Když se řekne Gándhí, většina evropských čtenářů si vybaví muže půstu, bílého šatu, nenásilí a mravní autority, která se stala symbolem samostatné Indie. Rádžív Gándhí však s tímto obrazem souvisel jen nepřímo. Nebyl Mahátmovým potomkem ani pokračovatelem jeho typu. Patřil k dynastii Néhrú–Gándhí, byl vnukem prvního indického premiéra Džaváharlála Néhrúa a synem Indiry Gándhíové, tedy ženy, která Indii vtiskla zcela jinou politickou podobu: centralizovanou, mocenskou a „moderní“.
Indie do „moderních časů“?
Právě v tom může jeho příběh pro dnešního Středoevropana zajímavý. Pod slavným jménem se tu neskrývá světec politiky, ale dědic státu, rodiny a očekávání.
Rádžív se ostatně do veřejného života nehrnul. Původně byl pilotem a dlouho se zdálo, že politické břemeno ponese jeho mladší bratr Sandžaj. Teprve po Sandžajově smrti, a potom po atentátu na Indiru v roce 1984, byl Rádžív téměř vtlačen do role, kterou si zřejmě sám nevybral, ale z níž už nebylo možné ustoupit.
Jeho nástup působil jako příslib nové epochy. Indie za sebou měla desetiletí budování státu, socialismu po indicku, byrokracie, chudoby i národních traumat. Rádžív Gándhí naproti tomu přicházel s obrazem technokratické modernity. Zajímal se o vědu, telekomunikace, vzdělávání, správní reformy i opatrné hospodářské uvolnění. V jistém smyslu předjímal Indii, kterou dnes známe mnohem lépe než generace před námi: Indii softwaru, technických elit, globalizovaných měst a ambice obstát v moderním světě jinak než jen velikostí a dávnou civilizací.
Dobro nelze vnutit
Zároveň však nebyl bezchybným reformátorem a už vůbec ne „světcem“. Jeho vládu poznamenal korupční skandál kolem švédských děl Bofors, který silně poškodil jeho pověst „čistého“ politika. Ještě důležitější ale bylo něco jiného: Rádžív narazil na hranici, kterou zná mnoho modernizačních projektů.
Zjistil, že stát nelze proměňovat shora, technicky a manažersky, protože pod povrchem pracují jiné loajality, křivdy, náboženské identity a regionální paměti. Indie nebyla stroj, který čeká na lepší správu. Byla a je kontinentem rozličných světů, jejichž rány se nedají obejít pouhou řečí efektivity. A právě to se mu stalo osudným.
Srílanská tragédie začala mnohem dříve
Pravda vyšla najevo tragédií na Srí Lance. Indická vláda tam v druhé polovině osmdesátých let vstoupila s ambicí zprostředkovat mír mezi srílanským státem a tamilskými separatisty. Vyslání indických mírových sil mělo konflikt uklidnit, místo toho však Indii vtáhlo do cizí občanské války. Tam, kde měl být prostředník, byl náhle voják; tam, kde mělo být smíření, se prohlubovala nenávist. Pro radikální organizaci LTTE se Rádžív Gándhí stal symbolem zrady, nepřítelem, který musí být odstraněn.
K atentátu došlo 21. května 1991 na předvolebním shromáždění u Šríperumbudúru nedaleko Madrasu. Sebevražedná atentátnice se k němu přiblížila v davu a odpálila nálož. V jediné chvíli skončil život muže, který nesl jedno z nejslavnějších jmen světa, a zároveň se před očima veřejnosti ukázal nový typ násilí, který se v následujících desetiletích stane až příliš známým. Atentát na Rádžíva Gándhího totiž nepatří jen do indických dějin. Patří i do širší historie konce 20. století, kdy klasický obraz politické vraždy začíná ustupovat éře sebevražedného teroru, etnických konfliktů a rozptýlených válek bez jasné fronty.
Ironie dějin
Právě proto by si jej člověk z našich končin měl pamatovat. Nejde o vzdálenou exotickou kapitolu, jeho osud je v jistém smyslu velmi současný a velmi srozumitelný i z evropského pohledu. Je to příběh dědice, který nenastoupil do hotového pořádku, nýbrž do stroje plného protichůdných sil. Příběh politika, jenž chtěl mluvit jazykem budoucnosti, ale byl dostižen starými ranami regionu. A je to také příběh jména, které v západní paměti evokuje nenásilí, zatímco jeho nositel zahynul při jednom z nejvýmluvnějších atentátů své doby.
Na Rádžívu Gándhím je dobře vidět proměna samotné Indie. Generace Mahátmy a Néhrúa ještě žila z étosu osvobození, zakládání republiky a morálního poslání dějin. Generace Rádžíva už musela řešit něco jiného: jak spravovat obrovský stát, jak a zda jej otevřít modernitě, jak zvládnout etnické a náboženské napětí a jak přitom neproměnit politiku v pouhou správu dynastického dědictví. V tomto smyslu není jeho příběh jen osobní tragédií, ale i obrazem okamžiku, kdy se indický sen přesouvá od mýtu zakladatelů k drsnější a méně romantické realitě pozdního 20. století.
Je v tom jistá ironie dějin. Muž, který symbolizoval technologickou a mladší Indii, zemřel kvůli konfliktu zakořeněnému v etnické identitě, historickém zranění a regionální válce. Politik modernizace byl poražen nikoli technickou zaostalostí, ale přebytkem vášně, paměti a nenávisti.
Takové paradoxy se neodehrávají jen v Asii. Právě proto může být Rádžív Gándhí blízký i nám.
