Staroměstská a Malostranská věž
Před vznikem Podolské vodárny to bylo v Praze s pitnou vodou docela těžké. Za starých časů ji odebírali přímo z Vltavy, později pomocí vodárenských věží na mostech.
Nejstarší a nejznámější byla Staroměstská vodárna na Karlově mostě, založená už v 15. století, přestavěná po povodni roku 1784. Tato původně gotická stavba stojí u Karlova mostu, v roce 1878 byla zvýšena a opatřena hodinami, aby architektonicky ladila se Staroměstskou mosteckou věží. Dnes je v ní Muzeum Bedřicha Smetany.
Druhá, Malostranská vodárna, stála na Smíchovském nábřeží. Dnes je součástí areálu soukromé firmy, která ji zrekonstruovala a zpřístupnila v rámci administrativní budovy.
Tyto vodárny se ovšem těm moderním vůbec nepodobaly. Dřevěné čerpadlo přivádělo vodu do městských kašen a fontán, odkud si ji lidé nabírali do nádob. O úpravě vody tehdy nemohla být ani řeč – byla čerpána přímo z řeky, která často sloužila zároveň jako zdroj i kanalizace.
Voda pro Nové Město
Postupně vznikly ještě další dvě vodárenské věže, které zásobovaly Nové Město Pražské. Byla to Šítkovská věž, postavená v 15. století na pravém břehu Vltavy na Novém Městě v těsném sousedství dnešní budovy spolku výtvarných umělců Mánes, nedaleko Jiráskova náměstí v areálu někdejších Šítkovských mlýnů. Zásobovala horní část Nového Města.
Novomlýnská vodárenská věž dodávala pitnou vodu pro dolní část Nového Města. Stojí dodnes v Petrské čtvrti vedle kostela sv. Klimenta.
Vinohradská a Pražská vodárna
S rychle rostoucím počtem obyvatel v 19. století začala kvalita vltavské vody klesat. Proto vznikla roku 1882 Vinohradská vodárna v Podskalí, která už používala pískové filtry a představovala první krok k moderní úpravě vody.
V roce 1885 vznikla poblíž Vinohradské takzvaná Pražská vodárna dodávající přirozeně filtrovanou vltavskou vodu do vodojemu Karlov. Po rozšíření a technické modernizaci v roce 1888 pak dodávala upravenou vltavskou vodu i na Smíchov a Malou Stranu na protějším břehu řeky, později byla zdejší voda přiváděna i do Karlína.
V roce 1888 byly staré pražské vodárny rekonstruovány a současně byly zrušeny veřejné městské kašny. Ale voda rychle rostoucímu městu stále nestačila.
Voda z Káraného
Proto byla v roce 1908 zahájena výstavba vodárny v Káraném. Slavnostně spuštěna byla 1. ledna 1914. Voda z Káraného patří stále mezi nejkvalitnější zdroje pro hlavní město. Pitná voda se v káranské vodárně získávala dvěma způsoby – přirozenou infiltrací a z artéských studní. Čerpání vody do Prahy zajišťovala hlavní strojovna vybavená parními stroji s čerpadly, které tlačily vodu do vzdálenosti 23 kilometrů a překonávaly přitom převýšení více než 120 metrů.
Podolská vodárna
Skutečný zlom nastal po roce 1922, kdy sloučením původního hlavního města s 37 připojenými obcemi a osadami vznikla tzv. Velká Praha, což v praxi znamenalo rozšíření rozlohy Prahy přibližně osminásobně a ztrojnásobení počtu obyvatel.
Bylo zřejmé, že dosavadní zdroje včetně vodárny z Káraného už stačit nebudou. Bylo tedy rozhodnuto postavit úplně novou, velkokapacitní a technologicky špičkovou úpravnu. Tak se zrodila Podolská vodárna.
Historie a výstavba
Stavěli ji v letech 1925–1929. Navrhl ji architekt Antonín Engel, který se jako člen státní regulační komise pro Velkou Prahu významně podílel na urbanistickém řešení města. Kromě jiného je autorem urbanistické koncepce Dejvic nebo budovy Ministerstva železnic.
Podolskou vodárnu pojal jako „chrám vody“ – místo, které má být současně krásné i užitečné. Vznikala ve dvou etapách. První část, dokončená roku 1929, sloužila k úpravě vody z Vltavy pomocí pískové filtrace a chlorace.
Ve druhé fázi, v letech 1956–1965, byla rozšířena podle Engelových plánů architektem Maxmiliánem Koschínem. Tehdy přibyla další křídla a nové technologické vybavení. V době dokončení patřila Podolská vodárna mezi nejmodernější zařízení svého druhu v Evropě a fungovala spolehlivě až do počátku 21. století.
Architektura a výzdoba
Engelovo pojetí kombinuje novoklasicistní monumentalitu s jemnou funkcionalistickou střídmostí. Celý areál tvoří soustava propojených bloků s vysokými okny a přísně symetrickým uspořádáním, které se odrážejí ve Vltavě jako v zrcadle. Dominantou je 45 metrů vysoká věž, viditelná z velké části nábřeží.
Průčelí nejvyšší věže zdobí jedenáct soch, které jsou alegorií českých řek – uprostřed Vltava, po jejím boku Berounka (zleva) a Sázava (zprava) a ostatní její přítoky: Vydra, Otava, Blanice (Šumavská), Malše, Blanice (Podblanická), Želivka, Lužnice a Nežárka.
Jsou vytvořeny z hořického pískovce a jejich autory jsou Ladislav Novák (Vltava, Otava), Josef Fojtík (Berounka, Vydra, Blanice – přítok Sázavy, Želivka) a Zdeněk Vodička (Sázava, Malše, Blanice – přítok Otavy, Lužnice, Nežárka).
Podolská vodárna je výjimečná i v uměleckém smyslu. Je to technická budova, která vypadá jako městský palác. Koncepce vychází z vědomí, že věci mají nejen svou materiální, technickou stránku, ale i neméně důležitý duchovní aspekt. Zcela jistě patří k nejkrásnějším vodárenským stavbám na světě.
Současnost a nové poslání
Podolská vodárna již v dnešní době není hlavním zdrojem pitné vody pro Prahu. Po spuštění vodárny Želivka (1972) a modernizaci vodárny v Káraném její význam postupně klesal. Od povodní v roce 2002 funguje jako záložní úpravna, připravená pro případ havárie nebo mimořádné události.
Jako záložní zdroj má nepochybný význam. Navíc, po rozsáhlé rekonstrukci v 90. letech zde sídlí Muzeum pražského vodárenství, které představuje historii zásobování města vodou od středověku po současnost. Můžeme tu vidět historická čerpadla, potrubí i modely vodních děl. A z věže je nádherný výhled na řeku i protější Vyšehrad. Rozhodně stojí za návštěvu.
Nápadná stavba na podolském nábřeží je živým svědectvím doby, kdy se estetické stránce věcí ještě věnovala pozornost. Dnes je chráněna jako technická památka a jako alegorie Vltavy je i připomínkou slavné české minulosti.
