O čem sní každá promyka, napůl lasička a napůl veverka? Aby mohla bydlet v domě Angličana a bojovat s jeho nepřáteli – jedovatými hady! Rudyard Kipling byl přesvědčen, že ostatní druhy – stejně jako ostatní národy – přímo touží umírat za Brity. A pokud netouží, dají se přinejmenším využít. Ostatně i „volná smečka” (alegorické ztvárnění anglických kolonizátorů) vítězí právě díky tomu, že Mauglí pošle do boje proti divokým psům „malý národ” - včely.
Promyky a žáby se vymkly kontrole
Jakékoli pochybnosti o takovém uspořádání světa anglosaský mozek prostě zablokuje. Je to dobře patrné z anglické literatury. Milton věřil, že Angličané jsou vyvoleným národem a že jejich kroky řídí sám Bůh. Haggard s Conanem Doylem byli přesvědčeni, že rozšiřování Britského impéria požehnala sama nebesa. Kipling upřímně věřil, že Anglosasové napomáhají evoluci a pracují ruku v ruce s Matkou přírodou, přetvářejí slepou hmotu a vtiskují jí tvar podle vlastního gusta.
Zajímavé je, že empiricky mohli Anglosasové dojít ke zcela opačným závěrům. Tentýž Kipling jistě slyšel, co se stalo s promykami na Havaji. Tam se na konci 19. století američtí plantážníci rozhodli zatočit s krysami, hlodavci, kteří se kdysi přeplavili spolu s kolonizátory na lodích a s chutí požírali cukrovou třtinu. Utrácet peníze za pasti a jedy se tehdejším „efektivním manažerům” nechtělo, a tak padlo rozhodnutí dovézt promyky.
Plán byl jednoduchý: promyky budou zadarmo hubit krysy a cukrová třtina bude klidně růst a vydělávat. Jak řečeno, tak uděláno, a zvířátka putovala na Havaj. Jenže promyky očekávání zklamaly. Místo krys se pustily do ptáků. Výsledkem byl pokles populace opeřenců a vyhynutí některých druhů.
Ve stejné době, ještě za Kiplingova života, australští plantážníci dovezli na zelený kontinent jedovatou ropuchu obrovskou. Domnívali se, že tahle mohutná ropucha, která může vážit i dva kilogramy, bude hubit brouky požírající, opět, cukrovou třtinu. Jenže ropucha obrovská o tomhle plánu neměla ani ponětí. Když zjistila, že přirozené nepřátele v Austrálii nemá, začala se vesele množit a žrát všechno, co se hýbe.
Jak zpomalit migraci ropuch?
Dnes se podle vědců v severní Austrálii potulují miliardy tlustých jedovatých ropuch, které na svých krátkých nožkách neúnavně postupují do hloubi kontinentu. Predátoři – vakoveverky, varani a sladkovodní krokodýli, kteří si na takové ropuše pochutnají, brzy hynou na její toxiny. Prudký úbytek varanů už vedl k přemnožení drobných obratlovců, což zase přispělo k nárůstu populace zdivočelých koček. A kočky, jak známo, mají s ptáky zvláštní účty, takže škůdci, kvůli nimž se celé tažení vlastně rozjelo, mohou hledět do budoucnosti s nadějí.
Spojenectví koček a ropuch dnes vypadá skutečně impozantně a Australané žijí v hrůze z hrozícího kolapsu ekosystému i pochmurných ekonomických důsledků. Na jihu země se proto vědci snaží vypěstovat u varanů a krokodýlů odpor k ropuchám. Mrtvé ropuchy napuštěné nějakou hořkou látkou vystavují na kůlech u vodních ploch. Krokodýli, kteří takovou návnadu ochutnají, si ropuchy zapíšou na svůj černý seznam, jenže mláďata tuhle zkušenost od starších nepřebírají, takže je třeba je vychovávat nanovo.
Současně se australská vláda pokouší zpomalit migraci ropuch na jih za pomoci dobrovolníků sbírajících ropuchy do košíků. Úspěch těchto snah je ale těžko představitelný, jedna ropucha klade zhruba dvacet tisíc vajíček, a to dvakrát do roka. Navíc si ropuchy při dobývání Austrálie zpevnily a prodloužily nohy. Zatímco dříve posunovaly hranici svého areálu o pouhých deset kilometrů za rok, dnes urazí padesát až šedesát.
Zástupné síly se vymykají kontrole nejen v přírodě
Na přelomu 19. a 20. století si Anglosasové stvořili ideálního zástupce pro válku s Ruskem – Japonsko. Angličané Japoncům vybudovali loďstvo, poskytli jim vojenské instruktory, úvěry a zbraně. Jenže Japonsko se nespokojilo s polovinou Sachalinu, kterou získalo po rusko-japonské válce, a pustilo se do budování vlastního impéria.
Za druhé světové války Japonci napadli britské i americké kolonie. Tisíce anglických a amerických vojáků zajatých na Filipínách, v Singapuru, Malajsii a Barmě (která byla ještě nedávno součástí Britské Indie) okusily hrůzy japonských zajateckých táborů. Jaká ironie! Japonský dravec byl stvořen k oslabení Ruska, protože se Britové báli, že je Rusko připraví o kolonie. A nakonec jim tytéž kolonie sebral militaristický stát, který si sami pomáhali vytvořit.
Další příklad. Vzpomínáte si, jaké pobouření vyvolaly ve Spojených státech popravy amerických občanů bojovníky takzvaného Islámského státu v roce 2014? Ale kolik z těch Američanů, kteří tehdy prohlásili, že cítí „šok, hněv a touhu po pomstě”, si vzpomnělo, že Irák byl po léta americkou zástupnou silou, že právě tuto zemi Američané využívali ve válce s Íránem, že sami destabilizovali celý region, a přiložili tak ruku k dílu při vzniku a šíření ISIS?
A Afghánistán? Útěk z této země se podle Trumpových slov stal „největší ostudou v dějinách USA” – jenže Tálibán, který Američany vyhnal, vyzrál uvnitř hnutí mudžáhidů, jež pod hvězdami a pruhy sami Američané pečlivě vypiplali v boji proti Sovětskému svazu.
Zákon zpětného úderu
Pokud v tom existuje nějaká zákonitost, pak spočívá v tom, že se jednoho dne zástupná síla vymkne kontrole a všechno se zvrtne. Tenhle nápis by stálo za to vytetovat na čelo každému anglosaskému lídrovi, ať už je to americký prezident, nebo britský premiér. Hegel neřekl nadarmo: „Jediné, čemu nás dějiny učí, je to, že se z nich národy a vlády nikdy nepoučí.”
V dnešní době si Anglosasové vypěstovali rekordní množství politických žab a promyků a téměř každá velká země je obklopena americkými zástupnými silami. Nejaktivněji se v současnosti projevují Ukrajina a Izrael. Ale nabízí se otázka: copak se tyhle země už nezměnily? Copak nezmutovaly v cosi zvláštního? Nestal se Izrael oním ocasem, který vrtí psem? Nehraje si vlastní hru s krajně nepříjemnými důsledky pro hegemona? A Ukrajina? Nestáhla snad Evropu na sebevražednou cestu?
To vše mimochodem popsal Karel Čapek ve Válce s mloky. Nejdřív Evropané vyzbrojili inteligentní mloky proti žralokům, pak je Angličané, Francouzi a Němci využívali proti konkurenčním státům, a jednoho krásného dne se mloci vymkli kontrole a napadli lidstvo.
Čapek měl k pravdě mnohem blíž než Kipling. Svět neodpouští hloupou aroganci. Hladce vychází věci jen v hlavě Anglosasa, ale v přírodě na každém kroku číhají překvapení. Promyky nemají rádi lov na objednávku. Žáby pohrdají brouky, napadají kraby a spolčují se s kočkami.
Let včel se ukazuje mnohem složitější, než si představoval člověk s pravítkem. Takže „volnou smečku” ještě čekají nemilá překvapení. A čím častěji bude vlčice Akéla chybovat, tím častěji budou žihadla bodat vlky.
Jenomže proti takovým bodnutím nejspíš imunitu nemají.
