Představme si následující situaci: větší národ žije vedle menšího, který ovšem obývá své území už po tisíce let. Jinak jsou na tom podobně. Oba mají parlament, většinově věří v téhož Boha, farmaří. Jenže větší národ má pocit, že je mu historicky a morálně dáno, aby obydlel území obývané tím menším, protože to je pro fungování toho většího lepší. Takže jde vlastně o pokrok – a ten, jak známo, nezastavíš.
Architekti velkých říší jsou si podobní
Projekt prosperující “unie” (v tomto případě americké) měl vcelku standardní potřeby a metody jejich prosazení. Nejprve prý bude stačit, když ten menší národ nebude trvat na své státní suverenitě. Pak se zjistí, že pro všechny bude nejlepší, když se odstěhuje. Dobrovolně, samozřejmě. Nechceme být krutí, jen zabránit, aby se tomu „slabému“ národu při “výrobě pokrokové civilizace” nějak ublížilo.
Nakonec – poté, co menšinová politická “elita” zradí celonárodní cítění a podepíše smlouvu, kterou souhlasí s předáním území většímu národu – jsou dosud svobodní občané soustředěni (koncentrováni) v jakémsi táboře. Když jsou dostatečně zdecimováni, vyzvou je, aby se přesunuli o tisíce kilometrů jinam. Většinou pěšky, přičemž jich při tom slušná část pomře. Vše samozřejmě pro jejich vlastní dobro. A pro dobro celku. A tak dále. Pořád stejná píseň.
Tenhle scénář (tak známý z různých historických epoch – včetně té současné například v Gaze) je popisem utrpení, které prožívali příslušníci čerokíjského národa na základě toho, co bylo legitimizováno jako „Zákon o přesídlení indiánů“ (Indian Removal Act) a posvěceno nejpokrokovějším parlamentem té doby. Stalo tak právě onoho krásného květnového rána (přesněji 28. 5.) v roce 1830.
Divocí lovci tisknou knihy
Prezident Andrew Jackson v prosinci 1830 ve svém poselství Kongresu otcovsky prohlásil, že přesídlení indiánů „...ukončí veškeré možné nebezpečí střetu mezi autoritami federální a státní vlády kvůli indiánům. Umístí husté osídlení civilizovaného obyvatelstva na rozsáhlé území, které nyní obývá jen několik divokých lovců.“
No nekup to. Kupodivu si nechal ale pan prezident pro sebe, že ti „divocí lovci“ měli rovněž svůj parlament, vesnice a města a vlastní písmo pro vlastní jazyk, do nějž si přeložili (a sami vytiskli) Bibli. Že zrovna tak jako jejich civilizovaní “protektoři” vlastnili otroky, pěstovali bavlnu, ženili se s bílými a vlastně se přestávali lišit od ostatních obyvatel amerického Jihu. Až na jednu zpátečnickou drobnost: Chtěli si ve svých historických územích vládnout sami. No typičtí dezoláti.
A protože dezoláti z definice nechápou dobro pokroku, mají zjevně špatné myšlení. Kde se v nich vzalo? Lewis Cass, tehdejší ministr války a klíčová postava v implementaci politiky přesídlení, na to kápl: Indiáni jsou „od přírody méněcenní“, a tedy neschopní civilizování. Proto by měli být odstraněni z prostor, které civilizovaní pro pokrok potřebují. Dobře se to mnohým pokrokovým “lepšolidem” poslouchalo – a tak zákon prošel.
Od uzákonění „přesídlení“ po to, co dnes nazýváme Stezka slz – a co bylo prostě klasickými pochody smrti (zemřelo při nich asi 20.000 lidí) – uplynulo jen osm let, než byli Čerokíjové a jejich “bratři” z takzvaných „pěti civilizovaných kmenů“ přinuceni odejít na prérii mezi „polodivoké“ lovce z plání. Odkud je pak samozřejmě také postupně vytlačili. Do těch báječných „rezervací“.
Inspirace
Historické odhady se různí, ale většinou se shodují, že když Kolumbus „objevil“ americké břehy, žilo na kontinentu nějakých osm milionů lidí. V roce 1890 zbylo „původních“ obyvatel na území kontinentu (tou dobou už amerického) kolem čtvrt milionu. Velmi úspěšná politika. Amerika sílila, a stávala se určující světovou říší. Brzy už nerozhodovala jenom o indiánech. Těch “necivilizovatelných” nalezla ve zbytku světa víc než dost.
Jaký div, že tak úspěšný projekt brzy našel na opačné straně Atlantického oceánu pokračovatele a napodobitele. A dnes se už všechno pro mnohé národy opět schyluje k okamžiku, kdy jednoho krásného květnového rána...
Protože holt: ten pokrok.
Pro inspiraci se lze Za Branou poznání dozvědět o osudu a civilizaci Čerokíjů ještě víc.
