Rok 1926 byl obdobím, kdy se první Československá republika nacházela ve fázi konsolidace. Politický systém se stabilizoval, demokracie se zdála pevná a Praha se rychle stávala kulturním centrem střední Evropy. V tomto prostředí vznikl fenomén, který se později stal symbolem elitářského intelektuálního života republiky – pravidelná páteční setkání ve vile spisovatele Karla Čapka. Takzvaní „pátečníci“ byli skupinou novinářů, spisovatelů, politiků a filozofů, kteří se zde scházeli k debatám o politice, kultuře a směřování republiky.
Vznik intelektuálního salonu
Na první pohled se může zdát, že šlo o ideální obraz demokratické diskuse, svobodné výměny názorů mezi vzdělanými lidmi, kteří chtěli přispět k rozvoji státu. Ve skutečnosti však tento klub představoval problematický symbol elitářství, intelektuální uzavřenosti a nekritického obdivu k politické moci.
Setkání ve vile Karla Čapka na pražských Vinohradech začala krátce po vzniku republiky. Čapek, který patřil mezi nejvlivnější české spisovatele a publicisty své doby, měl rozsáhlé kontakty v politických i kulturních kruzích. Jeho dům se postupně stal místem, kde se pravidelně scházeli významní představitelé československé liberální inteligence.
V roce 1926 se mezi účastníky objevovali lidé jako Ferdinand Peroutka, Karel Poláček, Eduard Bass a další novináři a literáti. Téhož roku se k setkáním připojili také básník Vítězslav Nezval a prezident Tomáš Garrigue Masaryk, jehož přítomnost dodala těmto schůzkám ještě lesk a prestiž.
Právě účast prezidenta republiky však zároveň vyvolává otázku, nakolik šlo skutečně o nezávislou diskusi a nakolik o prostředí, kde se intelektuální elita utvrzovala o správnosti politické linie reprezentované Masarykem a jeho okruhem.
Masarykův kult
Jedním z nejvýraznějších rysů pátečníků byl téměř nekritický obdiv k osobnosti k Masarykovi. Tatíčkovský kult, který si protřelý politik kolem sebe pěstoval se tak díky těmto dýchánkům podařilo dostávat do veřejného prostoru. Mnozí účastníci těchto setkání byli nejen intelektuály, ale také novináři, kteří formovali veřejné mínění. Jejich blízký vztah k prezidentovi pak vedl k tomu, že v média až na pár konzervativních výjimek tento pohled na Masaryka nekriticky rozšiřovala. To nám v naší aktuální situaci jistě něco připomíná.
Karel Čapek byl hostitelem, organizátorem a zároveň jakýmsi moderátorem těchto setkání. Jeho role byla zásadní, určoval, kdo je do tohoto elitního kruhu pozván a kdo nikoliv. Pátečníci nebyli otevřeným fórem pro široké spektrum názorů. Naopak šlo o uzavřený klub lidí, kteří sdíleli podobné politické i kulturní postoje. Kritici tohoto prostředí už tehdy upozorňovali, že československá inteligence se soustřeďuje v úzkém okruhu pražských elit, které mají jen omezený kontakt s realitou většiny společnosti. Právě tak, jako to po převratu 89 zažíváme znovu.
Elitářství pražské inteligence
Praha byla v meziválečném období kulturním centrem republiky. Soustředila se zde většina univerzit, nakladatelství, redakcí i kulturních institucí. To však zároveň vedlo k tomu, že intelektuální život byl silně centralizovaný a také uzavřený.
Pátečníci byli typickým příkladem tohoto fenoménu. Scházeli se, diskutovali o budoucnosti republiky a o evropské kultuře, zatímco většina občanů čelila zcela jiným problémům. Tato propast mezi intelektuální elitou a běžnou společností byla jedním z paradoxů první republiky. Demokracie sice existovala, ale veřejná debata byla často formována poměrně úzkým okruhem lidí. A každý, kdo vybočoval byl tiskem označen za extremistu – a to jen proto, že tehdy ještě “elita” neobjevila termín “dezolát”.
Kromě změněných kulis – dnes opět nic nového.
