Kalendář nebo něco jiného?
Kámen svým tvarem opravdu připomíná slunce. Měří v průměru 3,5 metru a při tloušťce skoro metr váží nějakých 24 tun. Původně byl patrně barevný a nevisel na zdi, byl umístěn horizontálně, nejspíš na zemi. Podle všeho není zcela dokončený, nebyl zcela oddělen od kusu skály, z níž byl vytesán.
Stal se symbolem Mexika, je vyobrazen i na mexických bankovkách. Dnes je vystaven v Antropologickém muzeu v hlavním městě Mexika. K čemu ale sloužil?
Význam symbolů zdobících soustředné kruhy je dnes v podstatě znám. Přestože jeden ze soustředných kruhů nese glyfy, které znamenají názvy dní, není to kalendář. Archeologové říkají, že jde spíše o záznam aztécké kosmologie nebo kosmogonie.
Podle Aztécké mytologie to bylo asi takhle:
Děsivé božstvo
V samém středu disku je tvář, která představuje boha Tonatiuha, tak zní jeho jméno v jazyce Nahuatl (Aztékové totiž patří k jazykové skupině Nahua). Božstvo má doširoka rozšklebená ústa, z nichž visí jazyk, stylizovaný jako obětní nůž. Po stranách vyčnívají ruce, které cosi drží – patrně lidská srdce.
Čtyři slunce
Následující kruh vyplňují čtyři čtverce vyplněné glyfy. Když postupujeme od pravého horního kvadrantu proti směru hodinových ručiček, představují jaguára, vítr, déšť a vodu.
Tyto glyfy vypovídají o čtyřech předchozích érách stvoření, zvaných „čtyři slunce“. Znamenají smrt jaguárem, smrt velkým větrem, smrt ohnivým deštěm a smrt vodou. Čtyři terčíky kolem rukou božstva potvrzují, že již uplynuly čtyři éry. Název páté (současné) éry je Čtyři pohyby a smrt nyní přinášejí zemětřesení.
V roce 1985 skutečně zasáhlo Ciudad de Mexico zemětřesení, při němž zahynulo deset tisíc lidí.
Počátek
Na počátku byl jen chaos. Nebyl ani dobrý, ani špatný, prostě jen byl. V prázdném prostoru před vznikem vesmíru se prvotní bůh/bohyně duality sám stvořil(a). Toto androgynní (obojaké) stvoření pak zplodilo čtyři syny: Tezcatlipocu, Xipe-Tolteca, Quetzalcoatla a Huitzilopochtliho.
První slunce
Poslední dva z nich stvořili zemi a lidi a ostatní bohy. Tezcatlipoca se rozhodl, že chce být prvním sluncem. Když ostatní bohové stvořili slunce a poodstoupili, aby obdivovali své dílo, ukradl slunce a uvázal si ho kolem pasu. Pak se vyšvihl na oblohu.
Ostatní bohové si řekli, vlastně proč ne, a stvořili lidi. Ale chybička se vloudila: slunce bylo příliš malé a lidé příliš velcí, slunce je nedokázalo zahřát. Byli to obři, kteří jedli pouze žaludy.
Tak uplynulo 13 x 52 let.
Druhé slunce
Quetzalcoatl se rozhodl, že i on chce být sluncem a že rozhodně odvede lepší práci než jeho předchůdce. Vyskočil na oblohu a holí srazil Tezcatlipocu. Ten spadl do oceánu a proměnil se v jaguára, který pak sežral obry. Tak skončila éra prvního slunce.
V éře druhého slunce byli lidé správně velcí, ale měli k jídlu jen piniové oříšky.
Tak to šlo dalších 13 x 52 let.
Pomsta
Tezcatlipoca toužil po pomstě. V podobě jaguára vyskočil na oblohu a skopl slunce-Quetzalcoatla. Ten spadl a stal se hurikánem a odfoukl skoro všechny lidi a domy. Zbylí lidé se proměnili v opice.
Třetí slunce
Bůh deště Tlalok zaujal místo nového slunce. Lidé této éry jedli pouze rákos. Tato éra skončila, když Quetzalcoatl, stále rozzlobený na Tezcatlipocu, seslal na zemi příval ohně a rozžhaveného kamení. Bylo takové vedro, že i samotné slunce shořelo. A když se konečně ovzduší ochladilo, země byla pokryta popelem a lidé se proměnili v krocany.
Čtvrté slunce
Bohové pochopili, že bojovat mezi sebou nepřinese žádné pozitivní výsledky, a tak požádali manželku boha deště, aby se stala čtvrtým sluncem. Ale když začala vládnout, lidé měli k jídlu jen semena divokých rostlin, a ještě ke všemu neustále pršelo. Pršelo mnoho a mnoho let, až svět zahubila velká potopa.
Voda vystoupila nad vrcholy hor a přeživší lidé se proměnili v ryby. Pršelo tak ukrutně, že i samotné slunce spadlo z oblohy, a když konečně pršet přestalo, nebe i obloha byly úplně zničené.
A ve vodách plavala obrovská obluda, která si žádala lidské maso a srdce. Sežrala všechno, co bohové stvořili.
Nové stvoření
Quetzalcoatl a Tezcatlipoca zapomněli na svůj svár, proměnili se v hady, sestoupili dolů a popadli obludu. Táhli vší silou do všech čtyř směrů, až ji nakonec roztrhli vejpůl. Tito hadi jsou zpodobněni i na Slunečním kameni, na jeho dolním okraji.
Duchové vzali dolní půlku obludy a použili ji k výrobě nové oblohy, z druhé poloviny udělali novou zemi. Z její kůže vznikla tráva a květiny, z vlasů lesy, z očí se staly jezera a potoky, z jejích ramen udělali hory a z jejího nosu údolí.
Noví lidé
Teď, když byla obloha i země obnoveny, duchové byli ochotni znovu stvořit lidi. Seslali Quetzalcoatla do podsvětí, aby se setkal s Pánem mrtvých a jeho manželkou, kteří střežili kosti mrtvých. Ti souhlasili, že si Quetzalcoatl může kosti odnést, ale pod podmínkou, že dokáže zadout na obrovskou lasturu.
Jenže lastura neměla žádné otvory, Pán mrtvých ho podvedl. A tak Quetzalcoatl povolal červy, aby vyvrtali do lastury dírky, a včely, aby v ní bzučely. Lastura vydala zvuk.
Pán mrtvých tedy dovolil Quetzalcoatlovi, aby si kosti odnesl, ale provedl mu další špinavý trik. Požádal své pomocné duchy, aby vykopali hrob. Pak vyslal hejno křepelek, aby Quetzalcoatla polekaly. Ten spadl do jámy a ztratil vědomí. Křepelky zatím kosti rozklovaly.
Quetzalcoatl se probral k vědomí a zjistil, že kosti jsou zničeny, ale sesbíral alespoň úlomky a odebral se s nimi do říše duchů. Jedna bohyně je rozemlela na prášek a nasypala ho do žadeitové misky. Quetzalcoatl do misky vycedil trochu své krve a ostatní bohové ho napodobili.
Kosti ožily a duchové se zaradovali. „Lidé se zrodili!“ volali. „Krváceli jsme pro ně, a proto oni musejí krvácet pro nás!“
Konečně jídlo
Ale noví lidé neměli co jíst. Quetzalcoatl si naštěstí všiml červeného mravence, který nesl kukuřičnou slupku. Proměnil se tedy v černého mravence a sledoval červeného do Hory potravy. Nalezl tam kukuřici a další lahodné potraviny.
Bohové se rozhodli rozpoltit horu a poskytnout její obsah lidem.
Jenže chamtivý Tlalok všechno jídlo ukradl. Každý rok lidem dá jen trochu, výměnou za prolitou krev.
Nové slunce
Namyšlený bůh Teccizecatl chtěl být novým sluncem, ale ostatním bohům se nezamlouval, raději si vybrali skromného Nanahuatzina, slabého a pokrytého vředy. Pyšný Teccizecatl přistoupil k velkému ohni, ale nemohl se odhodlat do něj skočit. Nanahuatzin zavřel oči, sebral všechnu odvahu, rozběhl se a skočil do ohně. Jeho tělo vzplálo. Na východě se objevil oslepující záblesk a Nanahuatzin vystoupil na oblohu jako sluneční bůh Tonatiuh.
Teccizecatl se zastyděl a také skočil do ohně, ale světla bylo až příliš, a tak po něm ostatní bohové hodili králíka, což jeho světlo trochu ztlumilo a on se stal měsícem.
Rozhýbání slunce
Tonatiuh však setrvával nehybně na obloze. Duchové vyslali sokola, aby se ho zeptal, proč se nepohybuje. Odpověděl: „Žádám jejich krev!“ Duchové si uvědomili, že se musejí obětovat, tak jako Nanahuatzin. Rozřízli si tedy hruď a vyrvali srdce a nabídli ho Tonatiuhovi jako obětinu. Teprve pak se sluneční bůh začal na obloze pohybovat. Tak začala současná éra. Nazývá se Čtyři pohyby.
Proto Aztékové věřili, že tak jako se bohové obětovali, aby se slunce na obloze rozpohybovalo, musejí lidé následovat jejich příkladu a prolévat krev, aby bohům poděkovali za život, za kukuřici a za slunce.
Aztécký kalendář
Aztékové počítali čas podobně jako Mayové. Základními jednotkami bylo číslo dvacet. Dvacet byl počet dní v základní časové jednotce (něco jako měsíc) a každý den měl zvláštní název. Na slunečním kameni jsou zaznamenány v prostřední kružnici.
Další důležitou číslovkou, se kterou pracovali, byla třináctka. Vynásobením těchto čísel dospěli k 260 dnům. Tento počet dní představuje posvátný rok - je to v podstatě lunární rok.
Pak měli ještě jeden kalendář, který počítal s 365 dny, to byl zemědělský kalendář. Nevkládali ale žádné přestupné dny ani měsíce, takže v delších časových úsecích jim kalendář trochu „ujížděl“ – přestal odpovídat ročním obdobím.
Konec svět se zatím nekoná
Aztécký i mayský kalendář pracoval s kratšími i dlouhými cykly a mohl pokračovat do nekonečna. Konce jednoho dlouhého cyklu mayského kalendáře si všimli západní nadšenci pro esoteriku a interpretovali ho tak, že nejspíš předpovídá konec světa.
Samotní Mayové ani Aztékové o konci světa vůbec nemluvili, jejich kalendář se prostě „přetočil“ do dalšího cyklu. Ani západní vědci žádné hrozivé astronomické jevy na rok 2012 neviděli.
Myšlenku konce světa pak popularizovaly knihy a filmy, které ji propojovaly s mayským kalendářem, s Nostradamovými proroctvími (jejichž význam dodnes nikdo nezná) a také s hypotetickou planetou Nibiru.
Zkrátka legrace, zase bylo o čem mluvit. Novodobý folklor západní civilizace interpretoval staré texty novým apokalyptickým způsobem.
Místo abychom se zabývali skutečnou apokalypsou.
