Konala se od 4. do 11. února 1945 a jednotlivé velmoci zde byly konkrétně zastoupeny prezidentem Franklinem D. Rooseveltem (USA), premiérem Winstonem Churchillem (Velká Británie) a generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, maršálem Josifem Stalinem.
Konference pod krycím názvem Argonaut
Konference (pod krycím názvem Argonaut) se konala v těsné blízkosti letoviska Jalta (odtud její pojmenování) na Krymském poloostrově v Sovětském svazu, a to střídavě v Livadijském, Jusupovském a Voroncovském paláci. Cílem konference bylo především vytvoření takového poválečného uspořádání v Evropě, které by do nejvyšší možné míry garantovalo dlouhodobé mírové vztahy a minimalizovalo případné budoucí nebezpečí ze strany Německa a opakování válečného konfliktu širšího rozsahu.
Jaltská konference byla druhým ze tří velkých válečných (resp. těsně poválečných) summitů Velké trojky. Předcházela jí Teheránská konference v listopadu roku 1943 a po ní následovala Postupimská konference v červenci roku 1945. Za zmínku v této souvislosti stojí ještě tzv. Moskevská konference, která proběhla v říjnu roku 1944, které se ale neúčastnil americký prezident Roosevelt, a na níž Churchill a Stalin jednali o budoucí západní (britské) a sovětské sféře vlivu v Evropě.
Toto jednání je opředeno mnoha mýty: Šlo tedy o setkání mezi Churchillem a Stalinem, na kterém byly Spojené státy zastupovány americkým velvyslancem v Moskvě Averellem Harrimanem a vedoucím americké vojenské mise v Moskvě generálem John Deanem jako pozorovateli. Předmětem jednání bylo stanovení rovnováhy moci a sfér vlivu na Balkáně po druhé světové válce mezi Sověty a Brity.
Zahoďme tento papír
Churchill tehdy napsal na kus papíru seznam, který dělí Rumunsko, Řecko, Jugoslávii, Maďarsko a Bulharsko mezi tyto dvě mocnosti a Stalin jednoduše umístil zaškrtávací znak vedle návrhů Churchilla. Sovětský svaz vyšel z této raritní dohody velmi příznivě a získal (pro začátek) 90 procent Rumunska, 10 procent Řecka, polovinu Jugoslávie, polovinu Maďarska a tři čtvrtiny Bulharska. Hlavním zájmem Churchilla bylo jednoznačně Řecko a se Stalinovým souhlasem nařídil, že tam mohou být vyslány britské ozbrojené síly.
Winston Churchill to ve svých vzpomínkách komentoval mj. takto: „Prohlásil jsem: Regulujeme naše záležitosti na Balkáně. Vaše jednotky jsou v Rumunsku a v Bulharsku. I my máme své zájmy, své mise a své agenty v těchto zemích. Vyhněme se konfliktů nad triviálními záležitostmi.“ Churchill vzpomíná, jak přisunul papír se seznamem Stalinovi. Stalin potom vzal modrou tužku, doplnil své připomínky a vrátil papír Churchillovi.
Churchill prý nakonec řekl: „Nepovažujete za poněkud cynické vyřešit problémy, na nichž závisí osud milionů životů, tímto způsobem? Zahoďme tento papír.“ „Ne, nechte to,“ opáčil prý Stalin. Když oba státníci dokončili svou diskusi, ministři zahraničí Británie a Sovětského svazu, Anthony Eden a Vjačeslav Molotov, se vydali na vyjednávání konečných procent vlivu. Výsledkem jejich jednání byl nárůst podílu vlivu Sovětského svazu v Bulharsku a v Maďarsku na 80 procent.
Co se v Jaltě projednávalo a dohodlo?
Především zde padlo finální rozhodnutí o demilitarizaci a odzbrojení Německa. Německo mělo být následně rozděleno do tří zón, které by byly spravovány Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií. Poslední, čtvrtá zóna byla později na britský nátlak přidělena Francii, která tím získala i místo ve Spojenecké kontrolní komisi, což byl nejvyšší politický orgán v poválečném Německu. Tato „francouzská“ zóna vznikla na území sektorů, které byly původně přiděleny USA a Velké Británii, jelikož Sověti odmítli na toto řešení uvolnit, byť jen jeden jediný metr své zóny.
Na čtyři sektory mělo být rozděleno i hlavní město Berlín. Státníci Velké trojky se na Jaltské konferenci také shodli na tom, že Německo bude platit poválečné reparace těm státům, kterým během války způsobilo ztráty a škody. Tedy i Československu. Část těchto reparací měla být uhrazena formou zboží (mj. strojů, lodí atd.) a akcií v německých společnostech, a to v celkové sumě 22 miliard dolarů, z čehož mělo 50 procent připadnout Sovětskému svazu.
Zároveň panovalo přesvědčení, že konečnou sumu reparací bude možno stanovit až po ukončení válečných operací. Což se také stalo, na Pařížské reparační konferenci. A je potřeba zas a znovu zdůrazňovat, že Německo své reparační závazky dodnes nesplnilo. Jenom nám, České republice (a Slovensku) dluží (po přepočtu na současné ceny) více než 15 bilionů korun. A že je povinností jakékoli české vlády, která se hlásí k vlastenectví a obhajobě národních zájmů, tyto reparace vymáhat. Podobně, jako to dělala národně konzervativní vláda strany Právo a spravedlnost v Polsku.
Rada bezpečnosti OSN a poválečný vývoj Evropy
Na konferenci se rovněž diskutovalo o budoucí podobě a struktuře celosvětové politicko-bezpečnostní organizace (budoucí Organizace spojených národů) a již konkrétně se zde dohodl vznik Rady bezpečnosti této organizace. Stalin mj. požadoval, aby v Organizaci spojených národů disponovaly samostatným hlasem a zastoupením všechny tehdejší svazové republiky Sovětského svazu, což ovšem USA a Británie zablokovaly. Stalin ovšem uhájil samostatné zastoupení alespoň pro Ukrajinu a Bělorusko.
Velká trojka přijala též v tomto ohledu takzvanou jaltskou formulaci, která obsahuje dodnes platnou zásadu jednomyslnosti velmocí při hlasování v Radě bezpečnosti OSN o všech otázkách, které nemají procedurální charakter. Toto rozhodnutí bylo prokonzultováno i s vládami Číny a Francie, které měly Velkou trojku v Radě bezpečností doplnit.
Jaltská konference se též explicitně věnovala architektuře poválečného vývoje ve střední Evropě. Např. v Polsku měla vzniknout demokratická prozatímní vláda, ve které by měl vedle komunistů zastoupení i nekomunistický odboj a reprezentanti londýnské exilové vlády. Toto rozhodnutí bylo porážkou Britů a Američanů, protože v praxi znamenalo de facto pouze doplnění komunistické (tzv. lublinské) vlády řízené z Kremlu. Původní anglo-americký požadavek na odvolání lublinské vlády se přes Stalina nepodařilo prosadit.
Rusové půjdou do boje proti Japonsku
Velmi podstatným výsledkem Jaltské konference byl i souhlas Sovětů s tím, že vyhlásí Japonsku (se kterým měli v té době smlouvu o neútočení) válku do tří měsíců po ukončení válečných operací v Evropě. Měli za to získat Sachalin a přilehlé ostrovy, Kurilské ostrovy, nájem (čínského) přístavu Port Arthur, výsadní práva v přístavu Dairen (Ta-Lien) a mimořádná práva ve využívání Východočínské a Jihomandžuské železnice.
Sovětský svaz tento závazek bezezbytku splnil, a to přesně v dohodnuté lhůtě, konkrétně 8. srpna 1945. A jeho rozsáhlá pozemní „mandžuská“ ofenzíva zásadním způsobem přispěla k japonské kapitulaci. Pro kontext doplňme, že Japonsko na jaře roku 1945 bylo stále nesmírně silným protivníkem, mělo v asijsko-tichomořském regionu výrazně početnější pozemní vojenské síly než Spojenci, a válka v tomto regionu se tak mohla táhnout po mnoho dalších let, což by vedlo k ohromným lidským i materiálním ztrátám. Američané byli dokonce přesvědčeni, že bez sovětské pomoci by i po obsazení Japonska mohla armáda „Říše vycházejícího slunce“ pokračovat v boji jinde v Asii.
Spojené státy proto enormně potřebovaly záruky Moskvy, že Rusové půjdou do boje proti Japonsku. Na závěr Jaltské konference byla podepsána Deklarace o svobodné Evropě, ve které se USA, SSSR a Velká Británie zavázaly, že nechají v evropských zemích osvobozených od německé okupace proběhnout svobodné volby. Což, jak je notoricky známo, v pravém slova smyslu naplněno nebylo.
O osudu poválečného ČSR nebylo rozhodnuto na Jaltě
Některá na konferenci původně plánovaná témata a rozhodnutí byla odložena na pozdější dobu. Šlo mj. o stanovení průběhu italsko-jugoslávské a italsko-rakouské hranice o budoucí územní podobu Rumunska apod. Část dohod z Jaltské konference byla po jistou dobu utajená. Např. o zmíněném samostatném zastoupení Ukrajiny a Běloruska v OSN se širší veřejnost dozvěděla až na samotném konci války.
Dohoda tří velmocí o otázkách Dálného východu (sovětské územní a jiné benefity) byla zveřejněna až v roce 1946, a dokonce i prezident Truman, v době Jaltské konference Rooseveltův viceprezident, se o její existenci dozvěděl až po svém nástupu do prezidentského úřadu.
Oproti dosud panující mytologii je realitou, že k definitivnímu rozdělení Evropy „u zeleného stolu“ na Jaltské konferenci nedošlo. Politická mapa starého kontinentu po druhé světové válce byla finálně určena souběhem více faktorů, zejména pak postupem jednotlivých spojeneckých armád a do velké míry rovněž vůli obyvatelstva evropských států odvozené od jejich válečných (a předválečných) zkušeností.
Proto také platí, že o osudu poválečného Československa nebylo rozhodnuto na Jaltě. Velká míra rozhodnutí byla na nás samotných, a na našich předcích. A rozhodně nelze říci, že podpora Komunistické strany Československa, její definitivní „únorový“ nástup k absolutní moci v roce 1948, k nám byly dovezeny „na bodácích“ sovětských vojsk. Ani o tzv. demarkační čáře, hranici postupu sovětské armády a západních spojeneckých vojsk, nebylo rozhodnuto na Krymu. Ta se dohodla až v rámci korespondence mezi nejvyšším spojeneckým velením západních armád a velením Rudé armády.
Curzonova linie mezi Ruskem a Polskem
Co se týče poválečné územní podoby Polska, o které se na Jaltě též hovořilo: Nejdůležitější byla budoucnost zhruba 300 kilometrového pásu na východ od tzv. Curzonovy linie, což byla demarkační linie stanovena mezi Polskou republikou a Sovětským svazem po první světové válce. Polsko tento pás získalo do svého držení ve válce proti Sovětskému svazu v letech 1920 až 1921 a „pojistilo“ si jej tzv. rižským mírem. Otázka tohoto území se řešila již na první konferenci Velké trojky v Teheránu. Stalin tam poprvé jasně prohlásil, že trvá na tom, aby tento třistakilometrový pás získal. A v podstatě v tomto směru už tehdy dosáhl souhlasu ze strany Britů i Američanů.
Stalin měl v rukávu silný argument: Říkal „nemohu předstoupit před sovětské občany s tím, že jsem pro ně vymohl méně, než kolik nabízel po první světové válce britský ministr zahraničí lord Curzon.“ A také chtěl jednou provždy zabránit opakování těch situací (mj. Napoleonovo tažení, Fall Barbarrossa), kdy Polsko opakovaně bylo „chodbou, skrz kterou prošel nepřítel útočící na Rusko“. Tento argument potom opakoval i na Jaltě, kde bylo de facto dohodnuto, že návrat ke Curzonově linii bude Polsku kompenzován na západě - (dosud) německým územím ve Východním Prusku. Stalin dokonce navrhl, že by se polská hranice mohla posunout až za Západní Nisu, což by mj. znamenalo další dva miliony Němců, kteří by se stali součástí Polska, a byli by poté odsunuti. Churchill na to tehdy spontánně zareagoval metaforou, že není potřeba polskou husu živit německou nádivkou až k prasknutí.
Klíčový summit 20. století
Proč byla jako místo konání této přelomové konference nakonec vybrána právě Jalta? Bylo to nakonec další Stalinovo vítězství v poměrně složité hře. Stav amerického prezidenta Roosevelta byl ke konci války už opravdu velmi vážný a špatný. Proto již také nechtěl cestovat nikam daleko. Už v červenci roku 1944 Roosevelt s Churchillem navrhovali Stalinovi různá místa setkání, například Skotsko.
Stalin to odmítl s tím, že velí jednotkám Rudé armády a nemůže se vzdálit. V září 1944 padl návrh na Aljašku. To Stalin odmítl z důvodu onemocnění. V říjnu pak Stalin při jednání s Churchillem souhlasil s tím, že by místem setkání mohlo být Černomoří. Proto ještě předtím odmítal všechny další návrhy od francouzské Riviéry přes Sicílii až po řecké přístavy.
Stalinovi Jalta, jakožto místo konání konference, vyhovovalo i proto, že mohl nechal své západní partnery cestovat auty ze 160 kilometrů vzdáleného (nejbližšího využitelného) letiště v Saki až do Jalty, takže viděli minimálně část válečné destrukce, kterou způsobili Němci Sovětskému svazu, což na ně mělo silný psychologický vliv. I toto mělo na výsledky a závěry Jaltské konference nepochybný vliv.
Jaltská konference tedy zcela jednoznačně byla jedním z klíčových summitů 20. století. A to i bez mýtů a lží, kterými je opředena. A které se dodnes používají jako klacek v domácích i mezinárodních politických bojích.
