Francouzská revoluce byla posedlá pokrokem (tak, jak si jej představují zednáři, pozn. red.). Všechno mělo nadále být čisté, jednotné, logické, morální a spravedlivé – tedy, tak si to myslelo revoluční třeštění a jeho účastníci do té doby, než začaly (nevyhnutelně) padat hlavy. Od té doby jsme to v různých obměnách zažili již mnohokrát.
Míra krásného nového světa
Dne 10. května 1790 se revoluce nacházela ještě v té idealistické fázi. A tak byla vědecká komise složená z významných francouzských vědců (jako byli Borda, Condorcet, Lagrange, Laplace a Monge) pověřena Ústavodárným shromážděním, aby navrhla jednotný systém měr a vah, který měl nahradit do tehdy platné. Součástí krásného nového světa zkrátka mělo být i docela jiné uchopení světa. Jak jinak než racionální, jednoduché a čisté!
Ve Francii tehdy prý existovalo více než čtvrt milionu různých měrných jednotek, což jistě vedlo k různým nepořádkům, nejednotnostem a nedorozuměním nejen ve vědecké sféře, ale i v každodenním životě. Cílem nového systému bylo přinést uniformitu a usnadnit komunikaci, obchod a – samozřejmě – „vědecký pokrok“.
Pokus odsouzený k záhubě
Ostatně, ze stejných důvodů byl také revolucionáři zaveden desetidenní týden. Měsíc měl tak tři stejně dlouhé týdny a vždycky třicet dní – celých třináct let, než Napoleon „dekádu“ v roce 1805 zrušil. Systém totiž spíše lidi mátl, než aby cokoli usnadnil. Krom toho pro okolní svět by bylo tehdy nemožné ustoupit od žido-křesťanského sedmidenního kalendáře, který odkazuje na sedm dní stvoření světa a člověka jediným Bohem.
Sedmidenní týden se v Evropě mimochodem prosadil už za římského císařství. Dny byly ovšem v císařském podání zasvěceny jednotlivým božstvům – silám univerza.
Římská republika naproti tomu byla přímou předchůdkyní republiky francouzské: namísto zasvěcení dne bohům měla cyklus osmi „neslaných a nemastných“ dní, pojmenovaných pouze písmeny A-H, přičemž ten poslední byl zvláštní tím, že šlo o den trhu. Jak typicky římské.
Jak daleko máme do revoluční Paříže?
Ač se však desítkové počítání času neujalo, základní délková jednotka 1metr, coby dítě francouzské revoluce, se ujal. Mimochodem, první metr byl stanoven jako dělenec vzdálenosti mezi severním pólem a revoluční Paříží. Dnes jej počítáme jako vzdálenost, kterou urazí světlo ve vakuu – tato vzdálenost je ovšem téměř táž, jako ten kousek cesty z pólu pod gilotiny. Příkladně ironické.
Metrická soustava nám určitě spoustu věcí zjednodušila – tím, že se prosadila univerzálně. Co nám ale vzala, je přirozené vnímání a doslova individuální „uchopování“ světa kolem nás. Přestat měřit svět mírami odvozenými z přírody – jako jsou kroky, stopy a palce – totiž bere měření světa jednotlivci a svěřuje ho „posvátné vědě“. Jen anglosaský svět je ještě uchovává.
Zbytku světa to Evropa přes své kolonie vnutila. Jenže…
