Dne 21. června 1621 dopadla na Staroměstském náměstí katova sekera sedmadvacetkrát. V české historické paměti se tato událost stala symbolem porážky, ponížení a údajného počátku národního úpadku. Generace školáků vyrůstaly s představou, že právě zde začalo několik staletí temna, z něhož se český národ musel teprve složitě probouzet.
Takový obraz však vypovídá mnohem více o ideologii 19. století než o skutečnosti století sedmnáctého. Staroměstská exekuce byla nepochybně tvrdým trestem pro vůdce stavovského povstání a demonstrací vítězné moci. Její skutečný význam však nelze oddělit od událostí, které jí předcházely. Kdo chce pochopit popravu, musí se nejprve podívat na Bílou horu.
Právě tam se totiž rozhodovalo o tom, zda budou české země součástí katolické střední Evropy, nebo zda se stanou součástí protestantského severu. Otázka nebyla pouze politická, byla civilizační.
Legenda o porobě
V kolektivní paměti se postupně usadil příběh o národu, který byl roku 1620 poražen, zotročen a odsouzen k několikasetletému přežívání pod cizí nadvládou. Tento obraz se stal jedním ze základních kamenů národního obrození. Potřeboval silný symbol, potřeboval okamžik pádu, potřeboval hrdiny i viníky. Bílá hora tuto úlohu splnila dokonale. Jenže skutečné dějiny bývají odolnější než legendy.
Po roce 1620 český národ nezmizel. Český jazyk nezmizel. České země nepřestaly existovat. Naopak vstoupily do období, které vytvořilo značnou část jejich dnešní podoby. Vznikaly kostely, kláštery, školy, poutní místa, knihy i umělecká díla. Rozvíjela se vzdělanost, architektura i duchovní život.
Když dnes obdivujeme Santiniho, Dientzenhofera, Kuks, Svatou Horu nebo desítky dalších vrcholů českého baroka, díváme se na plody právě té epochy, která bývá označována za dobu úpadku.
Porážka národa
Jedním z nejrozšířenějších omylů je představa, že na Bílé hoře byli poraženi Češi.
Ve skutečnosti byli poraženi účastníci stavovského povstání. Šlo o konkrétní politickou a náboženskou stranu sporu. Jejich vítězství by neznamenalo vítězství všech obyvatel českých zemí stejně, jako jejich porážka neznamenala porážku celého národa.
Je příznačné, že pozdější propaganda proměnila tento konflikt ve střet Čechů a Habsburků. Takový výklad by tehdejším lidem připadal cizí. Hlavní linie vedla mezi katolicismem a protestantismem, mezi věrností panovníkovi a stavovskou revoltou.
Bitva na Bílé hoře navíc nebyla izolovanou českou záležitostí. Byla součástí zápasu, který zasahoval celou Evropu. České země stály na křižovatce velkých dějinných proudů. Rozhodovalo se o jejich náboženské, kulturní i politické orientaci na staletí dopředu.
Významný český historik Josef Pekař označil Bílou horu za vítězství románské kultury nad kulturou germánskou. Toto hodnocení může dnešnímu člověku znít překvapivě, ale vystihuje podstatu tehdejší situace.
Na straně vítězů stály především síly katolické Evropy. Španělé, Italové, příslušníci Katolické ligy a habsburské monarchie představovali svět, který navazoval na univerzální tradici latinské křesťanské civilizace. Na druhé straně stálo povstání pevně se opírající o protestantské prostředí německých zemí.
Z tohoto pohledu nebyla Bílá hora národní katastrofou. Byla potvrzením příslušnosti českých zemí k prostoru střední Evropy.
Tato příslušnost měla zásadní význam i v jiném ohledu. Habsburská monarchie představovala v 16. a 17. století hlavní hráz proti osmanské expanzi. Zatímco jižní Morava opakovaně zažívala turecké vpády, plenění vesnic, odvádění žen a dětí do otroctví a masakry civilního obyvatelstva, císařská armáda nesla hlavní tíhu obrany střední Evropy.
Při pohledu na dějiny střední Evropy proto získává Bílá hora zcela jiný význam. Nejde pouze o vítězství jedné armády nad druhou. Jde o potvrzení příslušnosti českých zemí k civilizaci, která po staletí formovala jejich identitu.
Co by přineslo vítězství stavů?
Národní legenda obvykle pracuje s předpokladem, že vítězství stavovského povstání by bylo pro české země požehnáním. Dějiny však nic takového nenabízejí.
Přirozenými spojenci povstání byly německé protestantské státy. Politické, kulturní i náboženské vazby by se nevyhnutelně orientovaly právě tímto směrem. Katolická habsburská monarchie byla naopak mnohonárodním celkem, v němž vedle sebe po staletí existovali Češi, Rakušané, Maďaři, Chorvati, Slovinci i další národy. Společným pojítkem nebyl jazyk, ale dynastie, víra a společná civilizace.
Právě v tomto prostředí se české země po Bílé hoře dále rozvíjely. Vznikla velkolepá barokní kultura. Rozšířilo se školství. Byla obnovena síť farností a vzdělávacích institucí. České země se staly jedním z kulturních center habsburské monarchie.
Naopak v případě vítězství protestantů bychom se nade vší pochybnost rozpustili v německém prostoru. Přesně naopak, než jak tvrdili obrozenci a takřka všechny následující generace vykladačů dějin. Včetně těch komunistických.
Při vyslovení slova rekatolizace si dodnes mnoho lidí představí především úřední nařízení, zákazy a donucovací prostředky. Jenomže České země vstupovaly do 17. století po husitské zkáze následované dvěma stoletími další devastace, náboženských sporů, rozdělení a postupného oslabování funkčních společenských struktur.
Katolická obnova přinesla nový integrační rámec. Vznikaly nové instituce, rozvíjela se péče o chudé, nemocné i vzdělávání mládeže. Náboženství znovu získalo postavení, které mu umožnilo stát se základem společenského řádu.
Stavitelé škol a knihoven
Jen málokterá skupina byla v českém historickém vyprávění vykreslována tak jednostranně jako jezuité. Po celé generace byli představováni jako symbol pobělohorské moci a údajní nepřátelé českého národa. Přitom právě jezuité patřili k nejvýznamnějším nositelům vzdělanosti své doby.
Budovali školy od nejnižších stupňů až po univerzitní úroveň. Vychovávali duchovní, učitele, právníky, lékaře i státní úředníky. Zakládali knihovny, podporovali vědu a přinášeli do českých zemí intelektuální podněty z celé Evropy.
Jejich vliv se neomezoval pouze na města. Působili také mezi venkovským obyvatelstvem, kde rozvíjeli náboženský život a vzdělávání. Právě zde vznikala rozsáhlá česká kazatelská literatura i další texty určené širokým vrstvám obyvatel.
Jezuité navíc nepovažovali češtinu za překážku své práce. Naopak. Potřebovali ji, aby mohli oslovovat obyčejné lidi. Kázali česky, psali česky a vydávali české knihy.
Jazykové a literární tradice, na které později navázali obrozenci, tak přežily a znovu nabraly na síle právě v katolickém prostředí. Obraz jezuitů jako ničitelů české kultury se při bližším pohledu rozpadá před konkrétními výsledky jejich práce.
Skutečný zlatý věk českých zemí
Praha, Kuks, Svatá Hora, Velehrad, Křtiny, Mariánská Týnice, stovky kostelů, klášterů, kaplí, mostů a soch. Celé regiony nesou dodnes pečeť období, které bývalo označováno za dobu úpadku. Baroko bylo naopak obdobím mimořádné tvořivosti.
Nikdy předtím ani potom nevzniklo na českém území tolik monumentální architektury, tolik sakrálního umění a tolik duchovní kultury. České země se staly jedním z nejvýznamnějších center barokního světa severně od Alp.
Barokní člověk nevnímal víru jako soukromou záležitost uzavřenou mezi čtyřmi stěnami. Víra prostupovala architekturu, hudbu, literaturu, krajinu i každodenní život. Vytvářela prostředí, v němž se krása stala nástrojem připomínání vyššího řádu.
Mnohé z toho, co dnes turisté fotografují, obdivují a považují za symbol české historie, vzniklo právě v pobělohorské době. Období, které bývá vykreslováno jako temnota, po sobě zanechalo překvapivě mnoho světla.
Exekuce v proporcích
Poprava sedmadvaceti odsouzených mužů byla brutálním momentem. Byla také vědomým politickým gestem vítězné moci. Ferdinand II. chtěl dát jasně najevo, že ozbrojená vzpoura proti legitimnímu panovníkovi nebude ponechána bez následků.
Takové jednání odpovídalo politické kultuře tehdejší Evropy. Sedmnácté století bylo dobou, kdy panovníci i revolucionáři sahali k prostředkům, které dnešní člověk považuje za nepřijatelné.
Přesto se význam exekuce během dalších staletí výrazně proměnil. Z konkrétního trestu za konkrétní povstání se stal téměř posvátný symbol národního utrpení.
Zajímavé je, že ani samotný název celé události není úplně přesný. Mezi popravenými byli pouze tři příslušníci vyšší šlechty. Většinu odsouzených tvořili měšťané, úředníci a příslušníci nižší šlechty.
Označení „27 českých pánů“ se rozšířilo až později jako součást národního příběhu o padlých obráncích vlasti. I zde je vidět, jak silně dokázaly 19. století a národní obrození přetvořit pohled na události roku 1621.
Ve skutečnosti život na venkově i ve městech pokračoval. Rodily se nové generace. Vznikaly školy, kostely, knihy a umělecká díla. České země se dále rozvíjely.
Bílá hora představuje okamžik, kdy české země zůstaly součástí katolické civilizace. Civilizace, která vytvořila evropské univerzity, gotické katedrály, scholastickou filozofii, barokní umění i rozsáhlou síť vzdělávacích institucí. Civilizace, která po staletí tvořila duchovní páteř Evropy.
Zde leží snad největší paradox českých dějin. Symbol národní katastrofy se při bližším pohledu vybarví jako rozhodující okamžik pro přežití celého národa do dnešních dnů.
