Česká science fiction má jedno velké jméno: Ludvík Souček. Jen málokterý autor napříč světem dokázal spojit dobrodružství, vědu, tajemství a čirou radost z vyprávění s takovou lehkostí a samozřejmostí. Součkovy knihy působí dodnes živě, energicky a neuvěřitelně nakažlivě. Člověk otevře první stránku — a najednou je pryč celý večer.
Souček se narodil roku 1926 v Praze. Už od mládí měl mimořádně široký záběr zájmů. Fascinovala ho medicína, technika, historie, archeologie, fotografie, vojenské dějiny i nejrůznější záhady světa. Právě tahle neobvyklá směsice později vytvořila základ jeho tvorby. Čtenář u něj nikdy necítí prázdné „vymýšlení“. I ty nejfantastičtější situace působí, jako by se opravdu mohly stát.
Po válce vystudoval medicínu a stal se vojenským lékařem. Sloužil také v Koreji, kde získal zkušenosti, které v něm zanechaly silný otisk. Nešlo jen o exotickou epizodu. Souček díky tomu poznal svět mimo československou uzavřenost, střetl se s moderní technikou, armádou, geopolitikou i lidskou psychikou v extrémních situacích. Později pracoval jako zubař, ale vedle toho neustále četl, studoval a psal. A právě tady začíná něco mimořádného.
V českém prostředí tehdy science fiction prakticky neexistovala v podobě, jakou známe dnes. Domácí literatura byla plná realistických románů, historických příběhů nebo ideologické produkce. Souček však přinesl něco úplně jiného. Náhle se otevřely dveře do podzemních komplexů, ztracených civilizací, tajných expedic, kosmických teorií a podivných vědeckých hypotéz. Jeho knihy působily jako okno do obrovského světa za hranicemi každodennosti.
A hlavně — byly nesmírně čtivé.
To je možná největší Součkovo tajemství. Mnoho autorů science fiction umí vymyslet zajímavý svět. Mnoho autorů ovládá technické detaily. Ale jen málokdo dokáže čtenáře doslova pohltit. U Součka má člověk pocit, že vedle něj sedí mimořádně inteligentní a charismatický vypravěč, který právě naléhavě vypráví něco fascinujícího. Bez zbytečné manýry. Bez akademické nudy. Bez prázdných literárních póz.
Jeho věty mají pohyb. Děj neustále proudí dopředu. Každá kapitola otevírá další otázku. Každá odpověď skrývá nové tajemství.
A právě proto jeho knihy přežily desetiletí.
Cesta slepých ptáků
Existují knihy, které člověk přečte. A pak existují knihy, do kterých se propadne. Přesně tak působí Součkova slavná trilogie: Cesta slepých ptáků, Runa Rider a Sluneční jezero.
To byla exploze fantazie. Inteligentní dobrodružství světové úrovně. Jeho romány nejsou postavené jen na technice nebo futuristických kulisách. Jsou vystavěné na atmosféře tajemství. Čtenář má neustále pocit, že pod povrchem reality existuje cosi skrytého — zapomenuté vědění, neznámé síly, dávné civilizace, stopy po něčem obrovském.
A přitom to celé působí překvapivě uvěřitelně.
Souček měl obrovský dar pracovat s detaily. Nenápadně vkládal do textu vědecké poznámky, historické odkazy, technické informace nebo zeměpisné zajímavosti. Nikdy tím ale nepoškodil děj. Naopak. Všechno sloužilo atmosféře. Čtenář získával pocit, že drží v ruce tajný spis, kombinaci dobrodružného románu a zakázaného výzkumu.
Právě tím se Souček zásadně lišil od mnoha jiných autorů své doby. Nepsal chladné technokratické konstrukce. Psal velké dobrodružství poznání.
Jeho postavy navíc působí přirozeně. Mluví živě, ironicky, lidsky. Mezi větami je humor, nadhled i napětí. Souček přesně věděl, kdy zrychlit tempo a kdy naopak vytvořit ticho, ve kterém čtenář začne tušit, že se blíží něco podivného.
A pak přijdou ty slavné momenty — vstupy do neznámých prostor, objevy stop dávných civilizací, zvláštní technologie, podivné náznaky, že lidstvo možná nerozumí vlastní minulosti ani vesmíru kolem sebe.
Fascinující způsob práce génia
Kolem Ludvíka Součka vznikla během let řada legend. Jenže mnoho z nich nebylo přehnaných. Souček opravdu působil jako člověk s neobyčejnou energií a téměř nevyčerpatelnou hlavou plnou informací. Přátelé i pamětníci vzpomínali na jeho obrovskou sečtělost, rychlost myšlení a schopnost okamžitě spojovat zdánlivě nesouvisející témata.
A ano — skutečně se opakovaně uvádí, že své texty diktoval manželce Dagmar. Podle vzpomínek chodil po pokoji, kouřil, gestikuloval a doslova chrlil hotové věty. Text nevznikal pomalým hledáním formulací nad prázdným papírem. Souček vyprávěl. Plynule, dramaticky, s rytmem člověka, který příběh současně vidí před sebou. Možná právě proto mají jeho knihy tak zvláštní tah. Čtenář nemá pocit „literární konstrukce“. Má pocit, že poslouchá mimořádně poutavého vypravěče.
Jeho pracovní tempo bylo obdivuhodné. Vedle beletrie psal populárně-naučné knihy, eseje, články, fotografoval, sbíral materiály, studoval historii i nejrůznější světové záhady.
Velkou kapitolu tvoří jeho slavná série „Tušení“. Knihy jako Tušení stínu, Tušení světla a Tušení souvislostí jsou kulturním fenoménem. Souček v nich otevíral archeologické záhady, nevysvětlené objevy, podivné historické události nebo otázky možných ztracených civilizací. Dnes by se řeklo „záhadologie“. Jenže u Součka to nikdy nepůsobilo jako laciná senzace. Uměl pracovat s pochybností, s možnostmi, s napětím mezi vědou a tajemstvím.
Souček otevíral dveře fantazii, aniž by ztratil kontakt s realitou. Dokázal člověka přimět, aby po dočtení knihy ještě dlouho seděl a přemýšlel.
Poslední velký český vizionář
Když Ludvík Souček v roce 1978 zemřel, bylo mu pouhých dvaapadesát let. Přesto za sebou zanechal dílo, které přežilo celé generace literárních mód. Mnoho kdysi oslavovaných autorů dnes téměř nikdo nečte. Souček však zůstává. Jeho knihy se znovu vydávají, kolují mezi čtenáři a neustále získávají nové obdivovatele.
Jeho prózy ani po desetiletích nepůsobí zatuchle. Souček nezahlcoval čtenáře samoúčelnou filosofií ani nekonečnými technickými popisy. Uměl vyprávět. Navíc měl něco, co se nedá naučit — schopnost vyvolat touhu objevovat. Po přečtení jeho knih člověk dostal chuť hledat mapy, staré civilizace, astronomické záhady, podivné historické události nebo technické kuriozity.
V českém prostředí zůstává téměř osamoceným zjevem. Řada domácích autorů science fiction byla schopná a nápaditá. Nikdo však nedokázal vytvořit tak široce přitažlivé dílo.
