Co to znamená, mluvit československy?
V praxi to ovšem neznamenalo, že by se všichni museli naučit úplně nový jazyk vzniklý smíšením obou tradičních jazyků. Češi mluvili dál česky, Slováci slovensky. Ten „československý jazyk“ byl spíš politicko-právní konstrukt, nikoli skutečná mluva. Hovořilo se o něm v ústavě, v zákonech a úředních dokumentech.
Státní jazyk, nikoli však úřední
V ústavě se sice výslovně mluvilo o jazyce československém jako o státním jazyce, jenomže ústava už nestanovila, jakým jazykem mají úřady konkrétně jednat s občany. To se řešilo až následujícími zvláštními zákony a nařízeními. Československý jazyk byl tedy jazykem státním, nikoli však úředním.
Tohle pojetí mělo i praktické důsledky. Úřady měly fungovat dvojjazyčně, ale v realitě často převažovala čeština, hlavně v centrální správě. Slovenská kulturní a jazyková emancipace se teprve rodila a leckdy to mezi Čechy a Slováky skřípalo — právě i kvůli pocitu, že „československý jazyk“ je vlastně spíš čeština s přívlastkem.
Postupný zánik „českoslovenštiny“
Po druhé světové válce, a hlavně po roce 1948 pojem „československý jazyk“ postupně vyhasíná. Ústava z roku 1960 už mluví jasně o češtině a slovenštině a federalizace v roce 1968 to definitivně potvrdila. A po roce 1993, po rozdělení státu, se oba jazyky emancipovaly, ale jsou si nadále blízké a vzájemně srozumitelné.
Takže když to shrneme, československý jazyk nikdy nebyl jazykem, kterým by se skutečně mluvilo. Byl to spíš symbol snahy o jednotu, o společný příběh nového státu. Dnes je to připomínka doby, kdy se věřilo, že jazyk může stmelovat národ — i když realita byla o něco složitější.
