18. březen patří k nechvalně proslulým momentům francouzských dějin. Země byla otřesena katastrofální porážkou ve válce s Pruskem, která vedla k pádu druhého císařství a zajetí císaře Napoleona III. Francie byla vojensky poražena, její hlavní město obléháno a společnost ve značném neklidu.
Paříž strávila dlouhé měsíce pod pruským obklíčením. Nedostatek potravin, hospodářský rozvrat a psychologické napětí vyvolaly atmosféru frustrace a radikalizace. V ulicích se objevovaly revoluční kluby, politické spolky a ozbrojené oddíly Národní gardy, které se postupně proměňovaly v politickou sílu.
Mezitím byla ve Francii vyhlášena republika a nová vláda, vedená Adolphem Thiersem, se usadila ve Versailles. Její hlavní prioritou bylo uzavřít mír s Pruskem a obnovit pořádek v zemi. Paříž však tuto politiku vnímala jako kapitulaci a zradu.
Tak vznikla situace, v níž se francouzské hlavní město začalo stále více chovat jako samostatný politický celek. Revoluční tradice z let 1789, 1830 a 1848 zde byla stále živá a mnoho Pařížanů bylo přesvědčeno, že právě oni mají právo rozhodovat o osudu republiky.
Povstání a vznik Komuny
Rozbuškou se stal pokus vlády převzít kontrolu nad dělostřelectvem Národní gardy.
Děla byla během obléhání Paříže zaplacena veřejnou sbírkou a mnozí obyvatelé je považovali za majetek města. Když se vláda 18. března 1871 pokusila tato děla odvézt z pahorku Montmartre, narazila na odpor místních obyvatel i části vojska.
Vojáci odmítli střílet do davu. Někteří přešli na stranu povstalců. Dva generálové byli na místě zabiti. Vláda rychle vyhodnotila situaci jako neudržitelnou a stáhla se do Versailles. Paříž tak zůstala v rukou revolučních sil.
Následovaly volby do nové městské správy a 26. března 1871 byla vyhlášena Pařížská komuna – radikální politický orgán, který se prohlásil za legitimní reprezentaci lidu hlavního města. Její členové pocházeli z různých revolučních proudů. Vedle republikánských radikálů zde působili socialisté, anarchisté, blanquisté i stoupenci tradice jakobínského revolučního teroru.
Jednotící ideou bylo přesvědčení, že starý stát je zkorumpovaný a že musí být nahrazen novou formou lidové samosprávy.
Revoluční program
Komuna chtěla být nejen politickou revoltou proti versailleské vládě, ale také sociálním experimentem. V praxi začala přijímat řadu opatření, která měla zásadně změnit fungování společnosti. Bylo vyhlášeno oddělení církve od státu a církevní majetek byl zestátněn. Školství mělo být sekulární a náboženské symboly byly z veřejného prostoru odstraňovány. Zrušena byla stálá armáda, kterou měla nahradit ozbrojená lidová milice. Úředníci a soudci měli být voleni a kdykoliv odvolatelní.
Komuna také podporovala převzetí opuštěných továren dělníky a snažila se zavádět opatření ve prospěch dělnických vrstev.
Jenomže Komuna neměla stabilní správní strukturu ani jednotnou ideologii. Mnoho rozhodnutí bylo přijímáno improvizovaně a často se mezi jednotlivými frakcemi vedly ostré spory. Místo efektivní správy města se stále více prosazovala revoluční symbolika a politické demonstrace.
Radikalizace a násilí
S postupujícím časem se situace v Paříži začala vyhrocovat. Versailleská vláda mezitím shromažďovala armádu a připravovala protiútok. Komuna reagovala radikalizací své politiky a stále častěji sahala k represím vůči odpůrcům. Docházelo k zatýkání politických protivníků, konfiskacím majetku a rostoucímu tlaku na církevní instituce.
Symboly tradičního státu a monarchie byly ničeny. Nejznámějším případem se stalo stržení Vendômského sloupu, který byl považován za symbol militarismu. V závěrečné fázi konfliktu byly zapalovány některé významné budovy v centru města. Tuilerijský palác, kdysi sídlo francouzských panovníků, byl zcela zničen. Oheň zasáhl také radnici a další historické objekty.
Tragickým momentem se stala poprava několika rukojmí, mezi nimi i pařížského arcibiskupa Georgese Darboye. Revoluce, která se původně prezentovala jako vláda lidu, se tak postupně, proměňovala v chaotické a stále násilnější povstání. Ostatně jako vždy, když se takovéto živelné ideje dostaly v evropských dějinách ke slovu.
Krvavý konec
V květnu 1871 zahájila versailleská vláda rozhodující útok na Paříž. Armáda pronikla do města 21. května a následoval týden tvrdých bojů známý jako „krvavý týden“.
Barikády vyrůstaly v ulicích téměř každé čtvrti. Komuna se snažila bránit město, ale její jednotky byly špatně koordinované a postupně ustupovaly. Boje skončily 28. května porážkou komunardů.
Následné represe byly rovněž tvrdé. Tisíce lidí byly zastřeleny nebo popraveny bez soudu, mnoho dalších skončilo ve vězení či deportaci do trestaneckých kolonií. Počet obětí dodnes není přesně znám, odhady se pohybují v řádu desetitisíců.
Pařížská komuna trvala pouhých dvaasedmdesát dní. Pro socialistická a revoluční hnutí představovala symbol první vlády dělnické třídy. Karl Marx ji později označil za historickou předzvěst budoucích revolucí.
Pro nás je však především připomínkou toho, jak rychle může politická krize, sociální frustrace a radikální ideologie oddělená od Boha přerůst v revoluční chaos, který ničí instituce, tradice i samotné město, v jehož jménu se údajně odehrává.
Paříž roku 1871 se tak stala varovným příběhem o tom, jak nebezpečný může být pokus přetvořit společnost skokem – bez respektu k přirozenému řádu, tradicím, kontinuitě a zkušenostem minulosti.
