Nadšenci v ní vidí ztracené vědění a moudrost, které (možná) mohly zachránit lidstvo, a proto byly záměrně zlikvidovány. Moderní racionalističtí (respektive skeptičtí) historikové naproti tomu tvrdí, že šlo o nejméně zajímavou z knihoven antického světa, která vlastně tak nějak sama zašla na úbytě. Vlastně nuda. Tak jak to vlastně je?
Dobyvatel a světovládce
Začalo to, když se jeden ambiciózní mladík rozhodl dobýt svět. Alexander III. Makedonský nastoupil (po mnoha peripetiích a intrikách) ve dvaceti letech na trůn po své otci. Nejprve „pacifikoval“ své sousedy, řecké městské státy, a pak se rozhodl pokračovat dál na východ a ovládnout Malou Asii, a nakonec dobýt i celou Perskou říši.
Aby si „kryl záda“, rozhodl se dobýt celou oblast Středozemního moře, dříve ovládanou Peršany. Poté, co si podmanil všechny fénické přístavy, vydal se do Egypta. Egypt byl snadnou kořistí, Peršany dosazený satrapa Mazakes ochotně kapituloval. Alexandr vtáhl se svým vojskem do Egypta a v Heliopoli se nechal prohlásit faraonem.
Potom pokračoval do Memfidy. Odtud se vydal po proudu Nilu na sever. Na západní straně Nilské delty naproti ostrovu Faros založil město. Alexandrie Egyptská měla být centrem jeho moci ve Středomoří. Při návštěvě Amonova chrámu v oáze Siwa ho prý Amonův velekněz prohlásil na Diova syna (za něhož se ovšem Alexandr sám už dávno považoval).
Vrátil se do Memfidy, a pak se vydal na další tažení do Asie. Cílem (jak už to tak v některých hlavách dodnes bývá) bylo ovládnout celý (tehdejší známý) svět. Do Egypta se ale už nikdy nevrátil.
Ptolemaios a ti druzí
Pokusil se dobýt Persii a okolní asijské státy, a pak se rozhodl ovládnout Indii. To bylo ovšem velké sousto a nešlo to tak snadno. Na nátlak makedonských spolubojovníků se rozhodl pro návrat domů, přes Persii a Babylonii.
Jenže v Babylonii krátce před svými 33. narozeninami Alexandr zemřel. Není jasné, jestli byl otráven, nebo zemřel na následky nezřízeného života, možné je obojí. Říši si po jeho smrti rozdělili jeho nejbližší generálové. Egypt a Palestina připadly Ptolemaiovi.
Ptolemaios byl jmenován satrapou v Egyptě. Roku 305 se prohlásil králem a Egypťané ho přijali jako nástupce faraonů. Vládl jim pod jménem Ptolemaios I., později zvaný Sotér (řecky spasitel, zachránce).
Ne jedna, ale hned dvě knihovny
Ptolemaios se chtěl Egypťanům zavděčit, proto se prohlašoval za Egypťana. Chtěl povznést Egypt k jeho bývalé slávě. V Alexandrii nechal vystavět monumentální královský palác, jehož součástí bylo tzv. Musaion, a součástí Musaionu byla i knihovna.
Nebyla to ovšem veřejná knihovna, kam by si kdokoli mohl přijít vypůjčit něco na čtení. Musaion byl chrám Múz a knihovna byla k určena pouze pro potřeby královského dvora, případně osob v jeho okolí.
Připomeňme, že v té době ještě neexistovaly knihy, jak je dnes známe. Vše se zapisovalo na svitky vyrobené z papyru.
Ve městě byla ovšem ještě jedna knihovna, v chrámu řeckého boha Serapea. Bylo to řecko-egyptské božstvo kombinující vlastnosti Osirise a Apise. Jeho uctívání mělo sjednotit Řeky a Egypťany. Chrám se nazýval Serapion (latinsky Serapeum).
Všechno vědění světa
Ptolemaiovci byli ambiciozní. Kromě paláce vystavěli světoznámý maják na ostrově Faros, který pak několik set let ukazoval lodím cestu. Navíc chtěli z Alexandrie učinit intelektuální centrum známého (což tehdy znamenalo řeckého) světa: Tehdy vlastně začíná helénistické období. A zase, jak jinak velikáštví: Jejich cílem bylo shromáždit „veškeré vědění světa“.
Jejich akviziční politika byla ovšem poměrně drsná, alespoň tak se traduje. Podle královského nařízení byly všechny lodě, které připlouvaly do Alexandrijského přístavu, okamžitě prohledány. Všechny písemnosti zabavili, okopírovali – a poté je původním majitelům vrátili. Někdy se ovšem stalo, že majitelům vrátili kopie (velmi kvalitní) a originál si ponechali.
Proslulý byl případ “obchodu” s Athéňany. Ptolemaios II. je požádal o zapůjčení Aischilových, Sofoklových a Euripidových textů. Athéňanům se do toho moc nechtělo, ale Ptolemaios jim jako zástavu nabídl 15 talentů stříbra, což byla opravdu velká částka. Když Athéňané žádali texty nazpět, Ptolemaios jim oznámil, že jim vrátí kopie a originály si ponechá. Oni si náhradou mohou ponechat oněch patnáct talentů stříbra. Tak přišli Athéňané o původní texty nejvýznamnějších řeckých autorů.
Největší katalog světa
Hlavním knihovníkem se stal Demetrios Falernský, někdejší správce Athén pod makedonskou vládou. Když byl později vypovězen z Athén, nabídl mu Ptolemaios, aby pro něj sháněl veškeré dostupné písemnosti. Nabídla byla dosti imperativní, a tak Demetriovi nezbylo nic jiného než ji přijmout.
Svou práci jistě vykonával svědomitě, o čemž svědčí fakt, že fondy Alexandrijské knihovny postupně dosáhly počtu 500 000 svitků, podle některých odhadů dokonce až 700 000. Tato čísla mohou být nadsazená, ale jisté je, že svitků bylo opravdu velké množství.
Spisy obsažené v knihovně byly později katalogizovány Callimachem. Ten vytvořil první známý katalogizační systém. Knihy byly evidovány pod svým názvem, pod jménem autora a podle tématu, případně i stručného obsahu. Katalog zvaný Pinakia měl 120 svazků.
První parní stroj
Alexandrijská knihovna se skutečně stala živým intelektuálním centrem, vlastně byla něčím jako univerzitou. Pracovali zde a bádali nejslavnější učenci starověkého světa, jako matematik a astronom Eratosthénes z Kyrény, který jako první změřil obvod Země, geometr Eukleides nebo Aristarchos ze Samu, který již tehdy formuloval heliocentrickou teorii, lékař Hérofilos z Chalkédonu, který prováděl pitvy a odlišil nervy od šlach, nebo geniální matematik Apollónios z Pergy či stejně geniální filozofka a matematička Hipatia a mnozí další. Hérón Alexandrijský, inženýr matematik a fyzik, prý zde dokonce sestrojil první parní stroj. Vědecké pracoviště prý navštívil i Archimedes.
Je pravděpodobné, že archivy Alexandrijské knihovny ukrývaly lecjaké zajímavé poznatky a vynálezy.
Zničil knihovnu César?
Za Ptolemaiovců Alexandrijská knihovna vzkvétala. Zlé časy přišly v době Římské nadvlády nad Egyptem.
Říká se, že knihovnu zapálil, nejspíš úmyslně, César v roce 48 př.Kr. To je ovšem značně sporné.
César si zrovna vyřizoval účty s Pompeiem. Oba pánové byli původně spolu s Crassem členy triumvirátu, neformální politické alilance nejmocnějších mužů Říma. Po Crassově smrti a po smrti Pompeiovy ženy (Césarovy dcery) se jejich vztahy zhoršily. Pompeius se přiklonil k Senátu a stal se jeho ochráncem proti Césarovi.
Senát nařídil Césarovi, aby rozpustil vojsko a vrátil se do Říma jako soukromá osoba. César odmítl a se svou legií překročil řeku Rubikon (právě tehdy údajně pronesl slavnou větu „kostky jsou vrženy“), čímž odstartoval občanskou válku.
Pompeius prohrál bitvu u Farsálu a utekl do Egypta, kde chtěl najít politický azyl u mladého krále Ptolemaia III., jenž zde vládl spolu se svou sestrou Kleopatrou. Cézar chtěl Pompeiovi odříznout možnost úniku, a tak zapálil nejen jeho loďstvo v přístavu, ale i doky.
Požár se rozšířil až do města, shořela i část královského paláce a s ním zčásti i knihovna. Není jasné, jak rozsáhlé byly škody. Některé prameny tvrdí, že shořelo 40 000 svitků, jiné mluví o 400 000. Pravděpodobnější se ale jeví první údaj.
Caracallův masakr
Nicméně knihovna pokračovala ve své činnosti. Je jasné, že Římané nepovažovali alexandrijskou knihovnu za svou prioritu, takže byla jistě podfinancovaná. Nebylo dost prostředků na její udržování a obnovování.
Horší rána ale přišla v roce 215 p. Kr. za císaře Marca Aurelia Antonia zvaného Caracalla, který vládl nejprve společně s bratrem Gettou, ale v roce 211 ho nechal zavraždit.
V té době byly v Alexandrii populární komické divadelní scénky (něco jako dnešní sitkomy), které bez zábran vtipkovaly o aktuálních tématech. Jejich námětem byl i císař Caracalla, v satirických scénkách o něm mluvili jako o bratrovrahovi.
Alexandrijští se nejspíš domnívali, že se to Caracallovi nedonese a že jim to projde. V tom se ale mýlili. Císař měl své špehy všude.
Přijel do Alexandrie a předstíral, že se chce s jejími obyvateli udobřit. Pozval alexandrijskou mládež, vojáky a významné občany, aby se dali zapsat do jeho nově vytvořené „vojenské jednotky“. Když se shromáždili (mimo město), legie je obklíčily a povraždily. Poté legionáři vtrhli do města a několik dní plundrovali a zabíjeli.
Antické prameny (Cassius Dio) uvádějí, že krev opravdu tekla po ulicích. Soudí se, že zahynulo minimálně 25 000 civilistů. O této události se v historii mluví jako o „Caracallově pomstě“.
Město se z masakru vzpamatovávalo hodně dlouho. Caracalla zavřel chrám Serapeion (samozřejmě včetně knihovny). Alexandrijská kultura a věda od těch dob chřadly. Egypt jako intelektuální centrum už nikdy nedosáhl předchozí úrovně.
Závěrečná katastrofa
Ale i poté knihovna pokračovala, byť ve velmi omezené míře, ale její osud byl zpečetěn.
Roku 365 došlo ve Středozemním moři k masivnímu zemětřesení. Epicentrum bylo poblíž Kréty v tzv. Helénském zlomu a odhadovaná síla dosáhla 8 stupňů Richterovy stupnice. Zemětřesení vyvolalo obrovskou přílivovou vlnu. Ta zpustošila Alexandrii a velkou část Středomoří – Krétu, Kypr, pobřeží Lybie a Palestiny.
V Alexandrii vnikla hluboko do města. Zničila přístav a lodě v něm kotvící vrhla do města, kde zdemolovaly domy. Zničila královský palác včetně knihovny a velkou část města, odnesla i Alexandrovu hrobku a vážně poškodila maják na Faru. Velká část města bylo srovnána se zemí.
Katastrofu popsal římský historik Ammianus Marcellinus: „Moře se náhle stáhlo, lodě uvízly na suchu, a než se lidé vzpamatovali, vrhly se na město hory vody.“
Křesťané nebo muslimové?
Střídavě se tvrdí (podle toho, jak se to komu hodí), že knihovnu zničili křesťané nebo muslimové.
Mezitím se křesťanství stalo v Římě státním náboženstvím. V roce 391 n.l. císař Theodosius I. vydal zákony zakazující pohanské kulty.
V Alexandrii byl největším symbolem „starého náboženství“ Serapeion – chrám boha Serapia, který byl zároveň posledním útočištěm klasické vzdělanosti. Když došlo ke střetům mezi pohany a křesťany, římský prefekt a patriarcha Theofil nechal Serapeion zničit.
Podle některých pozdějších autorů (např. Orosius, křesťanský světec a jeden z „učitelů církve“) se v chrámu uchovávaly i knihy – „zbytky knihovny“. Pokud tam skutečně nějaká část alexandrijské sbírky byla, pak shořela nebo byla rozmetána právě tehdy.
Křesťané sice neútočili na velkou Ptolemaiovskou knihovnu, ta už dávno neexistovala, ale zničení Serapeia roku 391 je pravděpodobně okamžik, kdy zanikly poslední zbytky alexandrijské knihovny, tedy malé sbírky textů, které přežily předchozí katastrofy.
Tak tedy muslimové?
Podle pozdějších vyprávění byla knihovna zničena po arabském dobytí Alexandrie roku 642 n. l., kdy Egypt ovládl chalífa Umar ibn al-Chattáb, tedy přibližně tisíc let po jejím založení.
Příběh se poprvé objevuje až ve 13. století, tedy více než 600 let po údajných událostech, u některých arabských spisovatelů.
Generál Amr ibn al-ʿÁs po dobytí města informoval chalífu ʿUmara, že v Alexandrii se nachází velká knihovna knih a svitků. Chalífa mu měl odpovědět: „Pokud jsou tyto knihy v souladu s Koránem, jsou zbytečné, a pokud mu odporují, jsou nebezpečné. Znič je.“
Knihy prý pak rozdělili mezi veřejné lázně a používali jako palivo, údajně prý hořely půl roku.
Ale žádný soudobý pramen (ani arabský, ani řecký, ani křesťanský) o ničem takovém nemluví. V době arabského dobytí už žádná „Velká knihovna“ dávno neexistovala.
Co jsme doopravdy ztratili
Je pravděpodobné, že takzvaná Velká alexandrijská knihovna neobsahovala žádné esoterické pravdy, které by nám umožnily vyrvat Všehomíru jeho tajemství. Není ani pravda, že její zkáza uvrhla lidstvo do temnot nevědomosti – lidstvo je bohužel od stvoření světa stále stejně pošetilé.
Je ale pravděpodobné, že knihovna obsahovala historii starého Egypta a také například historii Indie – je známo, že s Indií udržovala čilou výměnu. Ztratily se možná i některé zajímavé vědecké objevy, díla pozoruhodných starověkých autorů, ale především cenné historické prameny, které by nám umožnily podívat se v historických a kulturních souvislostech na naše vlastní postavení ve světě a v historii.
Svůj názor si o tom udělá každý, kdo se podívá hlouběji Branou poznání.
