Ostatně, málokdo dnes zná i jeho slavnější jmenovce, hrabata Larisch-Mönnichovy, kteří prožívali o kousek dál totéž – jen ve větším.
Na Napoleona často zapomínáme
Alois Larisch se narodil jako syn krnovského hostinského v památné datum 11. 11. – ovšem tehdy ještě nebylo po „velké válce“, jejíž konec dnes vzpomínáme, ani památky. Zato byly války jiné – ty, v nichž se Napoleonu Bonapartemu málem podařilo dobýt svět.
V době Aloisova narození se schylovalo k tažení evropského „unifikovaného“ konglomerátu na Rusko. Bonaparte si však ukousl velké sousto, a nakonec zaplatil vyhnanstvím na Elbu, ještě než malému Aloisovi přešel pátý rok. Podobně jako mnozí před ním i po něm. „Koncert velmocí“ se pak rozehrál naplno.
„Americký sen“ v Krnově
Mladého Aloise dali zatím vyučit se místnímu populárnímu řemeslu, soukenictví. Šikovný mladík se brzy stal mistrem, otevřel si vlastní dílnu, nejprve soukenickou, pak i barvírnu a tkalcovnu.
Zdá se, že energickému a inteligentnímu muži všechno vycházelo: jeho životopis se čte jako učebnice podnikání své doby, a ne náhodou připomíná životopisy některých jeho kolegů za mořem.
Před polovinou století udělal ze své přádelny strojní dílnu, kterou doplnil parou. Získal pozemek ve městě, na němž postavil čtyřpodlažní továrnu s „hypermoderními“ tkalcovskými stroji. Žádný div, že se stal i krnovským starostou. I tam se osvědčil. Když vypukla další velká válka, ta prusko-rakouská, zachránil městskou pokladnu před vojskem dobyvatelů.
Vzestup a pád
Když jako sedmdesátiletý odcházel na věčnost, jeho podnik dávno pevně vedli tři jeho synové. Bát se nemusel: I jim se dařilo. Další generace, která se do vedení firmy dostala po přelomu století, byla neméně šikovná. Nijak ji nevykolejila ni Velká válka, které dnes říkáme První světová.
Na konci dvacátých let dokonce „larischovci“ skoupili konkurenci a stali se významnými zaměstnavateli ve vlnařském průmyslu. Krnov jako celek také prosperoval – na konci 19. a počátku 20. století v něm žilo téměř třicet tisíc lidí (pro srovnání, Praha měla tehdy něco přes dvě stě tisíc obyvatel, Brno slabou stovku).
Jenže prvorepubliková selanka skončila protektorátem – a Krnov se stal po Mnichovu rázem německým městem. Larischovci zareagovali další expanzí. Ještě v roce 1938 koupili další fabriku. Zdá se, že válku vnímali jako podnikatelskou příležitost. Vždyť kolik jich takových za dobu existence jejich rodiny bylo?
Prohráli (jsme) všichni
Tragický omyl? Německá povaha? Nacistické sympatie? Těžko soudit. Prohráli ale všichni. Larischovci po konci války, během níž Krnov bombardovala Rudá armáda, samozřejmě mazali postrkem do Němec. Tam pokračovali v soukenickém řemesle, jen v podstatně skromnějších podmínkách.
Krnov opustili téměř všichni němečtí obyvatelé. Ze dvaceti tisíc zbyly tisícovky dvě. Postupně se zde mnozí jiní usadili – třeba řecká komunita uprchlíků z občanskou válkou zasažené země. Bývalá sláva ale byla ta tam. Oživila ji snad jedině krnovská Kofola.
Je to docela obyčejná tragédie. Podstatně civilnější než příběh úspěchu Larischových slavnějších jmenovců, kteří byli c. a k. komořími, maršálky a ministry, uhlobarony a mecenáši Těšínska – aby byli z Fryštátu, Karviné i okolí po válce odsunuti do Rakous. Mají však stejnou podstatu.
Jak moc se svět během o něco více než jednoho století proměnil – i nad tím můžeme zauvažovat za Branou poznání.
