Smrtící objetí Varšavské smlouvy i NATO. Pro stát našeho typu je účast ve vojenských blocích vždy jen metodou k obnovení protektorátu.

Šlo o reakci na fakt, že do Severoatlantické aliance (NATO) - založené již v roce 1949, pouhé čtyři roky po válce – vstoupilo poražené Německo (SRN). Respektive jeho část v podobě okupačních zón západních spojenců, kterému jsme říkali “Západní Německo”. Protože tu bylo také Německo východní (NDR), tedy okupační zóna Sovětského svazu. Proto zrcadlově opačně se stala také NDR členem právě vzniklé Varšavské smlouvy.

Železná opona už byla skutečností. Vyhlásil ji ve svém fultonském projevu Winston Churchill již 5. března 1946. “Napříč kontinentem se od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spustila železná opona,“ pravil muž, který před koncem války marně přesvědčoval Američany, aby se s Německem dohodl separátní mír, a aby spojenci spolu se zbytky hitlerovských armád zaútočili na Sovětský svaz. Britové byli, pokud jde o Rusko, vždy jako zbavení smyslu pro realitu. To trvá dodnes.

Oba, nebo žádný

Začala tedy “studená válka”, jejímž výrazem bylo ustavení NATO. Varšavská smlouva vznikla jako odpověď. Vstupem Německa (1955), jemuž na začátek Američané “povolili” vytvoření dvanácti divizí, se tak nastartovala obdobná situace, která vedla ke vzniku 2. světové války: Německo se opět pod “dohledem” a financováním Západu začalo vyzbrojovat. Šlo o jasné porušení všech dohod stvrzených spojenci poté, co na Reichstagem zavlála sovětská vlajka.

Vznik Varšavské smlouvy (VS) byl tedy vysloveně obranným gestem. Ostatně také invaze států VS v roce 1968 do Československa měla obdobný motiv. Takzvané Pražské jaro bylo k ní pouze záminkou. Skutečným důvodem byl fakt, že právě v Západním Německu rozmístili Američané jaderné rakety středního doletu. SSSR potřeboval zrcadlově odpovědět. A československý prezident s umístěním jaderných raket na našem území váhal. Jenže “jaderná parita” byla základem vzájemného odstrašení – a tedy udržení míru.

Když po státních převratech na konci osmdesátých let minulého století byla Varšavská smlouva jednostranně rozpuštěna, jásali jsme. Mnozí věřili, že je to první krok k Václavem Havlem požadované likvidaci obou vojenských bloků, a že NATO bude rovněž vzápětí zlikvidováno.

Jenže to byl omyl. Američané (s jejichž pomocí se ambiciózní sebestředný Havel stal prezidentem) oslavovanému československému prezidentovi velmi důrazně “vysvětlili”, že to nepřichází v úvahu. Ba naopak. Že i my se musíme stát členy NATO – a hranice Železné opony se tak přímo dotkne ruských hranic.

A tak se také stalo. Výsledek: Válka na Ukrajině. A současně i konec všech žvástů o tom, že Evropská unie vznikla, aby po dvojité “německé zkušenosti” válkám na starém kontinentě zabránila.

Když si tedy dnes připomínáme 70. výročí ustavení Varšavské smlouvy, vede nás to k jedinému závěru: Pro středně velké státy typu České republiky je účast v jakýchkoli vojenských blocích vždy jen nástrojem upadnutí do područí cizí moci.

Měli bychom se nad tím už konečně jednou zamyslet. Nepotřebujeme být členy NATO, jako jsme nepotřebovali být členy VS. V onom případě ale nakonec VS smysl měla, protože v dané situaci soupeření dvou politických bloků skutečně mír udržela.

Dnes je tomu právě naopak.

Možná proto není špatné projít Branou poznání a podívat se na pár dokumentů a názorů, které vznik i zánik Varšavské smlouvy rámují. K úvahám o nutnosti našeho vystoupení z NATO a EU je to určitě dobrý studijní materiál.