Hysterie v Massachusetts se stala jednou z posledních výsep „nemoci“, která stála v průběhu pěti set let životy možná až sto tisíc lidí v Evropě a údajně je věcí minulosti – čarodějnických procesů.
Čarodějná vejce
Možná je tak slavná právě proto, že byla jednou z posledních – ale ještě spíš proto, že se objevila na americkém kontinentu, který byl jinak podobných hrůz spíše ušetřen, hlavně proto, že tam nežilo dost Evropanů dost dlouho. V koloniích stihli před tím salemským vlastně „jen“ jeden proces v Connecticutu o několik desítek let dříve, který stál život přes třicet osob.
V Evropě podobné kauzy najdeme v předcházejících staletích po tuctech, ojediněle i v tom následujícím. Podobné si jsou jak vejce vejci: mechanismus stál na útrpném právu, které „produkovalo“ ústy mučených další a další obviněné z čarodějnictví, přípustnosti subjektivních svědectví o zjeveních a čarách, strachu společnosti, pro kterou bylo svým způsobem úlevné najít obětního beránka, a osobních animozitách.
Jak holčičky dostaly pastora na šibenici
Fakta o Salemu jsou celkem jednoduchá: procesy probíhaly zhruba mezi únorem 1692 a květnem 1693, přičemž právě 19. července 1692 zemřelo na šibenici prvních pět žen, obviněných z čarodějnictví. Mezi nimi i vážená jedenasedmdesátiletá matka rodiny.
Celou hrůzu, která se postupně roztočila do až neuvěřitelných obrátek, odstartovaly dvě sestřenice – jedenáctiletá Abigail Williamsová a devítiletá Betty Parrisová, neteř a dcera z rodiny místního značně kontroverzního pastora, rozhádané s dalšími „klany“. Dívky začaly mít podivné zdravotní a psychické problémy (typů křečí a záchvatů) a obvinily tři ženy, že je napadly pomocí čar a kouzel.
Tyhle tři prapůvodní oběti (označené za agresory) zahrnovaly jednu místní žebračku, jednu nonkonformní ženu a jednu otrokyni. Tím se roztočil kolotoč obvinění. „Postižené“ byly téměř bez výjimky mladé dívky a děti. Mezi obviněnými se ale postupně začala objevovat čím dál váženější jména. Oběšen byl dokonce jeden bývalý hlavní pastor Salemu.
Devatenáct oprátek a jeden nepodvolený
Hysterie nakonec pozřela sama sebe a utichla – všem začalo být jasné, že obvinění budou asi trochu přitažená za vlasy. Během roku a něco bylo po všem. Za dalších několik let byla většina obviněných očištěna. A všichni se tvářili, že se vlastně nic nestalo.
Kromě devatenácti popravených zemřelo v Salemu několik osob ve vězení a jeden statečný „nepodvolený“ (Giles Corey) při mučení, protože odmítl spolupracovat a prohlásit, že se necítí vinen. To znamenalo, že nad ním soud neměl žádnou pravomoc. Čtyřiaosmdesátiletý (!) Corey pak vytrpěl tři dny nepředstavitelných muk, která přestál v podstatě bez jediného zasténání, a když zesnul, dokázal svou hrdinskou smrtí alespoň to, že jeho majetek připadl jako osobě „neobviněné“ jeho dětem – a nikoli státu, jako tomu bylo u obviněných. Možná i tenhle fakt sehrál v procesech svou roli…
Hysterie, LSD, posledlost…?
Ale kdo ví. Je možné, že dvě zmíněné dívky – spolu s dalšími – opravdu zkoušely v prvopočátcích celé kauzy v lese cosi na způsob „čarování“ a není nemožné – pokud připustíme existenci podobných jevů – že je cosi posedlo.
Ať už ale jejich podivné symptomy přičteme masové hysterii, docela obyčejné pubertální žárlivosti, vesnickým rivalitám, posedlosti, kterou si „omylem“ přivodily dětinským zahráváním si s něčím, čemu nerozuměly, nebo chronické otravě plísněmi, které obsahují prekurzory LSD (i tak to mohlo třeba být), je nepravděpodobné, že za ně bylo jakkoli odpovědných čtrnáct žen a pět mužů, kteří ztratili své životy na šibenici.
Příjemné puritánské podhoubí
Zato víme jistě, že prostředí, v němž se smrtící salemská ruleta se jmény „čarodejnic“ roztočila, připravilo politické, náboženské a společenské klima tehdejší americké společnosti. Vládli jí Puritáni, tedy vlastně kalvinisté, přesídlení do Ameriky, kde se snažili vybudovat „dokonalé“ společenské zřízení.
Namísto toho ale zmítaly jak Salemem, tak celou kolonií nekonečné spory. V mnohém je ještě přiživil politicko-náboženský vývoj mateřské země – Anglie 17. století, která sebou křečovitě smýkala od anglikanismu ke katolicismu a zase zpět.
Puritánské představy o předurčení ke spáse, které vlastně kladly rovnítko mezi světský úspěch a spásu, si musely v kombinaci s válkami s Indiány notně zahrávat s psychikou tehdejších Američanů. A v neposlední řadě mělo tehdejší puritánství značně nezdravý vztah k ženám, které vnímalo jako náchylnější k ďábelským svodům.
Salem v nás
Můžeme s tím celou věc uzavřít jako dávnou historii? Možná by to tak vypadalo. Jak ale dokládá rozšířená fráze „hon na čarodějnice“ i v moderní době, princip „Salemu“ jsme si mnohokrát vyzkoušeli i ve dvacátém – a jedenadvacátém – století. Naposledy třeba s rouškami namísto klobouků a hůlek.
Princip honu na čarodějnice totiž představuje něco naprosto zásadního v lidské psychice, co jsme ani omylem nevykořenili se středověkým myšlením a představami o světě.
Jedna moderní legenda tvrdí, že jistý středoškolský učitel v USA demonstroval fungování principu čarodějnických procesů následovně: Žákům navrhl, že si zahrají na čarodějnice a oběti. Sám obejde třídu a každému pošeptá do ucha, zda je čarodějnice, nebo bohabojný občan. Studenti pak mají za úkol se navzájem ptát, zvažovat, různě se sdružovat, lhát nebo nelhat, a nakonec rozeznat a vydělit ze svého středu „čarodějnice“.
Výsledek byl fascinující: Nakonec bylo několik studentů obviněno. A tehdy profesor vysvětlil, že čarodějnice nebyla mezi přítomnými ani jedna. Studenti se nejprve zmateně ptali, proč jim zkazil hru, než jim to došlo…
