Současný svět považuje za samozřejmé, že peníze mohou vznikat bez přímého krytí zlatem či jiným hmotným aktivem. Centrální banka vytvoří nové rezervy účetním zápisem, komerční banky vytvářejí většinu peněz prostřednictvím úvěrů a hodnota měny stojí především na důvěře ve stát, jeho ekonomiku, daňovou kapacitu a centrální banku.
Z historického hlediska však nejde o samozřejmost. Globální systém plně nekrytých fiat měn je v dnešní podobě relativně mladý. Jeho definitivní nástup lze symbolicky datovat k 15. srpnu 1971, kdy americký prezident Richard Nixon jednostranně pozastavil směnitelnost amerického dolaru za zlato.
Tím skončila jedna měnová epocha. A začala druhá, jejíž konečný výsledek dodnes neznáme.
Svět před Bretton Woods
Po většinu 19. století fungovaly významné světové ekonomiky v různých formách zlatého standardu. Peněžní jednotka nebyla pouze abstraktním číslem – představovala nárok na určité množství zlata. Výhodou systému byla především disciplína. Stát ani centrální banka nemohly dlouhodobě vytvářet neomezené množství peněz, aniž by riskovaly odliv svých zlatých rezerv. Zlatý standard ale rozhodně nebyl bezchybný.
Mohl přispívat k deflačním tlakům, komplikoval reakci států na hluboké hospodářské krize a přenášel nerovnováhy mezi zeměmi prostřednictvím pohybu zlata. První světová válka jeho fungování zásadně narušila. Velká hospodářská krize a měnový chaos 30. let pak ukázaly, že návrat k předválečnému systému nebude jednoduchý. Když se blížil konec druhé světové války, bylo proto zřejmé, že svět bude potřebovat nový mezinárodní měnový řád.
Bretton Woods 1944
V červenci 1944 se v americkém Bretton Woods v New Hampshire sešli zástupci 44 států, aby vytvořili poválečnou finanční architekturu. Výsledkem bylo mimo jiné založení Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj, pozdější klíčové součásti Světové banky (Ministerstvo zahraničních věcí USA). Systém měl spojit dvě věci, které se obtížně slučují: stabilitu zlata a flexibilitu moderní měnové politiky. Výsledkem byl kompromis.
Vznikla v podstatě měnová pyramida: ZLATO ↓ AMERICKÝ DOLAR ↓ OSTATNÍ SVĚTOVÉ MĚNY. Dolar byl navázán na zlato v pevném kurzu: 35 USD = 1 trojská unce zlata tedy přibližně: 1 USD = 0,8887 gramu zlata.
Ostatní členské měny pak udržovaly pevné, byť za určitých okolností upravitelné kurzy vůči dolaru (World Gold Council). To je zásadní detail. Bretton Woods nebyl klasickým zlatým standardem. Běžný Američan nemohl přijít do banky s dolarovou bankovkou a požadovat odpovídající množství zlata. Právo směňovat dolarové rezervy za americké zlato měly především zahraniční měnové autority.
Proč právě dolar?
Odpověď neleží pouze v ekonomické teorii, ale především v geopolitické realitě roku 1944. Evropa byla válkou devastována. Velká Británie byla silně zadlužená. Německo a Japonsko byly před porážkou. Spojené státy naproti tomu disponovaly obrovskou průmyslovou kapacitou a mimořádnými zásobami zlata.
Americká ekonomická a politická převaha tak prakticky předurčila dolar k ústřední roli nového systému (World Gold Council). Tady vzniká základ dnešní dominance dolaru. Dolar nebyl původně světovou rezervní měnou pouze proto, že lidé důvěřovali americké vládě. Za dolarem stálo něco velmi konkrétního: ZLATO.
Centrální banky mohly dolar chápat jako určitý druh mezinárodního zlatého certifikátu. A právě tato konstrukce obsahovala zárodek budoucího problému.
První zásadní slabina
Bretton Woods Systém vypadal elegantně, ale obsahoval strukturální rozpor. Svět potřeboval stále více dolarů. Mezinárodní obchod rostl a zahraniční centrální banky potřebovaly rezervy. Aby Spojené státy dodávaly světu potřebnou dolarovou likviditu, musely dolary proudit do zahraničí. Jenže čím více dolarových pohledávek vůči USA vznikalo, tím větší byla otázka: Existuje v amerických trezorech dost zlata, aby mohly být všechny tyto dolary skutečně směněny?
Tento problém se proslavil jako Triffinovo dilema. Belgicko-americký ekonom Robert Triffin upozorňoval na zásadní konflikt mezi domácími potřebami země vydávající rezervní měnu a potřebami celého světového systému. Čím více dolarových rezerv svět potřeboval, tím větší mohlo být množství dolarových závazků USA vůči zahraničí – a tím více se mohla zpochybňovat jejich směnitelnost za zlato.
Je ovšem fér dodat, že ekonomové dodnes diskutují, zda byl kolaps Bretton Woods skutečně nevyhnutelný. Některé studie argumentují, že při jiné americké hospodářské politice mohl systém fungovat déle.
Více dolarových závazků, než odpovídalo důvěře ve zlaté rezervy
V 60. letech se problém vyostřoval. Spojené státy financovaly rozsáhlé domácí programy, vojenské výdaje a válku ve Vietnamu. Současně rostlo množství dolarů držených mimo USA. Zahraniční držitelé dolarů začali logicky uvažovat: Co když své dolary skutečně vyměníme za zlato? A někteří to udělali. Americké zlaté rezervy se dostávaly pod tlak.
V roce 1961 byl dokonce vytvořen London Gold Pool, prostřednictvím kterého se osm zemí snažilo společnými zlatými rezervami bránit oficiální cenu 35 dolarů za unci. Ani tento mechanismus dlouhodobě nefungoval. V roce 1968 už bylo nutné zavést dvoustupňový trh se zlatem – oficiální a volný. To byl varovný signál. Systém začínal ztrácet důvěryhodnost.
Okamžik, který změnil peníze
Dne 15. srpna 1971 vystoupil prezident Richard Nixon v televizi a oznámil zásadní změnu americké hospodářské politiky. Nařídil mimo jiné pozastavit směnitelnost amerického dolaru za zlato. Oficiálně šlo o reakci na rostoucí inflaci, tlak na americké zlaté rezervy a hrozící run na zlato.
Tento krok vstoupil do historie jako Nixonův šok. A právě zde lze použít slovo „podvod“, ovšem nikoli jako neutrální právní nebo historický fakt, ale jako kritické ekonomické hodnocení. Proč? Protože svět předtím přijímal a hromadil dolary v systému, jehož důležitou součástí byl závazek amerických měnových autorit směňovat oficiální dolarové rezervy za zlato v pevně stanoveném poměru.
Když začalo být zřejmé, že masová konverze dolarů do zlata by byla pro USA neudržitelná, Spojené státy směnitelnost jednostranně zastavily. Nixon navíc prezentoval tento krok jako dočasný. Dočasný už zůstal navždy. Z kritického pohledu lze rok 1971 přirovnat k situaci, kdy instituce vydá velké množství poukázek na určité aktivum a následně, když držitelé začnou požadovat jejich proplacení, oznámí: „Od dnešního dne už poukázky za aktivum nevyměňujeme.“
Z hlediska amerických státních zájmů šlo o pragmatické krizové rozhodnutí. Z pohledu zahraničního držitele dolarů však šlo o zásadní změnu pravidel hry poté, co již systém desítky let fungoval.
Bretton Woods nebyl poctivý systém
Bylo by však chybou romantizovat samotný Bretton Woods. Jeho hlavní slabina byla zabudována už do jeho konstrukce. Světový měnový systém postavil do centra národní měnu jednoho státu. Spojené státy tak získaly mimořádné privilegium. Svět potřeboval dolarové rezervy. Mezinárodní obchod potřeboval dolary.
Centrální banky potřebovaly dolary. A dolar mohl vytvářet americký finanční systém. Vznikla tak zásadní asymetrie: Spojené státy vytvářely měnu, kterou potřeboval celý svět. Bretton Woods tedy nebyl čistým zlatým standardem. Byl to dolarový standard se zlatou kotvou. A když byla kotva v roce 1971 odříznuta, zůstal dolar.
Co vlastně vzniklo po roce 1971?
Po definitivním rozpadu Brettonwoodského systému přešel svět postupně k systému fiat měn. Fiat měna nemá pevně stanovenou směnitelnost za zlato. Koruna není příslibem určitého množství zlata. Euro není příslibem určitého množství zlata. Ani dolar už není příslibem určitého množství zlata.
Moderní měna je především pohledávka uvnitř finančního systému založeného na důvěře, právu, schopnosti státu vybírat daně a důvěryhodnosti centrální banky. To systému poskytlo obrovskou flexibilitu. Ale současně odstranilo jednu z nejdůležitějších historických brzd tvorby peněz.
Největší výhoda fiat peněz je zároveň jejich největším nebezpečím
Fiat systém umožňuje centrálním bankám reagovat na krize. Mohou dodávat likviditu. Mohou působit jako věřitel poslední instance. Mohou stabilizovat bankovní systém. Mohou zabránit destruktivní deflační spirále.
To jsou reálné výhody a seriózní kritika fiat měn je nesmí ignorovat. Problém je v tom, že stejný mechanismus umožňuje něco, co zlato zásadně omezuje: prakticky neomezenou nominální tvorbu peněz a úvěru. A zde vzniká politicko-ekonomický problém.
Zlatý standard říká vládě: Nemůžeš dlouhodobě utrácet bez omezení, protože můžeš přijít o zlato. Fiat systém říká: Omezením není množství zlata, ale důvěra, inflace, kurz měny, úrokové sazby a schopnost ekonomiky absorbovat nové peníze a dluh. To je podstatně méně viditelná hranice.
Inflace jako skrytá daň
Největším problémem fiat měny není to, že by automaticky musela skončit hyperinflací. To je příliš zjednodušené tvrzení. Problém je subtilnější. Pokud peněžní zásoba a úvěr dlouhodobě rostou rychleji než schopnost ekonomiky produkovat statky a služby, výsledkem může být růst cen – někdy spotřebního zboží, jindy nemovitostí, akcií či jiných aktiv.
Držitel hotovosti přitom nemusí přijít o jedinou bankovku. Přesto může chudnout. Má stále: 1 000 000 Kč. Ale za tento milion si postupně koupí méně. Inflace je proto oprávněně označována za určitou formu skrytého zdanění držitelů peněz, byť ekonomicky nejde o daň v právním slova smyslu.
Dluh se stal základním prvkem systému
Existuje ještě jeden zásadní rozdíl. V moderním bankovním systému vzniká velká část peněz prostřednictvím poskytování úvěrů. Peníze a dluh jsou proto úzce propojené. Stát vydává dluhopisy. Banky poskytují úvěry. Finanční systém vytváří nové pohledávky. Centrální banky mohou v krizích významnou část těchto aktiv nakupovat a proti nim vytvářet nové rezervy
Fiat systém tak umožnil vytvořit množství nominálních finančních aktiv, které by při striktním zlatém krytí bylo obtížně představitelné. Výsledkem je ekonomika, která je mimořádně citlivá na cenu peněz – tedy úrokové sazby.
Paradox současného systému
Fiat peníze poskytly státům schopnost bojovat s krizemi. Současně však mohly přispět k vytvoření systému, který je na permanentním přísunu likvidity a úvěru stále závislejší. Při každé velké krizi proto vzniká stejné dilema: Nechat předlužené subjekty zkrachovat a riskovat systémovou krizi? Nebo vytvořit další likviditu, zachránit systém a část nákladů přenést do budoucnosti?
Fiat systém má mimořádnou schopnost odkládat okamžik vyrovnání účtů. To je jeho síla. A současně jeho slabina.
Proč dolar přežil konec svého zlatého krytí?
Tady se odehrál jeden z nejpozoruhodnějších momentů moderní ekonomické historie. Bylo možné očekávat, že po zrušení směnitelnosti za zlato dolar ztratí svou dominantní pozici. Nestalo se.
Dolar měl již vytvořenou obrovskou síťovou výhodu. Byl používán v mezinárodním obchodě. Centrální banky ho držely jako rezervu. Banky v něm poskytovaly úvěry. Komodity byly oceňovány v dolarech. Americké kapitálové trhy nabízely bezkonkurenční hloubku a likviditu. Dolar proto nepotřeboval zachovat zlatou kotvu, aby si zachoval dominantní postavení.
Důvěra ve zlato byla postupně nahrazena důvěrou v: americkou ekonomiku, americký stát, americký dluhopisový trh, právní systém USA, geopolitickou sílu Spojených států a obrovskou dolarovou finanční infrastrukturu. To je skutečný základ dnešního dolarového systému.
Největší experiment v dějinách peněz?
Od roku 1971 uplynulo více než půl století. To je dlouhá doba z pohledu lidského života. Z pohledu historie peněz je to však relativně krátké období. Nikdy předtím nefungovala celá světová ekonomika tak dlouho v systému, kde prakticky všechny významné měny představují fiat peníze bez pevného nároku na určité množství zlata.
Proto lze současný systém legitimně označit za globální měnový experiment. To automaticky neznamená, že musí skončit katastrofou. Fiat systém prokázal pozoruhodnou odolnost. Přežil ropné šoky, vysokou inflaci 70. let, burzovní krachy, finanční krizi roku 2008, pandemii i další otřesy. Otázkou však zůstává, za jakou cenu.
Rostoucí veřejné i soukromé zadlužení, opakované zásahy centrálních bank a dlouhodobá ztráta kupní síly měn ukazují, že flexibilita fiat systému není zadarmo.
Ani návrat ke zlatu není jednoduchým řešením
Kritika fiat peněz by neměla sklouznout k představě, že stačí jednoduše obnovit kurz například: 1 unce zlata = X dolarů a problém je vyřešen. Není. Zlatý standard má vlastní zásadní omezení. Množství měnového kovu nemusí odpovídat potřebám rychle rostoucí ekonomiky. Prudká poptávka po zlatu může vyvolávat deflační tlaky.
Centrální banka má menší prostor reagovat na bankovní paniku. A historie ukazuje, že v okamžiku války nebo hluboké krize státy stejně často pravidla zlatého standardu změnily či suspendovaly. Samotné zlato tedy nezaručuje odpovědnou politiku. Zaručuje však něco jiného: omezuje schopnost politické moci vytvářet peníze bez nákladů. A právě proto bylo zlato po tisíciletí tak významnou součástí peněžních systémů.
Zlato není něčí závazek
Zde leží jeden z nejzásadnějších rozdílů mezi zlatem a moderními finančními aktivy. Bankovní vklad je závazkem banky. Dluhopis je závazkem emitenta. Bankovka je součástí státního měnového systému. Zlato samo o sobě není pohledávkou vůči jiné osobě.
Fyzické zlato nemá protistranu. Nikdo nemusí splnit svůj slib, aby zlato existovalo. A právě tato vlastnost vysvětluje, proč centrální banky drží zlato ve svých rezervách i více než padesát let po skončení Bretton Woods.
Skutečná lekce Bretton Woods
Historie Bretton Woods není jednoduchým příběhem dobra a zla. Je to příběh konfliktu mezi dvěma principy. Na jedné straně: měnová disciplína. Na druhé: měnová flexibilita. Bretton Woods se pokusil mít obojí. Dolar poskytoval flexibilitu. Zlato mělo poskytovat disciplínu.
Jenže postupně vzniklo více dolarových závazků, než kolik byla Amerika ochotna za stanovených podmínek převést do zlata. Když se oba principy dostaly do konfliktu, politická moc si vybrala flexibilitu. Zlatá kotva byla odstraněna.
Rok 1971 nebyl pouze technickou změnou
Nixonovo rozhodnutí bývá někdy popisováno jako technická změna mezinárodního měnového systému. Ve skutečnosti šlo o změnu mnohem hlubší. Před rokem 1971 bylo možné položit otázku: „Kolik zlata představuje tento dolar?“
Po roce 1971 tato otázka ztratila význam. Správná otázka začala znít: „Jakou kupní sílu bude mít tento dolar v budoucnosti?“
To je zásadní filozofická změna samotné podstaty peněz. Peníze se definitivně posunuly od nároku na fyzické aktivum k nároku založenému na důvěře ve fungování systému.
Od Bretton Woods k experimentu fiat peněz
Brettonwoodský systém vznikl jako pokus zabránit návratu měnového chaosu meziválečného období. Přinesl stabilitu. Pomohl vytvořit prostředí pro mimořádný růst světového obchodu a poválečné ekonomiky. Ale obsahoval zásadní konstrukční chybu: světovou rezervní měnou se stala národní měna jednoho státu. Spojené státy získaly privilegium dodávat světu rezervní aktivum, zatímco současně slibovaly jeho směnitelnost za omezené množství zlata.
Tyto dva cíle se postupně dostaly do konfliktu. Dne 15. srpna 1971 tento konflikt skončil vítězstvím dolaru nad zlatem. Z pohledu americké vlády šlo o obranu národních ekonomických zájmů. Z pohledu kritika měnového systému šlo o jednostrannou změnu základního pravidla poté, co svět desítky let akumuloval dolarové pohledávky právě v systému založeném na zlaté konvertibilitě.
Právě v tomto smyslu lze hovořit o „měnovém podvodu roku 1971“ – nikoli jako o právně prokázaném podvodu, ale jako o porušení ekonomického příslibu, na kterém stála důvěra v původní systém. Od té chvíle žijeme ve světě, v němž hodnota peněz není omezena množstvím zlata v trezoru. Je omezena především důvěrou.
A důvěra má jednu zásadní vlastnost: lze ji vytvářet desítky let, ale ztratit velmi rychle. Proto možná nejdůležitější otázkou 21. století není, zda se svět vrátí ke klasickému zlatému standardu. Otázka zní: Jak dlouho může fungovat globální finanční systém, v němž lze množství peněz a dluhu rozšiřovat mnohem rychleji než množství skutečných, vzácných aktiv?
Bretton Woods byl nedokonalým pokusem spojit zlato s politicky řízenými penězi. Rok 1971 tento kompromis ukončil. Zlato ze systému zmizelo jako závazná kotva. Důvěra zůstala jako kotva jediná. A právě výsledek tohoto více než půl století trvajícího experimentu s nekrytými penězi bude jedním z nejdůležitějších ekonomických příběhů naší doby.
Proč nekryté peníze podporují růst dluhu – a kde leží hranice systému? Jedním z nejzásadnějších důsledků přechodu od peněz omezených zlatou kotvou k dnešnímu systému fiat měn je výrazné oslabení vnějšího omezení pro růst peněz a dluhu. Ve zlatém standardu existovala relativně tvrdá hranice: pokud stát nebo bankovní systém vytvářely příliš mnoho peněžních závazků, rostlo riziko jejich směny za zlato a následného odlivu zlatých rezerv.
V čistém fiat systému tato fyzická brzda neexistuje. Centrální banka může nominálně vytvořit prakticky libovolné množství rezerv a stát může vydávat nový dluh tak dlouho, dokud pro něj existuje poptávka a trhy důvěřují jeho schopnosti závazky obsluhovat.
Dluh vytváří nové peníze. Moderní systém je navíc založen na úzkém propojení peněz a úvěru. Když komerční banka poskytne nový úvěr, zpravidla současně vytvoří nový bankovní vklad. Velká část peněz v ekonomice tedy nevzniká tak, že by někdo vytiskl bankovky, ale jako protistrana nového dluhu.
Zjednodušeně: NOVÝ ÚVĚR → NOVÝ VKLAD → NOVÉ PENÍZE V EKONOMICE. To vytváří velmi důležitou dynamiku. Ekonomický růst je podporován dostupností úvěru, rostoucí úvěr podporuje ceny aktiv a vyšší ceny aktiv umožňují vznik dalšího úvěru.
Vzniká kruh: více úvěru → více peněz → vyšší ceny aktiv → vyšší hodnota zástav → možnost dalšího úvěru → ještě více dluhu. Dokud ekonomika roste a úrokové sazby zůstávají přijatelné, může tento mechanismus fungovat velmi dlouho. Problém nastává ve chvíli, kdy dluh začne růst rychleji než příjmy, ze kterých má být obsluhován.
Stát má ve fiat systému mimořádnou výhodu
Soukromá domácnost má jasný limit zadlužení. Pokud její příjmy nestačí na splátky, banka jí další peníze nepůjčí. Stát vydávající dluh ve vlastní měně je v jiné pozici. Může vydávat nové dluhopisy. Finanční instituce je mohou nakupovat. A v mimořádných situacích může centrální banka vytvářet nové rezervy a státní dluhopisy nakupovat.
Řetězec může vypadat například takto: STÁT → vydá dluh → FINANČNÍ TRH → nakoupí dluhopisy → CENTRÁLNÍ BANKA → může část aktiv nakoupit za nově vytvořené rezervy. To neznamená, že stát může bez následků financovat neomezené deficity „tištěním peněz“.
Omezení pouze změnilo podobu. Místo nedostatku zlata se konečnou hranicí stávají: inflace, úrokové náklady, kurz měny a především důvěra věřitelů a obyvatelstva.
Proč má systém tendenci řešit starý dluh novým dluhem
Jakmile celková zadluženost dosáhne vysoké úrovně, vzniká další problém. Velká část starého dluhu není při splatnosti skutečně splacena z vytvořených úspor. Je refinancována.
Stát vydá nové dluhopisy a z jejich výnosu splatí staré. Podnik nahradí starý úvěr novým. Domácnost refinancuje hypotéku. Dokud věřitelé věří systému, nemusí to představovat bezprostřední problém. Refinancování je běžnou součástí moderních financí.
Nebezpečí vzniká tehdy, když ekonomika začne být závislá na tom, že nový dluh musí vznikat proto, aby bylo možné udržovat starý dluh. Potom systém potřebuje stále příznivější finanční podmínky.
Dluhová past
Představme si stát s dluhem ve výši 50 % HDP a průměrným úrokem 2 %. Úrokové náklady představují přibližně: 1 % HDP ročně. Nyní si představme dluh ve výši 120 % HDP a průměrný úrok 5 %. Úrokové náklady by po plném přecenění dluhu teoreticky dosahovaly: 6 % HDP ročně. To už představuje enormní tlak na veřejné finance.
Vláda má potom jen několik základních možností: zvýšit daně, snížit výdaje, zvýšit ekonomický růst, vytvořit primární rozpočtové přebytky, restrukturalizovat dluh – nebo doufat, že inflace a nominální růst postupně sníží reálnou hodnotu dluhu. A právě zde vzniká jeden z největších konfliktů fiat systému.
Vysoce zadlužená ekonomika potřebuje vyšší úroky k potlačení inflace, ale zároveň může potřebovat nízké úroky, aby dokázala svůj dluh obsluhovat. Centrální banka se tak může dostat mezi dva protichůdné cíle.
Kdy se systém stává neudržitelným?
Neexistuje jedno magické číslo zadlužení, při kterém fiat systém automaticky zkolabuje. Země s dluhem 150 % HDP může být za určitých podmínek stabilnější než země s dluhem 70 % HDP. Rozhoduje struktura dluhu, jeho splatnost, měna, úrokové sazby, produktivita ekonomiky, demografie, důvěra investorů a schopnost státu vybírat daně.
Existuje však jednoduchá dlouhodobá logika: Dluh nemůže trvale růst výrazně rychleji než ekonomická základna, která jej musí obsluhovat, aniž by se někde objevily náklady. Pokud zadlužení roste rychleji než produktivita a reálné příjmy, systém má postupně stále menší prostor pro chybu.
Každé zvýšení sazeb bolí více. Každá recese je nebezpečnější. Každá finanční krize vyžaduje větší zásah. A každá další záchrana může vytvořit další dluh.
Konečnou hranicí fiat peněz není zlato. Je jí důvěra. To je možná nejdůležitější rozdíl mezi zlatým a fiat systémem. Ve zlatém standardu může krize důvěry vyústit v požadavek: „Dejte mi za moje peníze zlato.“
V čistém fiat systému tato možnost neexistuje. Držitel peněz proto může reagovat jinak: „Nechci tuto měnu držet. Chci za ni něco skutečného.“ Začne nakupovat nemovitosti, půdu, akcie, komodity, jiné měny - nebo zlato. Pokud tento proces probíhá pomalu, může se projevit dlouhodobou inflací cen spotřebního zboží nebo aktiv.
Pokud se důvěra zlomí rychle, může přijít měnová a dluhová krize. A právě zde leží skutečná hranice systému nekrytých peněz. Centrální banka může vytvořit peníze. Nemůže však vytvořit ropu, elektřinu, obilí, továrny, pracovní sílu, produktivitu ani zlato. Může zvýšit množství peněžních jednotek, nikoli množství skutečného bohatství.
Paradox dluhového systému
Čím více dluhu systém vytvoří, tím více se může stát závislým na dalším úvěru. Čím větší je dluh, tím citlivější je ekonomika na úrokové sazby. Čím citlivější je ekonomika na sazby, tím obtížnější může být boj proti inflaci. A čím více musí centrální banky v krizích stabilizovat finanční systém, tím větší vzniká riziko, že trhy začnou předpokládat další budoucí zásahy.
Vzniká tedy potenciálně nebezpečná spirála: DLUH → KRIZE → MĚNOVÁ INTERVENCE → STABILIZACE → DALŠÍ RŮST DLUHU → JEŠTĚ VĚTŠÍ ZÁVISLOST NA STABILITĚ FINANČNÍHO SYSTÉMU. Fiat systém proto nemusí skončit jedním dramatickým kolapsem. Může se přizpůsobovat desítky let prostřednictvím inflace, finanční represe, vyššího zdanění, restrukturalizací, změn měnového režimu nebo dlouhých období, kdy nominální ekonomika roste rychleji než reálná životní úroveň
Právě v tom spočívá jeho síla i nebezpečí. Zlatý standard omezoval množství peněz nedostatkem zlata. Fiat systém omezuje až nedostatek důvěry. A zlato nelze vytvořit rozhodnutím centrální banky.
Důvěru také ne.
