalit gramatickou kostru masem a slovní zásobou.
Snad i proto jeho jazyk do jisté míry žil. Hodně lidí, především vědců a vzdělanců, a také organizací a skupin, se chopilo myšlenky komunikovat novým dorozumívacím prostředkem. Nový jazyk byl původně určen jen k písemnému kontaktu, ale po prvním velmi úspěšném celosvětovém kongresu, který se konal roku 1905 v Boulogne-sur-Mer, se jeho přívrženci rozhodli mluvit jím i v osobním kontaktu.
K jeho popularitě přispěla i atmosféra po první světové válce. Lidé pociťovali touhu po míru a dorozumění mezi národy. Hnutí se slibně rozvíjelo.
Ale druhá světová válka rozmetala veškeré naděje. V Československu zlikvidovalo Svaz esperantistů gestapo a podobně tomu bylo i v dalších evropských zemích. Mnozí esperantisté byli povoláni na frontu, někteří z nich padli. Mnoho židovských esperantistů zahynulo v koncentračních táborech.
Spisovatel vskutku světový?
Po válce hnutí znovu ožilo. Hlásily se k němu významné osobnosti, především vědci (u nás například prof. Heyrovský). Vyrojily se odborné svazy, organizace esperantské mládeže, akademie. A nejen to. Začala vznikat i původní literatura psaná esperantem.
Za jednoho z největších světových esperantských spisovatelů je považován litomyšlský rodák Karel Píč (6.12.1920-15.8.2019). Víme o něm jen to, že vystudoval gymnázium, poté studoval na historii Filosofické fakultě a za války ho postihlo totální nasazení.
Nevíme, kdy a jak vznikla jeho vášeň pro esperanto. Po válce pracoval jako nenápadný úředník v Poličce a veškerý volný čas věnoval esperantu. Psal články do esperantistických časopisů, v nichž řešil odborné jazykové problémy, například kritizoval neologismy v esperantu.
Později však začal psát básně, eseje a romány, samozřejmě v esperantu. Uvědomil si, že bez neologismů se při psaní neobejde. Začal jich užívat opravdu hodně, čímž si vysloužil kritiku kolegů esperantistů – někteří byli mírou jeho neologismů pobouřeni a tvrdili, že už jde vlastně o jiný jazyk, který posměšně nazývali „pičido“.
Známe názvy Píčových románů, nejslavnější je (patrně autogiografický) Litomyšlský hřbitov (La tombeja Litomyšla). Obsah jeho románů však neznáme, stejně jako nevíme nic o jeho vnitřním světě, protože všechna jeho díla byla napsána v esperantu a do češtiny doposud přeložena nebyla, takže pro většinovou populaci nejsou dostupná.
V otevřených zdrojích se tvrdí, že jeho romány byly experimentální, psal například ve 2. osobě (snad podobně jako Karel Michal v povídce Mrtvá kočka), a také že byly erotické, možná až pornografické. To ale jen těžko posoudíme. Je ironií osudu, že univerzální jazyk je vlastně překážkou pro naše porozumění.
Slavný spisovatel teď odpočívá na Litomyšlském hřbitově, který v jeho životě zjevně hrál důležitou roli (pravděpodobně si tam chodil číst). K jeho hrobu stále přicházejí esperantisté z celého světa.
Esperanto dnes
Podle různých zdrojů v současné době esperantem hovoří asi sto tisíc až dva miliony mluvčích. To je ovšem poměrně široké rozmezí, takže skutečné číslo nelze ani odhadnout. Pozoruhodné je, že existují dokonce i „rodilí mluvčí“ (podle některých pramenů jsou jich asi dva tisíce, podle jiných jen asi tisíc). Jsou to téměř bez výjimky děti z mezinárodních manželství, kde oba rodiče jsou esperantisté. Děti jsou ovšem vždy minimálně bilingvální.
Esperanto nakonec přece jen nedobylo svět. Skutečným esperantem (možná by bylo vtipné užít výrazu „lingua franca“) se stala angličtina, kterou mluví v dnešním světě asi 1,5 miliardy lidí. Následuje čínština s 1,1 miliardou mluvčích, hindustánštinou (tj. hindštinou a urdštinou) hovoří asi 600-700 milionů lidí. Ostatně ani španělština a francouzština nemají špatné skóre – 550, respektive 300 milionů.
Co dodat?
Vytvoření univerzálního jazyka pro všechny bylo jistě vedeno ušlechtilou myšlenkou nastolení věčného míru a porozumění mezi národy. Ale víme, čím je dlážděna cesta do pekel… Naordinovat všem povinný, navíc umělý jazyk, to zavání těžkým sociálním inženýrstvím.
Naštěstí se experiment nepovedl, lidi si totiž vždycky budou mluvit, jak chtějí. Je to trochu jako s tím komunismem/kapitalismem či jakýmkoli dalším ismem, třeba tím současným demokratickým liberalismem: Už jsme ho dávno mohli vybudovat, nebýt těch lidí.
Proto i esperanto dnes naštěstí zůstává (pravděpodobně) neškodným a docela roztomilým koníčkem.
Chcete vědět o esperantu víc. Otevřete si Bránu poznání!
